Na téma finanční reformy předvedly naše sdělovací prostředky takový "slovní průjem", že jeho další rozhojňování by bylo trapné. Proto si dovolím jen jedno drobné připodotknutí, že když jsem uprostřed lamentací nad zhoubnou velikostí státního dluhu publikoval argumenty, že tento dluh je naopak jedním z nejmenších v celé Evropě, vyvolalo to značné rozpaky. Ovšem proti skutečnosti, že v první půli tohoto roku český dluh osciluje okolo 20% hrubého domácího produktu, zatímco v průměru EU je to cca 60% (o takových vyspělých zemích jako Belgie či Itálie se 110% ani nemluvě), se těžko dalo namítat. Proto celá ta působivá kampaň k vrchovatému naplnění státní pokladny pružně sáhla k poněkud jinému druhu argumentů: "Ano, zatím je malý, ale příliš rychle roste." A byla publikována prognostická čísla ministerstva financí potvrzující tento rychlý růst i na nejbližší 3 léta, kdy by se rozměr tohoto dluhu mohl stát skutečně tragickým. Tato změna argumentace ovšem měla vést k odpovídajícímu novému řešení. Nová situace prudkého nárůstu dluhu v několika posledních a ještě i příštích letech, vyžaduje i novou logiku řešení založenou na analýze této změny.

Objektivní příčiny

Neboli, co vede k explozi výdajů posledních let? Řekl bych, že jde o dvě základní skupiny příčin. Do první řadíme takové, jimž říkáme "objektivní". Jednak šlo o to, že minulá vláda přišla s programem obnovy ekonomického růstu, což vyžadovalo dodatečné výdaje, zejména do výstavby infrastruktury. Tento program byl splněn, výdaje měly své oprávnění. Růst pokračuje už pátý rok, mimořádné výdaje k jeho nastartování již nejsou zapotřebí, naopak zdroje se zvyšují a půjčky možno splácet. Za druhé šlo o mimořádnou, přitom obrovskou operaci konsolidace finančního sektoru, zejména ve spojení s pádem Investiční a poštovní banky. Následné dubiózní pohledávky, jež na sebe převzal stát lze odhadnout na 200 mld. Kč. Jistě lze o tom diskutovat, ale zde se omezíme konstatací, že i tyto výdaje není třeba opakovat. Nakonec jsou zde i povodňové škody a snad nebude přílišným optimismem, dovolíme-li si doufat, že během nejbližších tří let se opakovat nemusí.

Politika nadměrných výdajů

S ohledem na uvedené, mimořádně rychlý vzestup veřejného dluhu z posledních let by se automaticky zastavil, pokud by nepůsobila druhá skupina příčin: benevolentní politika nadměrných výdajů. Uvedu jeden příklad za všechny: do naší armády se od listopadu 1989 vložilo až půl biliónu Kč a dnes se dá říci, že polovina z toho zbytečně. Fakta jsou více méně známa a nebudu je rozpitvávat. Pravda, někdo může říci, že tento argument je laciný neboť příslušnou terminologií řečeno, "po bitvě je každý generálem". Ale právě v tom je náročnost rozpočtové politiky: vidět dopředu, s důkladnou odbornou znalostí v širších souvislostech. Cožpak nám obdobné chyby nehrozí pro neujasnění systémových problémů ve zdravotnictví, zemědělství, dopravě či jinde? Je zde však řekl bych "obecné jablko sváru". Z nové generace našich ekonomů a finančníků se stále častěji ozývají silná tvrzení, že základ nadměrných rozpočtových výdajů leží v tzv. mandatorních výdajích. Obvykle se tyto výtky soustřeďují ke čtyřem oblastem: pouze bezplatné zdravotnictví a školství, sociální podpory především v nezaměstnanosti a nemoci.

Berle stačí...?

Chtěl bych pominout všechny trapné projevy nevraživosti vůči starší generaci jež tak koncentrovaně vyjádřil mladý hvězdný politik CDU okřídlenou výzvou: "Žádné umělé klouby zdarma, berle stačí!" Bohužel tuto trpkou příchuť mají okázalé lamentace našich politiků a finančníků nad prodlužováním průměrného věku s tím, že brzo jeden mladý bude živit tři staré a podobně. Stačilo by poukázat na podstatně rychlejší růst produktivity než věku, nebo na to, že naše důchody zatím byly s příjmy z příspěvky v zásadě vyrovnány, leč diskuze stejně jako u otázek bezplatného studia a ošetření by měla být hlubší. Mimo jiné jde o zásadní otázky morálky a evropských tradic. Zůstaňme však na přízemních pozicích ekonomiky. Vše míří k jediné souhrnné otázce:

Žijeme nad poměry?

V současném období to můžeme považovat za "otázku otázek". Jednak se tak tváří vláda, která svoji reformu financí soustřeďuje k snížení rozpočtových výdajů a růstu příjmů na úkor obyvatelstva, jednak je to deviza našich finančních kruhů kriticky poukazujících zejména na bezplatnost školství, zdravotnictví a výši důchodů a konečně nás takto nabádají změny spojené se vstupem do EU a posléze EMU (Evropské měnové unie, pozn. red.). Je pochopitelné, že pohlížíme-li na věc z uzounkého hlediska rostoucího státního dluhu pak se zdá, pak se zdá, že si dovolujeme více než na co máme. Již jsem se ale snažil objasnit, že to nevyplývá z nadměrné životní úrovně obyvatelstva, ale výdajů z nichž obyvatelstvo profituje jen okrajově. Hovoříme-li o životní úrovni, máme na mysli především drtivou většinu obyvatel žijících z výnosu své bezprostřední práce či sociální dávky, tedy lidé v zaměstnaneckém poměru a živnostníci i s jejich rodinami, důchodci atd. Při tom upozorněme předem, že celkové ohodnocení životní úrovně není jednoduché. Ekonomové jsou zvyklí všechno měřit vztahem čísel, tedy číselně vyjádřených veličin, což u tak složitého, mnohostranného a vnitřně diferencovaného pojmu jako je životní úroveň nepublikují, seriózní diskuse na tomto poli je minimální. Pokusme se tedy alespoň o hrubé přiblížení. V tomto smyslu lze konstatovat, že zhruba dvě třetiny obyvatelstva vykazuje stagnaci reálné kupní síly na úrovni roku 1989. naznačují to následující fakta jako dva a půl miliónu starobních a invalidních důchodců s průměrným důchodem na příští rok lehce pod úrovní roku 1989, k tomu půl miliónu nezaměstnaných i s jejich rodinami a dvě třetiny všech zaměstnaných nedosahujících většinou ani zdaleka na průměrnou mzdu. Souhrnně se to kumuluje dokonce ve stagnaci takového celkového ukazatele, jako je průměrný peněžní příjem na obyvatele. K tomu by bylo nutné ještě připojit snížení různých dotací a příspěvků z veřejných resp. Odborových fondů, například pro školní a závodní stravování, jesle, školky, rekreaci apod.

Vztahy jsou poněkud složitější...

Pravda, můžeme říci, že jedna věc je kupní síla a jiná je kvalita života. Průměrná délka života, čistota ovzduší, sortiment nabízeného zboží, to vše svědčí o citelném zlepšení. Na druhé straně ale nelze nevidět i zarážející pokles porodnosti a růst zločinnosti a další známé negativní jevy spojené s prostitucí, drogami, popularizací pokleslé zábavy na úkor kultury. Komplexnější pohled poskytne mezinárodní porovnání. To však není pro nás příliš příznivé. Naše průměrná mzda se pohybuje okolo 550