Stuhrův snímek Velké zvíře byl technickým provedením, hereckým stylem i námětem velmi staromódní: připomínal rozmělněnější Formanovy začátky z Československa šedesátých let a některé motivy z Kunderova Žertu. Připomněl mi některými rysy i film Pavla Juráčka Josef Kilián s absurdními konotacemi o půjčovně koček, která zmizela, takže hrdina nemůže půjčenou kočku vrátit, ale účet za ni mu nezadržitelně narůstá. Polská televize sice vybavila Stuhrovo Velké zvíře dolby stereo zvukem, (což podle Stuhra v Polsku pro televizní účely není zapotřebí, protože televize tam nevysílá stereofonně) a režisér i kameraman se rozhodli, že film bude černobílý: to polské veřejnoprávní televizi činilo určité technické problémy, neboť už vůbec ani nemá laboratoře na zpracování černobílého filmu. Vazba na kritickorealistické formanovské filmy z poloviny šedesátých let byla tím o to zjevnější. Paradoxně, Jerzy Stuhr konstatoval, že film natočil černobíle, aby prý vypadal méně realisticky - ve skutečnosti proto vypadá realisticky víc, protože akcentuje vazbu na podobné kritickorealistické filmy z formanovské stáje z šedesátých let.

Film bojuje za snášenlivost a nekonformitu. Bezdětná stárnoucí dvojice manželů Sawických, žijících v městečku v polských Tatrách, se ujme (nádherného) velblouda, kterého ve městě opustí kočovný cirkus. Manželé Sawičtí s ním - k podivení veškerých obyvatel městečka - nechtějí nic dělat, nechtějí na něm vydělávat, chtějí ho prostě jen mít a těšit se z tohoto nádherného zvířete. Postaví mu - k šoku spoluobčanů - u svého domu na zahradě stáj. Svou nekonformností vyvolají s velbloudem Sawičtí ve městě strach a agresivitu. Spoluobčané jim kvůli velbloudovi začnou dělat systematicky ze života peklo. Nesnesitelná situace se stupňuje, až jedné noci Sawickým velblouda někdo ukradne. Policie samozřejmě nepomůže, "má důležitější věci na práci" - a vůbec, "pane Sawický, ono vám bude ku prospěchu, že ten velbloud zmizel."

Jakmile je velbloud pryč, obyvatelé bigotního městečka se začnou k Sawickým zase chovat přátelsky, jako by se nic nestalo. Jenže ti už překročili Rubikon, do konformního prostředí už nezapadnou. Sawický zná nyní své Pappeheimské. Prohlédl. Jeho vědoucí pohled, když se straní svých spoluobčanů, kteří se s ním chtějí znovu přátelit, připomíná pohled Ludvíka Jahna z Kunderova románu Žert, kterého v padesátých letech na vrcholu stalinismu vyloučili spolužáci a učitelé aklamativním hlasováním ze strany, z fakulty a z univerzity a poslali ho do dolů za to, že napsal své dívce provokativní pohlednici. Jahn je tím postižen na celý život: v každé nové situaci se ptá sám sebe, když někoho potká: "Co tenhle, ten by tehdy taky hlasoval pro mé vyloučení?" a neochotně dospívá k závěru, že by to udělali všichni lidi které zná. Podobně vědoucí a zhnusený je v závěru Stuhrova filmu i Sawický.

Film Velké zvíře, který, opakuji, byl natočen až v roce 2000, a zachycuje tedy polskou současnost, vznikl na základě námětu režiséra Kieslowského z roku 1973, jehož původní treatment Stuhr posléze rozpracoval.

Považuji za značně šokující, že se v Polsku dnes točí filmy na základě scénáře z doby hlubokého komunismu, a za ještě víc šokující, že jsou tam takové filmy dodnes - čtrnáct let po pádu komunismu - považovány za aktuální. (Co to vypovídá o postkomunistické společnosti...?) Všiml jsem si v závěrečných titulcích Stuhrova filmu jediné změny oproti raným šedesátých létům: autorská práva na hudbu ve filmu vlastní korporace Sony Music Poland :). Jinými slovy: všechno zůstalo při starém, zvyky, způsob jednání lidí, stádovitost, nenávist, ostrakizace, jedinou změnou je snad to, že zatímco za komunismu (kdy se lidi chovali stejně jako dnes) západní korporace do středovýchodní Evropy v podstatě nemohly, dnes tam mohou a vlastní tam skoro všechno.

V diskusi po promítání filmu jsem se mj. Jerzyho Stuhra zeptal, zda mu nepřipadá podivné, že více než deset let po pádu komunismu natáčí film o agresivní netoleranci a stádovitosti, podle scénáře z doby hlubokého komunismu, z roku 1973. Stuhr mi začal vysvětlovat (jako bych to nevěděl) do jaké míry lidi omezovala komunistická totalita, ale přímé odpovědi na mou otázku, co to znamená, že dnes Stuhr točí filmy na formanovské/kunderovské náměty ze doby před třiceti lety, se vyhnul. Řekl jen, že je to film o toleranci. Později v diskusi, v odpovědi na jinou otázku, dodal, že se jeho film snaží analyzovat zárodky fašizující společnosti. Uvedl také, že film Velké zvíře shlédlo v Polsku mnoho lidí a byl populární zejména mezi mládeží.

Jsou nějaká témata, o nichž by Stuhr v současném Polsku nemohl natočit film? Stuhr přiznal, že by bylo velmi obtížné natočit v Polsku v současnosti kritický film o polské katolické církvi (v sále přítomní Poláci se tomu hrozně smáli, jdou jim zřejmě mocní polští kněží hodně na nervy). Taky by asi těžko směl natočit komedii na motivy z holocaustu během druhé světové války.

Co do budoucna? Z toho jak Jerzy Stuhr hovořil, bylo vidět, že i Poláci se bojí vstupu do Evropské unie, že se jejich "malá kultura" rozpustí v obávaném "celoevropském moři". Zjevně nestačí opakování, že si Evropská unie vůbec nečiní žádné nároky na glajchšaltování místních kultur a že do toho, jak si dále povedou na svém písečku jednotlivé členské země, v podstatě vůbec zasahovat nebude. I Jerzy Stuhr má nyní, zdá se, téměř tentýž pocit jako měli čeští obrozenci z devatenáctého století a který mají někteří současní čeští nacionalisté, že vstupem Polska do EU se může jeho země octnout kulturně v ohrožení a on ji chce od nynějška hájit svými díly, vystupujícími "v evropském moři" na ochranu polské kulturní totožnosti. Zda se to dá dělat filmy, rozmělňujícími o třicet let později raného Formana, těžko říct.