Dnešní pětašedesátník si pamatuje, kterak i komunistický režim zpočátku v 50. letech nějakou dobu ještě připomínal 28. říjen, alespoň jako "osvobození z třistaleté poroby, k němuž ovšem podle něho nejvíce přispěla ruská říjnová revoluce", a dokonce se ještě nějakou dobu znal -- byť po svém -- k odkazu prezidenta Masaryka.

Občané ještě o deset let mladší, pětapadesátníci, si pamatují, jak se 28. října, v úplně jiné souvislosti, slavil jakýsi "den znárodnění", vztahující se k podpisu znárodňovacích dekretů v roce 1945, zatímco připomenout Masaryka se už rovnalo málem vlastizradě. A vzpomene si možná i na návštěvu památníku na Vítkově, kde už bylo zakázáno vzpomínat na legionáře, protože tam ležela balzamovaná mrtvola komunistického vůdce, za jehož vlády byli mnozí z účastníků prvního odboje vystaveni ponižování a perzekuci. Občané pětačtyřicetiletí vzpomínají na 60. léta, kdy se oslavám 28. října na několik málo let znovu vrátil jejich původní význam, a dokonce i o Masarykovi mohlo padnout slovo, což ale s příjezdem tanků jiné okupační armády brzy a nadlouho opět pominulo.

Pětatřicátníci si pamatují 28. říjen roku 1989, který se stal dnem spontánního odporu proti totalitnímu režimu.

Všichni mladší občané zažili, kterak -- po krátkém návratu k jednoznačnému připomínání vzniku Československa -- nastalo po roce 1992 období, kdy oslavy 28. října začaly provázet znovu jisté rozpaky. Vždyť společný stát Čechů a Slováků už přestal existovat. Proč tedy slavit založení neexistujícího státu? Dokonce se dneska objevují i otázky, zda události v roce 1918 nebyly vlastně historickým omylem, který přispěl k nešťastnému konci centrální mocnosti v Evropě, a zda ve svých důsledcích tento omyl negativně poznamenal na dlouhá léta náš osud. To samozřejmě vede i k dalšímu přehodnocování či dokonce zpochybňování významu 28. října a odkazu osobností s ním spojených. Když k tomu přičteme i to, že každý z nás nejen prožíval jiné oslavy či "neoslavy" 28. října, ale ty byly navíc ještě jiné než ty, o nichž mu vyprávěli jeho rodiče či prarodiče, je to absolutní zmatek. Co jiného tedy očekávat než rezervovanost či lhostejnost, která dnes 28. říjen bohužel hlavně ze strany mládeže provází. Mladá generace je totiž mnohdy zmatena a znechucena neustálým přehodnocováním našich dějin a není si zcela jista, zda je vlastně co významného oslavovat.

Mohl bych teď zvýšit hlas a mluvit o tom, jak je to špatně, což bych činil ze srdce, protože si myslím, že to špatně skutečně je. Jenže bych tím nic nezměnil. Z pohledu současné generace, která dospěla po roce 1989, sklízíme jen to, co jsme zaseli, protože pro tuto generaci ti, kdo se aktivně podíleli na onom nepřetržitém "přehodnocování" dějin, nejsou nějací "oni", ale jsme to bohužel my. A jenom mys tím můžeme něco udělat.

Především bychom tedy měli odmítat posuzování historických událostí z hlediska toho, co o nich víme dnes. To je přístup nejen ahistorický, ale především zcela falešný. Kdyby Masaryk, Beneš, Štefánik, Kramář, Švehla, Rašín či Šrobár věděli to, co víme my dnes, určitě by jednali jinak. Netroufám si říci jak - ale jinak určitě. Jenže nejen v politice, ale ani v životě žádné "kdyby" neplatí. Osobnosti, které se zasloužily o vznik nového státu v srdci Evropy, musely jednat! A to v situaci, kdy se rozhodovalo nejen o budoucnosti naší, ale také o budoucnosti Evropy. V situaci, kdy na nich ležela obrovská odpovědnost. Ony tu odpovědnost unesly. Nečinily nic v rozporu se svým svědomím, jednaly s mezinárodní podporou a nakonec i s podporou většiny občanů. Ti svou podporu následně - a jednoznačně - stvrdili tím, že si tyto osobnosti -- právě za to, že jejich zájmy prosadily -- záhy, v demokratických volbách, zvolili do vysokých státních funkcí.

Pochybovat proto jakkoliv o pozitivním významu 28. října 1918 je, podle mého soudu, zcela nesmyslné. Ano, 28. říjen je významným dnem moderních česko-slovenských i českých dějin. Před 85 lety se skutečně stalo něco, co stojí zato připomínat, co nadlouho ovlivnilo a stále ovlivňuje osudy nás všech, a na čem bychom tudíž měli i dnes stavět pochopení moderní české státnosti. Před 85 lety uprostřed poválečné a v mnohých případech nedemokratické Evropy vznikl stát, který byl jednoznačně na demokratických základech vybudován, který během několika roků začal hospodářsky prosperovat a v třicátých letech minulého století se již mohl zařadit mezi nejvyspělejší evropské státy.

Konec konců - máme-li dneska vstoupit do společenství vyspělých evropských států jako plnoprávný a ostatními respektovaný člen - možná víc než na rovnoprávnosti ekonomické záleží na tom, jak budeme rozumět svým vlastním dějinám a zbavíme-li se jejich neustálého zpochybňování a přehodnocování. Neujasníme-li si sami vlastní minulost, nemůžeme počítat s respektem ostatních. Proto si myslím, že je naší povinností připomenout všem těm současným vykladačům československých a českých dějin, že bychom měli svá konání v dějinách chápat v historických souvislostech a nesnažili se našim dějinám neustále podsouvat jiný smysl a soudit je i s jejich účastníky na základě dnešního poznání a dnešních zkušeností. Měli bychom už konečně přestat diskutovat o omylech našich dějin. Dějiny se nemýlí. Dějiny jsou. Dějiny existují. Tak jako existuje 28. říjen 1918, se kterým začínají existovat dějiny naší státnosti. A žádná komunistická manipulace s fakty, kterou za svůj život zažilo několik generací Čechů a Slováků na zásadním významu tohoto dne nic nezmění. A tuto skutečnost samozřejmě nezmění ani ti, kteří dnes nad dějinami vynáší své -- jen ale na první pohled -- nekonvenční soudy.

Myslím, že právě dneska a tady je důležité si tuto skutečnost uvědomovat.