Přesto je otevření galerie Erasmus v prostorách knihkupectví Amos kulturní událost, byť veřejností dosud dostatečně nepovšimnuta. Škoda, vznikla z iniciativy jejího kurátora a milovníka umění Petra Pokorného, který do malého "provinčního" města na soutoku Labe s Vltavou dovezl již hezkou řádku kvalitních umělců..

V případě posledního vystavujícího, Karla Trinkewitze, šlo navíc o jistou symboliku, neboť jak on sám napsal ve svém úvodní slově, ve zdejším kraji propadl kouzlu moderny. Z knihovny ve Mšeně si nosil domů celé ročníky Světozoru a Zlaté Prahy a později ilustrované týdeníky z dvacátých a třicátých let, v nichž poprvé viděl obrazy moderních malířů.

Vyučil se keramikem, studoval na gymnasiu, byl přidavačem, kopáčem, účetním na poště a po emigraci i redaktorem německého časopisu Im herzen Europas a novinářem. Především je ale i v umění básníkem a svobodným myslitelem, neboť zejména jeho poslední práce se při bližším pohledu vyznačují téměř přehlíživým nezájmem o formu. To je myslím pro pochopení Trinkewitzovi práce důležitý prvek.

V jeho případě se to zdá být ale paradoxní, pokud ovšem výsledky jeho dlouhodobého snažení vnímáme striktně jen jako výtvarné umění. Co je to ovšem dnes výtvarné umění? Optimisté říkají všechno, pesimisté nic! Trinkewitz vytváří především koláže, asambláže a jak sám říká -- montáže. V nich používá písmo, uchvacuje ho typografie, jejíž vizuální krásu a formální čistotu ovšem nelze přehlédnout. Ta je daná.

Mnohé použité fotografie, obrázky či objekty v kolážích nesou stopy času v propracovaném dobovém designu. Estetika náhodného je sice stavebním prvkem v jeho "obrazech", ale metodou Trinkewitzovy tvorby je syntéza, spojování vizuálního materiálu nikoliv jen v jeho estetických kvalitách, ale v jeho jiných informačních možnostech, které tento materiál nabízí, vytržen ze souvislostí.

Trinkewitz vlastně v obraze nevytváří pouze onu typickou a do jisté míry okoukanou kolážovou lyriku (jako například Jiří Kolář) a estetiku, ale shromažďuje a řadí "vedle sebe" atributy všedního dne, fragmenty událostí, z nichž vytváří nové příběhy. Dělá to často hrubě, téměř "neodborně", přiznává stříhání, řezání i trhání, bere věci do rukou a "instaluje je" tak, jak jsou.

Je sběračem formálnosti, aby ji povýšil na zázrak. Archivářem vzpomínek, který konzervuje "lidské stopy" do plochy, aniž by měl o ní předem konkrétní představu. Zkoumá možnosti sdělení a možnosti slova. Dokumentuje svůj životní pocit v nekonečném seriálu variant, stejně jako sběratel, pro něhož každý další exemplář odkazuje k celé sbírce.

Jeho angažovanost jako umělce, společenského komentátora a politického kritika je toliko v tom, že vedle sebe staví významy a symboly které "chce", z hlediska osobního sdělení, a nikoliv jen proto, že se sami nějakým způsobem nabízejí.. Pouze v geometricky pojatých kolážích, v nichž nahrazuje filozofii malovaného obrazu filozofií strukturální metafory, máme pocit, že autor nechává vyznít i výtvarné, lépe řečeno grafické možnosti díla.

Bylo by také matoucí považovat Trinkewitze za popartistu, přesto že neskrývá obdiv k Andy Warholovi. Právě naopak, jeho plechovky jsou zmačkané, použité a nepotřebné. Popart pracoval obsahově s tím, co se dá koupit, Trinkewitz manipuluje s tím, co se dá zahodit a mohou to být i dopisy, které však on vystavuje.

Poetika jeho montáží je velmi prostá, neokázalá a přítomná v díle právě proto, že o ni autor ani neusiluje. V jeho tvorbě se spojuje zájem o konstruktivní geometrické formy i nadšení spontaneitou zázraků náhodných setkání. Trinkewitz sám píše, že jeho montáže jsou do určité míry "literaturou" stejně tak, jako jeho romány a eseje jsou montážemi.

Princip řazení je v jeho díle dominantní a je vyústěním jeho dřívějšího zájmu o čistě výtvarné geometrické formy. Řazením ale vzniká seriál, vzniká vyprávění, stejně tak, jako v literatuře slovo ke slovu a věta k větě vytváří příběh. Autorův přístup je instinktivní, jeho jediným konceptem je touha tvořit.

Okouzlení modernou je patrné i v souboru kolážového cyklu příznačně nazvaném Ikony moderny, který galerie Erasmus představila vůbec poprvé v České republice. Trinkewitz v něm použil velké množství mediálních ikon jak ze sféry umění, tak z politiky a vůbec ze života společnosti. Praha o to neměla zájem, je potěšitelné, že se představení tohoto cyklu událo právě v Mělníce.

Slovo moderna zde ale funguje v širším smyslu, než jen jako výraz a pojmenování (kdo by s tím dnes také vystačil?) pro určité období výtvarného umění. Moderna je zde chápána jako určitý výsek, z celé monumentální fresky lidské historie. V cyklu těchto prací musíte bedlivě hledat souvislosti stejně tak jako moderní člověk smysl své existence.