Někteří členové týmu se vraceli domů s ministrem obrany ještě před ukončením mise, velitel se po návratu potýkal se soudními žalobami a i když tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík slíbil vojákům "o vás a vaše blízké bude dobře postaráno", asi 130 členů mise se těžko zařazovalo do normálního i rodinného života. Není žádným tajemstvím, že jejich profesionální příprava nebyla nejlepší. Překvapil je výskyt některých "exotických" nemocí, které se ale v Afgánistanu běžně vyskytují a o nichž se lze dočíst v každé učebnici tropické medicíny. Doktor Leoš Rejmont po návratu z Afhgánistanu uvedl, že za pět a půl měsíce bylo ošetřeno asi 14,5 tisíc lidí.

Pak přišel Irák a 18. května 2003 byla v jihoirácké Basře slavnostně uvedena do provozu česká, tentokrát již 7. polní nemocnice s novým velitelem. Transport personálu, ale zejména materiálová výbava nemocnice byly přesouvány za stovky milionů korun. Osazenstvo "lazaretu" mělo podle zprávy ČTK z 18. května 2003 čítat asi 280 lidí. Nejnovější zpráva ČTK z 15. listopadu 2003 říká, že nemocnice v Basře končí pro nedostatek specialistů. Personál je vysílán do Basry ke střídání víceméně na vojenský rozkaz a berou se i nevojáci.

Obě mise vyvolávají řadu otázek, z nichž nejnaléhavější je tato: Máme dlouhodobý plán přípravy lidí pro práci v klimaticky náročných oblastech, s rizikem infekcí, a navíc s notnou dávkou rizika? Kdo připravuje specialisty v oblasti takzvané tropické medicíny? Jaké znalosti a praktické zkušenosti mají ti, kteří nové odborníky připravují? Jak je mi známo, státy, které se v této oblasti zdravotnictví chtějí prosadit, budují databázi údajů z oblasti, kde jejich specialisté působí nebo působili, a rovněž databázi specialistů.

Máme něco podobného také u nás? Když měla naše armáda působit v Kambodži v rámci mise OSN, navštívili mě 3 nebo 4 vysocí zdravotničtí odborníci z ministerstva obrany. Chtěli si ověřit svůj návrh, jak vojáky do tropů vybavit. S vybavením, jaké bylo plánováno, by je po měsíci skolily potničky, plíseň, vyčerpanost z nedostatku spánku ve spacích vacích apod.

Potkával jsem mnoho zahraničních pracovníků v tzv. krizových oblastech, dokonce i mladé dívky. Nikdy jsem od nich neslyšel stížnost na podmínky a okolnosti, za kterých svou misí vykonávali. Slyšel jsem to mnohokrát od našich lidí, i když se pro práci v tropech rozhodli z vlastní vůle. Na druhé straně musím s hrdostí konstatovat, že když jsme se v Kambodži dozvěděli o únosu více než 60 Čechoslováků v Angole a ambasáda nám sdělila, že nemůže zaručit 80 km od Pnompenhu naši bezpečnost, takže se můžeme vrátit, všichni jsme zůstali.

Brali jsme to jako chlapskou výzvu, i když to zní nevěrohodně. Byli jsme jako civilové chráněni kambodžskými vojáky, kteří v noci sladce spali. Měli jsme všichni strach a v deníku jsem si o tom napsal: " Poznávám, co je to strach. O sebe, o jiné, strach o to, co již nikdy nemusí být a po čem toužím, co chci, s čím do budoucna počítám. Strach z toho, že to, co bylo, bylo naposled. Že konec by byl smutný, protože život nebyl dožit do konce. Žití zde je živoření a v život se má proměnit až po návratu, který ale nemusí být." Profesionálnímu vojákovi to musí být známo při nástupu do jakékoliv vojenské míse v krizových oblastech, kde se musí naučit s rizikem žít.

Vrátím se k výkonům 6. polní nemocnice v Afghánistanu za pět a půl měsíce a srovnám je s výkony sedmi, tehdy ještě československých, zdravotníků pátého týmu v nemocnici v kambodžském Takeu za období šesti měsíců. V Afganistanu ošetřili 14 500 osob, my jsme ošetřili na ambulancích 12 991 osob a na lůžkové části bylo léčeno 1 710 pacientů. Vyšetřili jsme 1 953 vzorků na parazity, TBC a provedli základní biochemické vyšetření s personálem, jenž v začátcích neměl ponětí o tom, co je Kochův bacil a červená krvinka v moči. Pacienti přicházeli do nemocnice po vyčerpání všech tradičních metod léčby, to znamená v pokročilém stavu nemoci.

Jedli jsme ze zásob, které jsme si doma zaplatili, a doručili nám je do Takea. Mouka byla prolezlá moučnými červy a roztoči. Červi před pečením "chleba" zůstali na sítku, roztoči propadli s moukou. Vše ostatní nám poskytoval místní trh. Z toho všeho vařila paní Sovadi ráno vajíčka, k obědu hustou polévku a dost, a večer kuře, vepřové maso nebo rizoto. Po návratu domů si každý svůj adaptační syndrom řešil po svém. Vrátili jsme se jiní, než jsme odjížděli, a po dlouhou dobu jsme nechápali stesky zdejších lidí. Scházela jim míra absolutní bídy. Ale to je již jiné téma.

Traduje se, že do tropů odcházely jako první tři profese: lékař, kněz a učitel. Není nic hezčího než vidět vděčnost nemocného člověka v zemích, kde každý má tolik problémů, že bída a nemoc jiných je mu na obtíž. Tuhle zkušenost mám i z islámské země. Vždy jsem pracoval jako civil, a proto mohu těžko posoudit chování lidí ke zdravotnickému personálu v uniformě. Bylo by možná třeba uvažovat o alternativě neoblékat zdravotníky do uniformy. Jejich přítomnost v mezinárodních akcích je prospěšná, protože žádná jiná aktivita se neslučuje s pojmem "humanitární pomoc" lépe než právě zdravotnická. Jen je zapotřebí systém a správný výběr lidí. Opravdu je u nás málo nadšenců?