"Vnímání osobnosti Jana Masaryka není bez problémů. Teď s tím dlouhým časovým odstupem po jeho smrti spíše než jeho život přemíláme si v mysli, jak asi pravděpodobně z tohoto života odešel. Také v tomto případě jsem se pokusil o odpověď na otázku, kterou jsem si kladl v případě jeho vzácného otce; zda je ještě něčím pro nás životný, anebo zda už není jen symbolickým stínem stínu. (Asi bych měl také dodat, že pokud --- na základě nepřímých ústních svědectví --- převažuje hypotéza o sebevraždě Jana Masaryka, nemělo by se okamžitě zapomínat na to, že --- fyzikálně-kriminalisticky, ale i podle dalších indicií z místa samého --- dobrovolný skok z římsy mimo okenní osu, včetně vzdálenosti i polohy mrtvého těla na místě samém, vykazují znaky pro sebevraždu nanejvýš nepravděpodobné, ne-li přímo vyloučené.)"

(Shora uvedená citace byla autorem napsána v červenci 2003, když chystal k recenznímu řízení rukopis své knížky s názvem Masarykovské návraty, a to v rámci "Předmluvy". Tam byl následující text pouze jednou z příloh.)

(Níže uvedená a mírně krácená stať byla výchozím způsobem pouze příspěvkem na mezinárodní konferenci, konané v Praze při příležitosti 110. výročí od smrti Jana Masaryka. Stať se pokouší nesměle a předběžně naznačit jenom pár víceméně sugestivně se nabízejících konkrétních námětů k odpovědi na otázku zadanou nadpisem. Jde o zkrácený přetisk ze sborníku Jan Masaryk: Diplomat, státník, humanista [II], Praha 1996.)

(Není rozhodně nutné navázat čtením hned I. části. To, z čeho jsem původně vyšel, začalo někde tam, z čeho pošla část II.)

1) Není pokus o rekonstrukci minulosti její idealizovanou deformací?

Adresně a konkrétně směrem k Janu Masarykovi mám jeden pocit (a nechme to raději zatím jen v této pocitové rovině): že sice máme --- zřejmě v jistém "přetlaku" --- potřebu "konečně" si ujasnit otázky na adresu života a působení Jana Masaryka vztahované, ale že přitom --- podle letory interpreta --- nejednou se více či méně cítíme být povinováni (možná že také vzhledem k oné čtyřicetileté "karanténě") vyrovnávat se spíše s jeho smrtí. V některých souvislostech se chytáme pouze stébla (nebo vrhaného stínu sugestivních dohadů o událostech). Také to láká k vytvoření autoritativního modelového odlitku do pomyslné síně slávy. Přitom ani nejpečlivější "účetní záznam" opírající se o archivní materiál nemusí být automaticky svědectvím toho, o čem verbálně vypovídá (ač je v každém případě důležitým příspěvkem k adekvátnějšímu portrétu, i když nemusí být nutně zrcadlem).

V návalu potřeby poctivě se "vyrovnat" s minulostí bychom mohli ke škodě věci přehlédnout některé závažné zásady analytické a syntetické práce. Vyvstává tu potřeba vidět celek k adekvátnímu zpracování jeho složek v celé jejich vzájemné komplexnosti. Jakmile máme nějaký nový údaj, měli bychom se okamžitě ptát, co změní v mozaice, co posílí na stávajících dominantách, co a s jakou silou verifikuje, anebo vyvrací. Nemělo by nám stačit samo sebedůvěryhodnější svědectví či zpráva k ukvapeným a jednostranným závěrům. (I když šokující informace má svou jak heuristickou, tak i hermeneutickou cenu. Koho by nevyplašilo, jsou-li navozeny indicie k představě, že snad Jan Masaryk měl údajně toužit po prezidentském úřadě po E. Benešovi? Pokud to naznačil mezi přáteli, pronesl to opravdu ve vší vážnosti, anebo tím chtěl naznačit něco úplně jiného ať už směrem k sobě, anebo vzhledem k prezidentskému důstojenství? Jak se domníváme znát Jana Masaryka v kontextu všeho, co o něm víme z předchozí i --- tak už nanejvýš krátké --- potomní doby? Přitom tu kromě otázky, co a jak se stalo, bude navíc také neodbytná a mnohem obtížnější otázka, proč asi... Neboť pokud si jsme jisti tím, že už kořeny svědčí průkazně o směru a síle větví, a pokud pak něco "neštymuje", nestačí konstatovat. Že je pak otázka typu "Proč?" nejošidnější --- už kvůli vágnosti adresy otázky samé --- nezbavuje historika nebo politologa povinnosti hledat doklady pro její zodpovězení. Neboť ve vědě už nějaký čas víme, že prezentace popisu nás nezbavuje povinnosti podat zároveň explanaci toho, co prezentujeme. Není přitom fair schovat se jen za --- možná spravedlivé --- emoce.)

Všimněme si trochu toho, jak nejednou prezentujeme "popis". Vždy "v dobré víře". Často vypreparováním jednoho znaku, který považujeme za rozhodující "faktor" (nebo "podmínku", ne-li "příčinu"). (Připomeňme si: na základě jak přímočarých, jednosměrných, jen jedním symptomem uhrančivě zasažených informací je někdy vylíčeno to, co a jak mělo "určitě" předcházet nálezu již vychladlého těla oblíbeného ministra zahraničí čs. vlády onoho březnového jitra roku 1948!)

Pokud odezní nějaká událost tak, že po ní zůstanou nějaké paměťové stopy (včetně materiálních "otisků"), je automaticky dáno, že dále bude žít sobě vlastním životem (navíc v metamorfózách různých interpretací dík pozdějším generacím. Neboť vyústění kterékoli události se promítá do zcela nových --- kdysi nepředvídatelných --- souvislostí a provokuje (pokaždé jinak) potomky a dědice, aby si vymezili, co je vůbec z takové minulosti oslovuje. (To, že jméno Jana Masaryka zůstalo v té nucené "karanténě" --- francouzské "quarantaine" šalebně napovídá, že to trvalo celé čtyřicetiletí --- znamená, že není plynulá návaznost v předávání jeho odkazu. Tím hůř se nepateticky a věrohodně navazuje!)

Samozřejmě hrozí pro stromy nevidět les. Funkce detailu v celku (který má své dominanty a je proměnlivý v čase) nebývá vždy snadno dešifrována. Tohle nám zvláště často uniká při citacích pregnantních výroků. "Slovník" má své (často stěží postřehnutelné) sémantické posuny. Týž výraz uplatněný před půl stoletím může mít pro nás některé jiné významové konotace. Navíc nelze vyloučit nepostřehnutelnou stylizaci výroku (v souvislosti řeči a situačního kontextu; intonací, mimikou či grimasou, která slovní projev doprovázela, okamžitou náladou, podbarvenou dojmy z aktivit, jež mohly asociativně ovlivnit konkrétní formulaci). A navíc (bez pokusu kohokoli v tomto směru poučovat): je tu závažný problém "dekodéra" zprávy (jaké potenciální "šumy" mohly znehodnotit informaci, včetně toho, že ten, kdo zprávu "dešifruje", vnáší do druhotně šířené informace navíc svou míru schopnosti vnímat "alikvoty" sdělení a svou potřebu --- mnohdy zcela neuvědomovanou --- být zároveň nejen zvěstovatelem, ale také maličko tlumočníkem, a navíc též "tak trochu" vykladačem). (Do tohoto kontextu patří všechna sebedůvěryhodnější svědectví o Janu Masarykovi, včetně vnímavého a velmi spolehlivého V. Fischla. Dokonce ani u autenticky doložených vlastních výroků Jana Masaryka není v lidských silách doložit rozhodující jejich významové "valéry" a odstíny. Bez konkrétního kotvení výroků o "mostu" [mezi Východem a Západem], po němž se někdy šlape, anebo charakteristikou myšlenky o vazbách obepínajících celou zeměkouli jen do jakési anticipace, můžeme zůstat vzdáleni živné půdy, z níž se rodily nebo v níž --- a jak --- byly názory Jana Masaryka proneseny.)

Přitom si musíme přiznat, že i legenda (nebo účelově pojatá chvála) se stává automaticky součástí "portrétu" (přinejmenším jako historická "danost" jisté přirozeně vznícené nebo i uměle navozené potřeby). (Zde především už samo jméno "Masaryk" okamžitě navozuje jisté apriorismy, nejen v oblasti čistě racionální, ale také v citovém podbarvení. Rozhodně není zanedbatelný stín velkého otce a vnímavé matky na zřejmě nejednou "zakomplexovaného" syna. Což ovšem neplatí paušálně, tj. vždy a všude.)

Vykladač nemůže portrétovat významnou osobnost, aniž si vytvoří vztažnou síť a v jejím gravitačním poli dominanty, a to pro všechny sféry lidské aktivity a jejich prožívání. Přitom i nejvnímavějšímu interpretu se principiálně vymykají představy, pocity, intence, citové vazby, ale i podhoubí zvnějšněné racionality jakémukoli autentickému jak sdělení, tak popisu. Co kam a jak z událostí či výroků patří, s jakou silou přesvědčivosti či důkazu, s jakou razancí, s jakou potenciální ohrožeností stávající hierarchie hodnot, není možno precizně určit. Při předpokladu "integrity osobnosti" a jejího života dokonce anomálie mohou být vnímány jako deviace teprve v kontextu "regularit" (které jsou svým způsobem oktrojovány vůči dílčím údajům jako výchozí stav, od něhož se poměřuje). (Není snadné vážit dosah těchto svazujících "regulí" a být adekvátně --- jak adekvátně? --- práv těm údajům z mládí Jana Masaryka, které se vymykají z onoho hřejivého portrétu, který zapustil tak hluboké kořeny v čs. lidu počínaje počátkem 2. světové války. Kdo si troufne spravedlivě a věcně správně poměřovat sílu vnějších a vnitřních vlivů na utváření jeho osobnosti v nezralém mládí?)

Kromě užitečné role "mravenčí" (a zrádné role "pavoučí") nemělo by se zapomínat na koncepční roli "včely" (jak k tomu nabádal Francis Bacon). Konceptualizace je pokusem o vyváženou konstrukci. Je uplatněním jisté "techné" (řekněme "fortelu") spolu s jistotou, že osobnosti, jež je předmětem našeho zájmu, přisoudíme spravedlivě --- že by jen "obecnou" --- míru oné "areté" (opět z řečtiny, tj. "ctnosti"), která je propojena s nějakou cílenou projekcí (řekněme, s odvoláním na antickou řeckou tradici, "telos"), a to v rámci "obce" ("polis"). Tohle není předem k dispozici "jako houska v krámě" ani pro hodnotitele osobnosti Jana Masaryka, a ani tu nebyla (a nemohla být) nějaká hotová šablona pro něho samotného, pokud ho chceme vnímat už jako diplomata čs. státu. Nezapomeňme, že základní rolí diplomata zřejmě není především (ne-li dokonce jedině) "zametání" za událostmi nebo větření v jejich očekávaném směru, nýbrž --- pokud jde o mezinárodní vztahy --- snaha upravovat jejich žádoucímu chodu cestu. Tato ne vždy snadno definovatelná "desiderata", spolu s (po)city a volními pnutími, jež to doprovázejí (aniž zanechají po sobě přiměřených kognitivních stop), jsou součástí silového pole, v němž se odvíjí diplomacie. (Kdo se odváží za těchto podmínek být si jist, že postihne --- svým jejich zachycením --- onoho "ducha" analýz, na ně navazujících nadějí, ale i zklamaných očekávání, a nových, takto poučených vizí, jejichž účelem byly další a další pokusy o vtělení v život někdy možná kognitivně jasně definovaných, jindy teprve se případ od případu utvářejících idejí? Co všechno dnes můžeme s přiměřenou jistotou v tomto směru říci? Víme to vůbec?)

Jednu integritu má osobnost, jež se má stát předmětem výzkumu. Druhou pak má sám případný zpravodaj o takové osobnosti. Každý s jinými předpoklady a zkušenostmi. Přitom také s odlišnými osobními preferencemi a úhly pohledu na realitu. Ani ta východiska nemáme standardní v čase bez ohledu na "jednotu osobnosti". Přitom vše je jako proces komplexnější, než to lze vyčerpat dílčími sondami. Dílčí (re)konstrukce minulosti je zároveň --- volky nevolky --- idealizovanou deformací původní projekce. Také proto je třeba jisté opatrnosti a skromnosti při závěrech. (Zvýšenou měrou se to týká, jak bylo naznačeno i výše, právě Jana Masaryka. Asi bychom se neměli hašteřit o to, kdo něco o něm ví líp, ne-li jedině správně. Usnadnilo by nám naši roli, kdybychom si vždy znovu uvědomovali v souvislosti s osobností Jana Masaryka, že a jak byl nepatetický, osobně skromný, až plachý, přitom účastně vřelý, pro spravedlnost angažovaný, spontánně otevřený? Neuzavírejme ho tedy do žádných klišé nebo chtěných projekcí. A buďme také mezi sebou ve sporech o Jana Masaryka vzájemně ohleduplní. Vzpomeňme si, jak uměl Jan Masaryk naslouchat těm, kdož s ním konfrontovali své názory. Jinak by bylo zbytečné upozorňovat na jeho odkaz. Byly by tu jen fabrikované fráze.)

2) Nosil jen jméno svého velkého otce?

Jméno "Masaryk" po roce 1918 přitahovalo k sobě v tehdy vzniknuvší ČSR všechny myslitelné atributy vděku, vroucnosti a úcty. Synu prezidenta "Osvoboditele" se mohlo z otcova titulu dostat rozmanitých výsad. V roce 1935, když se jednalo o tom, kdo nastoupí po T. G. Masarykovi na prezidentský stolec, bylo jasně prvním prezidentem čs. státu artikulováno, že syn Jan má být po boku doporučenému kandidátu na prezidentství, dr. Benešovi. Jan Masaryk byl nositelem jména uctívaného jako relikvie, ale sám svým pobytem v zahraničí zůstával pro domov stále jaksi ve stínu. Brzy po Mnichovu začala II. světová válka. Okamžitě bylo zahájeno z Londýna čs. rozhlasové vysílání. Jeho zahájení bylo svěřeno --- Janu Masarykovi. Odtud, z toho, co takto skromně počalo, a co vůbec nevypadalo jako "velká politika", pramení --- podle mého soudu --- vzepjatý, upřímný a plně adresný proud vznícené vlastní (neodvozené) popularity osobnosti Jana Masaryka. Právě v tom období nejvypjatější krize jak mezinárodní (propuknutí světového válečného konfliktu), tak domácí (marasmus protektorátu nad zbytkem Čech a Moravy, ale i neurovnané poměry slovenské), když byly přímo ohroženy ideály humanity a demokracie, a když byla přímo ohroženo samo národní bytí národů bývalého Československa, ozval se hlas z rozhlasu, aby v té nanejvýš nesnadné době burcoval k udržení víry v ideály, v nutnost vítězství "pravdy", ve šťastný konec zprvu tak neblaze se rozvíjejícího dramatu.

Z těchto válečných projevů Jana Masaryka chci uvést několik námětů, které vnímám jako klíčově závažné pro onu stále rostoucí jeho oblibu. Oblibu nepramenící ve stínu jména, ale autonomně tryskající ze vzájemné důvěry oněmi "hovory" na dálku (s riziky pro posluchače) navozené.

Ty relace nebyly rozhodně vděčným úkolem. Přinejmenším v průběhu těch prvních válečných let. Najít aspoň jiskřičku naděje, když se hrnuly Jóbovy zvěsti, rozhodně nemohlo vést k pokusům nabízet posluchačům, kteří svým odposlechem nejednou riskovali své životy, nějaké šidítko. Po německém průlomu ve Francii z jara 1940 např. řekl: "Opakuji, mluvím k vám v den, kdy situace je mnohem vážnější, než byla před týdnem, a bylo by hloupé si zatajovat její vážnost nebo zkreslovat ji." (Jan Masaryk, "Volá Londýn", Práce/Lincolns-Prager, Praha, 1948, str. 55-56.) Dokázal v té chvíli obrátit se s porozuměním jak ke krajanům v Anglii, tak k rodákům doma. Cituji jen vytrženou pasáž: "Vím, že všichni máte své starosti a bolesti, ale... Dnes vaše utrpení ustupuje dočasně do pozadí před hrdinnou obranou francouzsko-britskou." (Tamtéž, str. 56 a 57.) Umět vyladit těžiště problému, ostýchavě formulovat bolest, která jej doprovázela, a přitom bez patosu přece jen pohladit upřímným slovem ty, kteří už cítili zoufalství, v tom byla síla promluv Jana Masaryka.

Kdyby mi bylo dovoleno v roce 400-letého výročí narození René Descarta připomenout jeho dualistické pojetí světa, nehledaně bychom našli jeho naléhavě formulovaný výraz také u Jana Masaryka. V čase poroby vždy znovu připomínal zásadní rozdíl mezi nesvobodou těla a nezbytností uchovat si volnost ducha. Opakoval po svém otci "Ježíš, ne César!" (Viz tamtéž, str. 22, 71, a modifikovaně i 87; nepřehlédnutelně i ten lidový a zobecňující pravopis pro Caesara.) Při tom povzbuzování myslí svých posluchačů neopomněl zdůrazňovat, že "(t)ělesně jste v poddanství, vaše duše však, za které jste odpovědni ne Frankovi, nýbrž Bohu, jsou volné a musí tak zůstat." (Str. 54.)

Nejednou se snažil pozvedat mysli svých posluchačů poukazem na naše literární tradice nebo hudební odkaz. Na to, jak např. uvedl "Babičku", se nezapomíná. Cituji: "A teď jdu domů číst "Babičku" Boženy Němcové, kterou jsem včera po sté začal. Národ, který má takové babičky, nezahyne --- žehnej jim Pán Bůh! Dobrou noc!" (Str. 45, 23. 4. 1940.) Neopomněl připomenout Smetanovu "Libuši" s kněžniným proroctvím (str. 65, 174), anebo Dvořáka s jeho "Bohem uděleným nadáním" (str. 164). Někdy zasadil dílo nebo jeho kontext do zcela nečekaných souvislostí. To třeba když se zmiňoval o bojovém nasazení čs. letců nad mořem a připomněl Shakespeara, který Čechám přisoudil mořské břehy (str.186). Bylo by takových příkladů na nejednu přednášku. Pokud jde o hudbu, chtěl bych tu ještě připomenout akcent, který Jan Masaryk uděloval lidové písni. Bylo okamžitě znát, že k ní má intimní vztah, že ho lidová poezie dojímala. Nehledaně a okamžitě byl takovými citacemi na vlně lidového prožitku, stimulujícího vibrace spontánní sounáležitosti.

Zvláštní roli pro vnímavost a její reflexi představovaly u Jana Masaryka svátky a to, jak tmelily představu domova. Tahle tématika by si zasloužila monografického zpracování, už proto, v jakém stavu dnešní rodina je. Jak jen naléhavě Jan Masaryk připomínal roku 1939 poezii vánoc! ("Zazpívejte si naše štědrovečerní koledy pro spásu nás všech." Str. 22.) Nezapomínal přitom ani na širší kontext. Z jeho vzkazu pro válečné vánoce roku 1940 by se toho mělo ocitovat víc, ale aspoň tohle: "Pro nás Čechoslováky je Kristův odkaz velmi přiléhavý. My na sebe často nejsme hodní a dokonce tu a tam chybu politického odpůrce považujeme za vlastní úspěch." (Str. 87. -- Nemělo by nám to v uších znít ještě dnes, před senátními volbami roku 1996?) Jan Masaryk neskrýval svůj nelíčený stesk po domově ani o tísnivých vánocích roku 1941 a 1942 (viz str. 176-7, resp. 217-19). To jeho tehdejší "..a já bych se třeba mírně rozbrečel, a to se nesmí" (str. 217) bylo určitě pochopeno jako hluboce intimní a krajně nesmělý doklad citlivé duše mluvčího, a posluchači ho proto museli mít ještě radši. --- Dušičky roku 1940 si Jan Masaryk také připomněl osobně. I ten jemný posun od spisovného "stýská" k --- lidové písni odpovídajícímu --- "stejská" byl nehledaný, věrohodně zajíkavý a hluboce lidský v tom nejlepším smyslu. Pudí mě to aspoň kousíček ocitovat: "Víte, někdy se jednomu stejská po jedné osobě nebo zážitku -- já dnes vystřídal sto stejskavých předmětů a ještě dávno jsem neskončil. Stejská se mi po matce, která nás ukládala do postýlky, za ruku držela, až jsme usnuli, a pak tichounce odešla. A po otci -- slyším ho, jak praví: "Tož, jel bys dnes?" --- a já "No, jel bych" --- a jeli jsme do lánských nebo topoľčianských lesů." (Str. 74.) Možná že se ještě dobře ví, že se kdysi Janovi Masarykovi vyčítalo, že ne vždy mluví "jako Gebauer", a on se omlouval, že to bude "často podle Švejka" (str. 52). Přitom co se to jen pak muselo rozeznívat v hlavách posluchačů, když třeba řekl, že "(c)elá naše familie sokolovala na Malé Straně a dá Bůh ještě zasokoluje"! (Str. 125.) Rodina prezidenta Osvoboditele, a jaksi bez honosení, jenom jako nějaká "familie"? Jako kterákoli jiná? Přitom že by Masarykovým podobná? (Ten hold rodině a citovým poutům, jež navozovala, už nás neoslovuje?)

Dovolte mi teď připomenout jedno stigma (a trauma), jemuž byl syn velkého otce vystaven. Narodil se téhož dne, kdy se od roku 1937 připomínalo --- řečeno slovy básníka --- "to kalné ráno" 14. září, den úmrtí TGM. Při příležitosti tohoto zdvojeného výročí, roku 1941, syn nejen lakonicky přiznal, že byl otci "lidsky ze všech nejblíž", ale také hned nabádal: "Tak si snad taky trochu zazpytujete. Připomenout si chyby a pokusit se je napravit je nejjistější, nejdemokratičtější a nejzmužilejší cesta k znovunabytí toho, co nám zlý osud dočasně odcizil." (Str. 165.) --- (Takto prostě, ale s nedefinovatelnou --- a zřejmě až do nitra pronikající a transcendentna se dotýkající --- řeřavostí Jan Masaryk připomněl rovinu, do níž se každoročně dostával v konfrontaci s těmi nikdy za života nepřetrhanými vazbami, jež vázaly setrvale syna k otci. Po smrti otce možná ještě naléhavěji.)

A pak už by jen zbývalo vnímavě si znovu uvědomit, že a jak Jan Masaryk neměl rád partajničení a chytračení při koaličních jednáních (str. 101-2), ale také tu zkušenost, že "je tragédií národů a lidstva, že se politické pravdy a zájmy odhalují teprve v bolestech, utrpení a obětech" (str. 292). A také bychom neměli zapomínat, "že nelze dýchat zároveň plicemi a žábrami" (str. 63).

(Zůstala tu stranou řada závažných témat, a to jak zahraničně-politické náměty, tak další případné postřehy týkající se vlastní osobnosti Jana Masaryka. A to jsme si letmo připomněli přece jen aspoň několik důležitých momentů, jak je naznačil sám v nehledané roli rozhlasového komentátora.)

Takže? "Jan Masaryk" není jen jméno-symbol, ale zároveň --- jako státník --- stydlivě skromný, řeřavě poctivý, přirozeně jadrný a (ne)politicky zodpovědný bližní. Také "božný", jak býval jeho otec. I syn se neokázale "zasloužil o stát". A zanechal nám mnohé, o čem bychom měli nejen přemýšlet, ale také to prakticky žít...

3) Čím --- ač tragicky odešel --- zůstává snad v našich životech?

Na sám závěr douška. Některé problémy vyvstaly na konferenci v obnažené podobě. Nejostřeji snad otázka potenciálních tužeb Jana Masaryka stát se 3. prezidentem. S jistou rozpačitou cudností zůstala exponována účast Jana Masaryka v 1. světové válce (v paradoxním znění, že ač "jednoroční dobrovolník", "musel narukovat do rakouské armády"). Šťastnou neutrální formulací ing. Lesáka (s poukazem na to, že ho zabily poměry) bylo překlenuto kontroverzní téma (sebe)vraždy Jana Masaryka. Mezi premisami pravděpodobných odpovědí nejen na vytčené problémy by měla určitě být indukovaná integrita osobnosti Jana Masaryka (možná v některých souvislostech problematizovaná), ale sub specie tragicky ukončeného života přitom by měla být vnímána zvýšenou měrou jako vzájemně propojený a vnitřně související celek. Přesto právě především vzhledem k této neblahé smrti je zrovna tato "integrita" někdy právě v souvislostech spojených s touto smrtí předmětem zpochybnění, anebo aspoň spekulací.

Právě ono úzkostné znepokojení nad vším tím, co smrti Jana Masaryka předcházelo, vede jak politology nebo historiky, ale i kriminology, lékaře nebo psychology ke stále ne dost definitivním závěrům (ať už jsou rozpačité, anebo sebejisté). Provokuje ovšem kupodivu nejen smrt Jana Masaryka k rozmanitým zamyšlením, ale tím také mnohem intenzivněji jeho předcházející život.

Ovšem, právě tak jako nelze "vysvětlovat" smrt Jana Masaryka na základě jednoho nějakého (jakéhokoli sebenápadnějšího) faktoru, zrovna tak není možné odemykat jedním klíčem dvířka do všech koutů jeho mysli (jak jeho racionality, tak též citu, anebo chtění), přitom bez patřičného ohledu na integritu jeho složité osobnosti.

Ovšemže také když nějaká osobnost provokuje v tom nejlepším smyslu některými danostmi svého vlastního života, zároveň tím iniciuje rozmanitými inspiracemi zneklidňující adresně zaměřenou potřebu k opětnému kladení nejrůznějších otázek jak jedincům, tak i rozmanitým společenstvím mimo vlastní čas. Neboť osobnost v tom kulturně zavazujícím smyslu, jímž přesahuje sebe, nabývá nesmrtelnosti. Pak už zřejmě nemůže být hlavní (byť stále znepokojující) otázkou, jak doopravdy Jan Masaryk odešel ze života, ale jak v něm díky nám --- dědicům --- zůstává. (Bohužel se někdy nedokážu zbavit pocitu, že některé lidi vzruší jen potenciální senzace v souvislosti se smrtí Jana Masaryka, ne ty hodnoty, které ztělesnil svým životem.)

Řečeno prostě: zřejmě spíš než o to, co, jak, a možná proč bylo (třeba i nepochopitelně a tragicky) nějak "včera", by pak šlo určitě neskonale naléhavěji o to, co a jak (a --- kéž by i --- proč) by se mělo dělat zítra... (Jinak --- ne poprvé --- nám hrozí návrat k pouhé symbolice nebo k dohadování o tom, jak (s jakou obrubou a pozadím) vyšít ikonu. Ne-li k ještě méně povznášejícímu schovávání se za ni. Ať už byl sám odkaz svou naléhavostí jak varující, tak i nabádající a člověka zušlechťující, a --- nanejvýš živě aktuální. Takové "návraty" snad nechceme...)