Doplněné vyjádření žalovaného k žalobě
o zaplacení částky 130.165.980,- Kč s příslušenstvím

I.

Žalovaný především namítá nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce, protože na něj nepřešla platným způsobem žalovaná pohledávka.

Je pravdou, že dne 19.6.2000 byla uzavřena smlouva o prodeji podniku mezi společností INVESTIČNÍ POŠTOVNÍ BANKA akciová společnost, IČ 45 31 66 19, se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 32 (dále jen "IPB") jako prodávajícím a společností Československá obchodní banka, a.s., IČ 00 00 13 50, se sídlem Praha 1, Na Příkopě (dále jen "ČSOB") jako kupujícím.

Tato smlouva o prodeji podniku je neplatná, protože vykazuje zásadní právní chyby.

Důvody neplatnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi Investiční a Poštovní Bankou, a.s. a Československou obchodní bankou, a.s. (dále jen Smlouva) jsou tyto:

1. Předpoklady platnosti Smlouvy

Posuzovaná Smlouva je dvoustranným právním úkonem, který musím splňovat jednak obecné požadavky na platnost právního úkonu z hlediska náležitostí projevu vůle, dále pak náležitosti předepsané pro tento typ smlouvy zvláštními předpisy.

Právním úkonem je dle § 34 o.z. projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těchto práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle ust. § 35 odst. 1 o.z. může být projev vůle učiněn jednáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle ust. § 37 odst. 1 o.z. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Výklad projevu vůle je pak upraven v ust. § 266 odst. 1 - 3 obch. zák. Podle tohoto ustanovení se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Pokud toto pravidlo nelze použít, pak se projev vůle vykládá podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání p uzavření smlouvy a praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, jakož i z následného chování stran, pokud to povaha věci připouští.

Základní otázkou při sjednání a uzavření smlouvy o prodeji podniku je vymezení předmětu smlouvy, tedy co je míněno "podnikem" a v návaznosti na to jak má být stanovena jeho cena.

Obchodní zákoník neobsahuje, resp. ke dni účinnosti Smlouvy neobsahoval přesnou definici pojmu "Podnik". Zde je třeba odkázat na ust. § 5 obch. zák., definující podnik jako "soubor hmotných jakož i osobních a nehmotných složek podnikání," přičemž "k podniku náleží věci, práva i jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit".

Podle definice smlouvy o prodeji podniku dle ust. § 476 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o prodeji podniku prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.

Již pouhým porovnáním těchto dvou ustanovení lze dospět k závěru, že zákonodárce zde používá dvě rozdílné definice podniku.

S ohledem na účel úpravy pojmu "podnik" lze dospět k závěru, že v daném případě bylo zákonodárcovým úmyslem vytvořit pojem hospodářské jednotky, která je schopna samostatné hospodářské existence. Tomu odpovídá i absence úpravy "části podniku"; je-li totiž určitý soubor hmotných jakož i osobních a nehmotných složek podnikání v rámci jiného takového souboru schopen samostatné existence, jedná se o samostatný podnik a je tedy i samostatně převoditelný.

Z uvedeného vyplývá, že zatímco u některých podnikatelů nemusí být problémem definovat věcně jejich podnik, například v případě například ucelené výrobní jednotky, v jiných případech to problém být může. Lze si představit, že automobilku, tvořící nyní jeden podnik, lze rozdělit snadno na více podniků, které na sobě nemusí být závislé jinak než sítí závazkových vztahů, každá může náležet jinému a pouze podrobným popisem toho, z čeho se podnik se stává, lze určit příslušnost věci nebo práva k tomu či onomu podniku.

Jestliže základní podmínkou platnosti projevu vůle je jeho určitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), pak tento požadavek musí beze zbytku splňovat i smlouva o prodeji podniku. Ta musí, podle našeho názoru, určitým způsobem vymezovat nejen smluvní strany, ale i ostatní podstatné náležitosti smlouvy, tedy identifikaci převáděných věcí, jiných práv a jiných majetkových hodnot, jež slouží provozování podniku, a stejně tak i specifikovat závazky přebírané kupujícím.

V tomto směru lze odkázat na komentář k obchodnímu zákoníku, Linde, autor prof Irena Pelikánová, kde se v pasáži týkající se ust. § 476 obch. zák.uvádí:

S těmito názory prof. Pelikánové se lze beze zbytku ztotožnit. Projev vůle stran vyjádřený ve smlouvě o prodeji podniku musí být natolik určitý, aby bylo možno objektivně zjistit, jak je podnik vymezen a co je jeho součástí, případně jaká je cena podniku, resp. jak má být určena. Výkladem projevů vůle případnou chybějící definici nahradit nelze, neboť, jak již bylo opakovaně judikováno interpretací nelze projev vůle doplnit.

V daném konkrétním případě však smlouva o prodeji podniku byla změněna jednak dodatkem č. 1 ze dne 24.7.2000 a zejména pak dodatkem č. 2 ze dne 19.9.2000 jehož přílohou byl seznam nemovitostí IPB, které náležely k podniku IPB.

Bude pak záležet případ od případu, jak bude předmět převodu ve smlouvě o prodeji podniku vymezen.

Za přijatelné může být považováno vymezení podniku odkazem na účetní evidenci, respektive její jednotlivé složky, k určitému, smlouvou stanovenému dni, přičemž strany se mohou dohodnout, že ke dni účinnosti smlouvy bude provedena inventura tak, aby nebylo pochyb o tom, co je či není součástí podniku. Tento požadavek vystupuje do popředí zejména v těch případech, kdy prodávající po prodeji podniku si nadále ponechá svá oprávnění k předmětu podnikání, tím spíše za situace, kdy oprávnění je takového charakteru, že podle něj podnik provozovat a tedy služby (například v případně bankovní licence přijímat vklady) musí, kdy i nadále prodávající sídlí ve stejné nemovitosti.

Přesné vymezení podniku má podstatný význam i pro určitost cenového ujednání. Je obvyklé, že strany nesjednají cenu pevnou částkou, ale že se dohodnou na způsobu jejího určení, například odbornými posudky. Tyto posudky však v žádném případě nemohou vymezovat předmět převodu, neboť to náleží smluvním stranám. Úkolem znalců je pouze provést dohodnutým způsobem ocenění toho, co smluvní strany k ocenění určily. Pokud ovšem smlouva zůstane v otázce vymezení podniku neurčitá, pak ani znalci se nemohou své role úspěšně zhostit a neurčitost projevu vůle při vymezení podniku, tedy předmětu převodu, působí i neurčitost projevu vůle, týkající se cenové dohody.

2. Právní vady Smlouvy

Z toho, co bylo uvedeno výše, plyne, že smlouva o prodeji podniku uzavřená mezi IPB a ČSOB nemá přesně vymezen předmět převodu, tedy není ve smyslu § 476 obch. zák. určeno, co se touto smlouvou převádí.

Předně, smlouva nepopisuje jednotlivé složky podniku, definované v ust. § 476 obch. zák., respektive je nevymezuje způsobem, který by bylo možno nazvat určitým. Obsahuje pouze strohý soupis jednotlivých definic, aniž by se zaměřila na jejich materiální substrát, tedy, co si lze pod tím v daném konkrétním případě představit. Na pomoc při výkladu si (zřejmě) nelze vzít ani přípravná jednání k této smlouvě, neboť, jak je tvrzeno se strany nuceného správce IPB, žádná přípravná jednání nebyla vedena a smlouva byla vytvořena někdy v období od zavedení nucené správy do podpisu v pondělí dne 19. června 2000 v 6.15 hodin, tedy v časovém intervalu celkem cca 36 hodin. Lze vyjádřit pochybnost, zda nucený správce vůbec měl nějakou představu o tom, co tvoří podnik, který touto smlouvou (snad) prodává a nakolik tato představa odpovídala skutečnosti. S ohledem na později publikovaná zjištění o dalších aktivech a pasivech a o sporech o tom vedených lze mít tyto pochybnosti za důvodné.

K některým složkám podniku, které nebyly určitým způsobem vymezeny:

1. nemovitý majetek:

   Vzhledem k ust. § 483 odst. 3 obch. zák. je k převodu vlastnického práva k nemovitostem nutný vklad do katastru nemovitostí. Smlouva však postrádala základní údaje o nemovitostech, tedy zejména závazné údaje a tedy nebyla dle § 5 zák. č. 344/1992 Sb. způsobilá vkladu, Proto také Katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva zamítl. Teprve poté, co byl zracován dodatek ke Smlouvě, byl vklad povolen.

   Z uvedeného vyplývá, že přinejmenším co se týče rozsahu nemovitého majetku byla smlouva ke dni účinnosti v něm sjednaném neplatná pro neurčitost. Vzhledem k tomu, že nemovitosti nelze zřejmě od podniku oddělit, byla tím neplatná v tento den celá smlouva. Vada projevu vůle v tomto směru byla konvalidována až ke dni 19.9.2000 uzavřením dodatku č. 2 Smlouvy a nelze než uzavřít, že do dne 19. června 2000 k prodeji podniku na ČSOB nedošlo.

2. cenné papíry a podíly v právnických osobách

   Portfolio cenných papírů jistě není nutnou součástí provozu banky jako podniku. Bez dalšího a podrobnějšího vymezení proto nelze spolehlivě určit, zda předmětem převodu byly i cenné papíry některých společností. Ostatně, o tom se vedou spory dosud, a to zejména ohledně tzv. Kajmanských fondů. Kdyby projevy vůle byly určité, nebylo by a ani by nemohlo být pochyb o tom, co kupující spolu s podnikem nabyl.

3. pohledávky

   Smlouva se zabývá pohledávkami v čl. 6. Na nabyvatele "přecházejí" (byť se jedná o převod na základě projevu vůle, nikoli přechod na základě právní skutečnosti) pohledávky, které náleží k Podniku.

   Jestliže je však Podnik definován tak, jak je uvedeno v čl. 2 Smlouvy, a to pouze příkladným (!) výpočtem jeho složek, nelze než dovodit, že jeho definice je neurčitá a nelze tedy určit ani okruh pohledávek, které "přecházejí" na nabyvatele.

4. určení ceny

   Do dnešního dne nedošlo ke konečnému ocenění podniku způsobem určeným ve smlouvě. Pokud je sjednaný způsob určení ceny konfrontován se skutečným postupem, pak je zjevné, že strany se od dohody odchýlily, resp. dodnes ji se ani nepokusily naplnit. Cena má být stanovena v závislosti na posudcích soudních znalců, tedy osob jmenovaných do funkce znalce ministrem spravedlnosti a zapsaným do seznamu znalců a tlumočníků podle zák. č. 36/67 Sb., nikoli posudky auditorů či jiných osob.

   Přesto, že nucený správce byl informován o tom, že za závazky IPB bude poskytnuta státní záruka, tato skutečnost se ve smlouvě nijak nepromítá, přestože je zjevné, že na cenu má vliv. Tím, že stát poskytne záruku za aktiva, stávají se tato aktiva 100 % dobytnými, když ne proti dlužníku, tak jistě proti českému státu jako ručiteli. Záruka byla ostatně poskytnuta až následující den po podpisu smlouvy.

   I z toho lze dovodit, že bez ohledu na písemné vyjádření obsažené ve vyhotovení Smlouvy se zřejmě skutečná vůle jednajících stran od tohoto písemného projevu odlišovala. je-li ovšem podmínkou platnosti smlouvy písemná forma, pak tato skutečnost má za následek, že smluvci neměli skutečnou vůli uzavřít smlouvu ve znění, jak je písemně vyjádřeno, ale smlouvu o jiném obsahu. Proto ta smlouva, jak je písemně vyhotovena, není pravým projevem vůle jednajících stran a je proto pro nedostatek vůle stran (ohledně podstatné náležitosti smlouvy) neplatná.

V této souvislosti je též nutno uvést, že u Mezinárodního soudního dvora v Paříži je vedena pod č. 12190/TE žaloba o vydání věci mezi IP banka a.s. a ČSOB a.s., když podstatou žaloby je otázka zda smlouva o prodeji podniku je platná.

Důkaz :

• smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 2000
• dodatkem číslo 1 ze dne 24.7.2000
• dodatkem číslo 2 ze dne 19.9.2000
• spisem Katastrálního úřadu Praha-město sp.zn. V 11- 35792/2000/SY
• oceněním podniku IPB, zpracovaným auditorem, který nechtˇ předloží žalovaná
• oceněním podniku zpracovaným soudním znalcem, který nechť předloží žalovaná
• výslech svědka ing. Petra Staňka, nuceného správce IPB

II.

Zásadní pochybení spatřuje žalovaný také v postupu nuceného správce IPB, který ve svých důsledcích vedl k tomu, že smlouva o prodeji podniku je neplatná.

Nucená správa byla zahájena okamžikem doručení rozhodnutí o nucené správě, které bylo doručeno dne 16.6.2000 v 11.58 hod. generálnímu řediteli IPB.

Toto rozhodnutí je tímto okamžikem účinné vůči všem, ale není pravomocné, do tohoto rozhodnutí mohou podat rozklad statutární orgány banky a teprve uplynutím lhůty pro podání tohoto opravného prostředku nebo rozhodnutím o rozkladu je rozhodnutí pravomocné (viz ustanovení § 26 odst. 4, § 29 odst. 1 zákona o bankách).

Je nepochybné, že pokud není rozhodnutí pravomocné nelze činit nevratné úkony, protože není jisté zda obrana účastníka tohoto řízení nebude po právu a nucená správa nebude zrušená.

Opačným postupem je pak účastník řízení zkrácen na svých právech.

V daném konkrétním případě je nepochybné, s ohledem na postup nuceného správce (zaměstnance ČNB), byla IPB jako účastník řízení na svých právech zkrácena.

Je nutno připustit, že samotný výkon nucené správy není upraven žádným speciálním ustanovením ani v zákoně o ČNB, ani v zákoně o bankách. Zákon neupravuje ani úkony, které má nucený správce činit, ani nestanoví pořadí cílů, kterých má dosáhnout.

Výkladem lze dospět k závěru, že úkony činí jako osoba se zvláštními právy k odpovědnosti ČNB jako její zaměstnance. Je otázkou zda nucený správce je při výkonu své funkce vázán pouze zákonným rámcem nebo "zadáním" od ČNB, nebo je povinen se řídit jako zaměstnanec vnitřními předpisy ČNB.

Lze předpokládat, že úkony nuceného správce musí splňovat vyšší kritéria z hlediska právní čistoty, profesionální kvality a ekonomické odpovědnosti, než úkony, jakých by mohl dosahovat tehdejší řídící aparát IPB.

To plyne i ze skutečnosti, že ČNB vykonává opatření k nápravě nedostatků a jistě je povinna tuto zákonnou pravomoc plnit řádně i výběrem osoby nuceného správce a zadáním pokynů.

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že uzavření smlouvy o prodeji podniku sice může být kvalifikovaným řešením, ale protože jde o nevratný právní úkon, nemůže být učiněn dříve než je rozhodnutí o nucené správě pravomocné.

Tato skutečnost však není jediným závažným formálním pochybením postupu nuceného správce.

Rovněž je mimo jakoukoliv pochybnost, že konkrétní smlouva o prodeji podniku IPB společnosti ČSOB a.s. vyžadovala souhlas Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále ÚOHS) a bez tohoto souhlasu nemohly nastat věcné účinky dohodnuté ve smlouvě.

Účinnost takové smlouvy byla v tomto případě závislá na dvou zákonných skutečnostech

• včasné podání žádosti ÚOHS o udělení souhlasu
• vyslovení tohoto souhlasu (§ 8a odst. 3 písm. b) zákona o ochraně hospodářské soutěže, § 47 obč.zák.)

Nebyla-li žádost podána do týdne od podpisu smlouvy, její účinnost nenastane ze zákona nikdy, protože ÚOHS tuto pozdní žádost ani neprojedná.

Pokud by ÚOHS nevyhověl včas podané žádosti potom by rovněž nemohla nastat účinnost smlouvy o prodeji podniku, protože taková smlouva by byla v rozporu se zákonem a jednalo by se o nedovolené porušení pravidel hospodářské soutěže.

Žalovaný si pokládá otázku zda obě shora uvedená, zřejmě úmyslná, pochybení nuceného správce nejsou kromě zřejmého porušení zákona také jednáním, které směřuje k obcházení zákona, resp. jednáním, které se příčí dobrým mravům.

V každém případě však takové jednání vede k absolutní neplatnosti právního úkonu v souladu s ust. § 39 obč.zák..

Závěrem této pasáže vyjádření musí žalovaný také zaujmout stanovisko k tvrzení žalobce, že žalovanému jako dlužníkovi vůbec nepřísluší právo se platnosti smlouvy o prodeji podniku dovolávat.

Tento svůj názor opírá žalobce o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3.12.1997, sp.zn. 9 Cmo 278/97, publ. in:Obchodní právo, 5/1998.

Tento názor žalobce je naprosto mylný, protože uvedené rozhodnutí Vrchního soudu se vztahuje k situaci, kdy dlužník napadá smlouvu o postoupení pohledávky mezi původním věřitelem jako postupitelem a novým věřitelem jako postupníkem.

Vrchní soud v tomto rozhodnutí skutečně zaujímá stanovisko, že v takovém případě není dlužník aktivně legitimován k podání žaloby.

V tomto konkrétním případě však žalovaný nenapadá platnost smlouvy o postoupení pohledávky, která byla zřejmě uzavřena mezi ČSOB a žalobcem, ale platnost smlouvy o prodeji podniku.

Je zřejmé, že uvedené rozhodnutí Vrchního soudu se k této věci vůbec nevztahuje.

Žalovaný je přesvědčen, s ohledem na shora uvedené skutečnosti, že má naléhavý právní zájem na určení zda tu právní vztah nebo právo je či není.

Naléhavý právní zájem na určení je dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalovaného, nebo kde by bez tohoto určení jeho právní postavení se stalo nejistým. Rovněž je naléhavý právní zájem na určení dán tam, kde takové rozhodnutí soudu vytvoří spolehlivý právní základ pro řešení právních vztahů na posuzovaný právní vztah navazující.

Důkaz:

• výslechem Ing. Petra Staňka, nuceného správce
• výslechem Ing. Pavla Mertlíka, bývalého ministra financí ČR
• výslechem Ing. Josef Tošovský, bývalého guvernéra ČNB
• výslechem Ing. Pavla Kavánka, předsedy představenstva ČSOB
• výslechem Ing. Petra Knappa, člena představenstva ČSOB
• rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3.12.1997, sp.zn. 9 Cmo 278/97

III.

Velice častým argumentem žalobce je tvrzení, že smlouva o prodeji podniku byla soudně alespoň dvakrát pravomocně přezkoumána soudy a byla zapsána do obchodního rejstříku jak ČSOB, tak IPB.

Žalobce dokonce tvrdí, že smlouva o prodeji podniku IPB je dále dlouhodobě součástí sbírky listin, která je vedena Městským soudem v Praze a kdokoliv má tedy možnost se s jejím zněním seznámit.

I tento argument žalobce si zaslouží zvláštního přezkoumání.

Především je třeba uvést, že žalobce nikdy neprecizoval zmíněná pravomocná rozhodnutí a z tohoto důvodu má žalovaný za to, že jediný prokazatelný pravomocný zápis ohledně smlouvy o prodeji podniku je zápis ze dne 26.6.2000 (pondělí, sedm dnů po podpisu smlouvy o prodeji podniku) v obchodním rejstříku IPB.

Soud se nepochybně řídil ustanovením § 31 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb. podle kterého je soud povinen rozhodnout do 3 dnů od doručení o návrzích správce na zápis do obchodního rejstříku.

Je svým způsobem zvláštní, že toto ustanovení právního předpisu nižší právní síly než je občanský soudní řád zasahuje zásadním způsobem do rozhodování soudu aniž by tato skutečnost zákonodárce nebo legislativce rozrušovala.

Podle ustanovení § 200c odst. 3 o.s.ř. je totiž soud povinen učinit do 15 dnů od podání návrhu úkony směřující k rozhodnutí ve věci.

Extenzivním výkladem ustanovení § 31 odst. 3 zákona o bankách lze dovodit, že soud je povinen rozhodnout do 3 dnů od doručení o jakýchkoliv návrzích nuceného správce i když je zřejmé, že zákonodárce měl na mysli především zápis o nucené správě jako takové a v žádném případě ne návrh o schválení smlouvy o prodeji podniku.

Při dalším pohledu na obchodní rejstřík a příslušný zápis lze zjistit, že návrh na prodej podniku INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY a.s. byl podán dne 26.6.2000 a JUDr. Albertovou bylo rozhodnutí vydáno ve stejný den, tj. dne 26.6.2000.

Zdá se, že rychlost tohoto soudu byla srovnatelná s rychlostí JUDr. Berky.

Pro úplnost je nutno uvést, že zápis o tom kdo vykonává nucenou správu, resp. o zavedení nucené správy pro IPB byl učiněn až dne 13.10.2000, resp. 20.12.2000.

Je možné, že již je smlouva o prodeji podniku dlouhodobě založena ve sbírce listin, ale v žádném případě tato smlouva nebyla ve sbírce listin založena ještě dne 27.3.2002.

Žalobce z celkem pochopitelných důvodů však neuvádí, že předmětnou smlouvu o prodeji podniku předložil též Katastrálnímu úřadu v Praze-město s návrhem na vklad vlastnického práva k nemovitostem, které byly údajně součástí smlouvy o prodeji podniku.

Katastrální úřad Praha-město dne 17.1.2001, pod sp.zn. V11-35792/2000/SY vydal rozhodnutí, kterým návrh na vklad do vlastnického práva zamítl, přičemž v odůvodnění uvedl, že v rozporu s § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění zákona č. 90/1996 Sb. je právní úkon týkající se převodu vlastnického práva neurčitý.

Dalším důvodem pro zamítnutí byla neurčitost smlouvy v kupní ceně, když ve smlouvě se kupní cena neuvádí a ani z textu smlouvy nelze odvodit kupní cenu nemovitostí.

IP banka společně s ČSOB na toto rozhodnutí reagovala odvoláním ze dne 16.2.2001 a v argumentaci tohoto odvolání je výslovně uvedeno, že při uzavírání smlouvy o prodeji podniku dne 19.6.2000 nebyl k dispozici přesný seznam všech nemovitostí, které tvořily podnik IPB. Z tohoto důvodu se účastníci smlouvy dohodli, že bude (!) vyhotoven seznam nemovitostí IPB a tento seznam se stane součástí smlouvy o prodeji podniku a může být kdykoliv doplňován.

Z odvolání též vyplývá, že dne 2.11.2000 vydal Český úřad zeměměřičský a katastrální "upozornění na postup ČSOB, a.s. v souvislosti s IPB a.s." č.j. 51692000-23, které bylo zasláno na vědomí všem Katastrálním úřadům a detašovaným pracovištím.

Žalovanému nepřísluší komentovat další běh událostí, ale v dané situaci postačí pouze konstatování skutečnosti.

Účastníci smlouvy o prodeji podniku uzavřeli dne 24.7.2000 dodatek č. 1 o prodeji podniku, kterým byly sjednány některé další platby jako např. úhrada vynaložených nákladů na právní poradenství a vedení soudních sporů souvisejících s touto smlouvou a to až do maximální výše 1.900.000.000,-Kč (jedné miliardy devět set milionů korun českých).

S ohledem na výše uvedené zamítavé rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha-město, potom IPB a ČSOB uzavřely dne 19.9.2000 dodatek č. 2 ke smlouvě o prodeji podniku jehož součástí byl seznam nemovitostí IPB, které náležely k podniku.

Příslušný návrh na vklad do katastru nemovitostí byl podán Katastrálnímu úřadu dne 22.12.2000 ve 13.00 hodin pod č.j. 35792/2000.

Dne 28.12.2000 ve 13.00 hodin pod č.j. 36292/2000 byl podán další dodatečný návrh na vklad do katastru nemovitostí.

Důvody prodlení mezi uzavřením dodatku č. 2 a podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí si lze jen domýšlet. Podstatné je, že návrhu bylo dne 5.6.2001, tedy téměř rok po nařízení o nucené správě, vyhověno.

Rovněž je podstatné, že o těchto dodatcích žádný soud nebyl nikdy informován a tedy v souvislosti s nimi a se smlouvou o prodeji podniku nikdy nikdo nerozhodoval.

Důkaz:

• dodatkem ke smlouvě o prodeji podniku č. 1 ze dne 24.7.2000
• dodatkem ke smlouvě o prodeji podniku č. 2 ze dne 19.9.2000
• spisem Katastrálního úřadu Praha-město, sp.zn. 35792/2000
• spisem Katastrálního úřadu Praha-město, sp.zn. 36292/2000

IV.

Žalobce se ve své žalobě nezmiňuje o velmi podstatné okolnosti a to té, že již dne 14.6.2002 žalovaná společnost prostřednictvím svého právního zástupce zaslala ČSOB oznámení o započtení pohledávky podle § 580 obč.zák..

Podstatou tohoto započtení byla skutečnost, že dne 20.3.2002 uzavřela žalovaná společnost, jako postupník, se společností Médeia Bohemia a.s., IČ 25 28 10 71, se sídlem Lázně Bohdaneč, Masarykovo nám. 6, jako postupitelem, smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 180.000.000,-Kč, kterou společnost Médeia Bohemia a.s. evidovala za ČSOB, včetně veškerých práv a příslušenství s ní ve smyslu § 524 odst. 2 obč.z. spojených, prostou jakýchkoliv břemen a právních vad z titulu neuhrazené smluvní pokuty vzniklé na podkladě smlouvy o poskytováních právních služeb ze dne 12.11.1998, uzavřené mezi Investiční a poštovní bankou, a.s., IČ 45 31 66 19, se sídlem Senovážné nám. 32, Praha 1, na straně jedné a JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem, číslo osvědčení 1460, se sídlem 110 00 Praha 1, Hybernská 12, na straně druhé.

Vzhledem k tomu, že ČSOB přípisem ze dne 19.12.2001, zn. 1485/27-0221/2001, 258/27-0221-6/2001 oznámila žalované společnosti, že k tomuto datu se celý úvěr ve výši poskytnuté jistiny ve výši 130.000.000,-Kč a jeho příslušenství stal splatným a též vzhledem k poslednímu doručenému výpisu z úvěrového účtu č. 159593522, kdy ČSOB evidovala pohledávku ve výši 167.151.344,81 Kč, když dlužná jistina představovala částku 129.942.000,-Kč dlužné úroky 22.679.303,76 Kč, dlužné poplatky 247.600,-Kč, úrok z prodlení 14.282.441,05 Kč, započetla společnost Quantum Praha a.s. právě částku 167.151.344,81 Kč, protože vzájemné pohledávky mezi ČSOB a Quantum Praha byly stejného druhu, vzájemně se kryly a jako takové tedy byly způsobilé k započtení.

Na tento dopis právního zástupce odpověděla ČSOB svým dopisem ze dne 28.6.2002, zn. RPS 1994/2002 ve kterém sdělila bez dalšího, že specifikovaná (Nemethova) pohledávka nikdy nebyla IPB ani ČSOB prokázána a ČSOB jako nabyvatel podniku IPB z výše uvedeného důvodu předmětnou pohledávku neuznává.

Jakákoli část této pohledávky nemohla být tudíž na společnost Quantum Praha a.s. postoupena a ani společnost Quantum Praha a.s. nemohla část výše zmíněné pohledávky vůči ČSOB započíst, neboť nelze započítávat pohledávku, která trpí právními vadami.

V tomto smyslu se stanoviska ČSOB a žalované společnosti zásadně liší.

S ohledem na text žaloby je signifikantní, že se původní žalobce ČSOB a.s. ve své žalobě ze dne 3.7.2002 žádným způsobem nezmiňuje o těchto skutečnostech, přestože je k tomu ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. zavázán, když má v žalobě vylíčit rozhodující skutečnosti.

Důkaz:

• dopisem právního zástupce ze dne 14.6.2002.
• dopisem ČSOB ze dne 28.6.2002, sp.zn. RPS/1994/2002

V.

Žalované společnosti je z různých zdrojů známo, že především ČSOB a.s. zpočátku popírala existenci jakékoliv dohody, která by snad byla uzavřena mezi IPB a.s. a JUDr. Věslavem Nemethem a následných výstupů vyplývajících z takové smlouvy.

Postupem času se ukázalo, že ČSOB a.s. nemluvila pravdu, resp. zatajovala významné skutečnosti, zejména sekuritizaci pohledávek a s tím související vytvoření struktury tzv. Kajmanských fondů.

Ve skutečnosti se událo následující:

Dne 12.11.1998 byla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb mezi Advokátní kanceláří Doc.JUDr. Aleš Gerloch, Csc, JUDr. Věslav Nemeth a partneři, se sídlem Praha 1, Hybernská 12, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem na straně jedné a INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a.s. IČ 45316619 se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 32, zast. Ing. Janem Klackem, Csc, předsedou představenstva a Ing. Alfrédem Šebkem, členem představenstva, na straně druhé.

V rámci této smlouvy byla mimo jiné sjednána v bodě VII. smlouvy o poskytování právních služeb smluvní pokuta pro případ, že by klient (IPB a.s.) porušil svoji povinnost vyplývající z této smlouvy.

V článku VII. odst. 2,3 smlouvy o poskytování právních služeb byly dojednány termíny k výzvě zaplacení smluvní pokuty, resp. splatnosti smluvní pokuty.

Podle výše citované smlouvy IPB a.s. se jako klient mimo jiné zavázala, že know how, resp. informace spojené se sekuritizací (snížení portfolia klasifikovaných aktiv českých bank s možností využití pro všechny finanční a průmyslové instituce) jsou předmětem obchodního tajemství a tedy získané informace nepředá jinému subjektu bez vědomí JUDr. Věslava Nemetha a bez jeho výslovného souhlasu nevyužije uvedeného know how.

Dále IPB a.s. učinila nesporným, že při jakémkoliv, byť i zprostředkovaném použití projektu definovaném ve smlouvě o poskytování právních služeb je povinna o takové skutečnosti ihned informovat JUDr. Věslava Nemetha, dále advokáta.

Veškeré shora specifikované závazky IPB a.s., jakož i další závazky z předmětné smlouvy o poskytování právních služeb, IPB a.s. objektivně a nesporně porušila tím, že ve snaze vyhnout se závazným limitům, stanovených obchodní zákoníkem pro držení akciových podílů v rámci holdingové struktury tehdejší IPB a.s., jakož i ve snaze minimalizovat potřebu tvorby opravných položek k portfolio investicím v souvislosti s nařízeními ČNB, převedla níže uvedeným způsobem

1. jednak ve dvou tranžích aktiva celkem ve výši 46,1 mld. Kč (přesně 46 128 020 550,- Kč), přičemž v rámci
   1. tranže 1: cca. 32,5 mld. Kč,
   2. tranže 2: cca. 13,6 mld. Kč,
2. jednak pohledávky celkem v objemu 8,7 mld. Kč přes účelově vytvořené české komanditní společnosti tak, jak následují
   1. CZ Credit Real 2,9 mld. Kč,
   2. Arta Real 2,9 mld. Kč,
   3. Galileo Real 2,9 mld. Kč.

Tedy tehdejší Investiční a Poštovní banka a.s. z uvedených důvodů vytvořila konstrukci českých komanditních společností, jak jsou uvedeny pod bodem II. a za zvláštním účelem založených zahraničních společností (dále jen "SPV"), domicilovaných zpravidla v Holandsku, jak následují:

Vytvoření struktury českých komanditních společnosti a zahraničních SPV, jak jsou uvedena výše stále neřešilo problémy tehdejší IPB a.s. a bylo nutno tuto strukturu doplnit a propojit přes konstrukci "Master fondů", tj. Tritton Development Fund a Accord Development Fund, a "Feeder fondů" ( Lowe Anlage Fund Ltd., Lifetree Growth Fund Ltd., Camelot Development Fund Ltd. a dalších). Uvedená konstrukce umožnila IPB a.s. vytvořit strukturu, kdy příslušný "Master fond", tj. Tritton Development Fund anebo Accord Development Fund, na jedné straně nemá svého vlastníka, přičemž tento je toliko spravován administrátorem a řízen ředitelem s tím, že tyto subjekty jsou v tomto případě totožné, a na druhé straně tyto "Master fondy" vlastní uvedené zahraniční SPV.

IPB a.s. shora popsaným způsobem použila citované know how ve spolupráci s výše uvedenými subjekty bez souhlasu a vědomí advokáta při sekuritizaci aktiv v celkovém objemu 54 828 020 550,- Kč (slovy: padesát čtyři miliardy osm set dvacet osm milionů dvacet tisíc pět set padesát korun českých), přičemž při uvedené spolupráci došlo současně i k předání uvedeného know how v rozporu se smlouvou o poskytování právních služeb.

Advokátovi tak vznikl nárok na smluvní pokutu dle čl. VII. odst. 1.smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 12.11.1998 ve výši 5 482 802 055,- Kč, slovy: pět miliard čtyři sta osmdesát dva miliony osm set dva tisíce padesát pět korun českých (dále jen "pohledávka"), přičemž advokát vyčíslil svůj nárok jednak na část smluvní pokuty ve výši 3.350.000.000,-Kč (slovy: tři miliardy tři sta padesát milionů korun českých), jednak na zbývající část smluvní pokuty ve výši 2 132 802 055,-Kč, když IPB a.s. porušila svoji povinnost uvedenou v článku IV. odst. 4,5 a 8 smlouvy o poskytování právních služeb.

Na základě smlouvy o prodeji podniku, která nabyla účinnosti rovněž dne 19.7.2000, přešly ze zákona na ČSOB a.s. nejen všechny pohledávky, ale také všechny závazky, včetně příslušenství a práv s nimi spojených, které náležely k podniku právního předchůdce ČSOB a.s..

Jak IPB a.s. tak ČSOB a.s. se v minulosti pokoušely zpochybnit samotnou existenci smlouvy o poskytování právních služeb tvrzením, že tato smlouva fakticky vůbec neexistuje a žalobce ji vůbec nemá k dispozici.

K tomuto tvrzení se žalovaný může jen těžko vyjádřit, protože mu pochopitelně není přístupný archív ČSOB a.s..

ČSOB a.s. se při různých jednáních nikdy nepokoušela zpochybnit skutečnost, že k sekuritizaci pohledávek došlo. Zřejmě nyní spoléhá na to, že s ohledem na bankovní tajemství bude moci popírat rozsah a způsob sekuritizace pohledávek.

I z denního tisku ze však známo, že společnost Nomura, jako bývalý akcionář IPB a.s. při mimosoudních jednáních s Ministerstvem financí ČR požaduje buď úhradu částky 40.000.000.000,-Kč (slovy: čtyřicet miliard korun českých) nebo vyvedení tzv. Kajmanských fondů pod správu společnosti Nomura.

JUDr Věslav Nemeth svojí pohledávku ve výši 3.350.000.000,- Kč postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávky společnosti Goldfund Financial LLC, se sídlem Suite 606, 1220 N. Market Street, City of Wilmington, County of New Castle, Delaware, USA, dále jen Goldfund, která byla uzavřena dne 27.6.2000.

Společnost Goldfund uzavřela následně smlouvu o postoupení pohledávky se společností Médeia Bohemia a.s. a jak již bylo řečeno výše, společnost Médeia Bohemia a.s. uzavřela dne 20.3.2002 smlouvu o postoupení pohledávky se žalovanou společností Quantum Praha a.s..

Důkaz:

• smlouvou o poskytování právních služeb ze dne 12.11.1998
• výslechem JUDr. Věslava Nemetha, Praha 4, Kunratice, XXXXXXXXXXXXXXXXXXXx
• výslechem Ing. Alfréda Šebka, Praha 10, Dolní Měcholupy, XXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
• výslechem Ing. Jana Klacka, Praha 1, Malá Strana, XXXXXXXXXXXXXXXXXXX
• smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27.6.2000
• s výhradou dalších důkazů

VI.

Je nutno uvést, že ani původnímu a ani nynějšímu žalobci jistě není neznámo, že u různých soudů v České republice probíhají prakticky identické spory ve kterých se pouze liší žalované částky a osoby žalovaných.

Žalovaný je informován o tom, že podobný spor probíhal u Okresního soudu pro Prahu-východ pod sp.zn. 6C 261/2002 - ČKA proti ARLARA s.r.o. v likvidaci, přičemž toto řízení bylo v souvislosti s konkursem společnosti ARLARA s.r.o. v likvidaci přerušeno.

Dále takový spor probíhá u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 7 C 113/2002 - ČKA proti BLOHMANN AUTO s.r.o., přičemž o průběhu tohoto řízení nemá žalovaný bližší informace.

U Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 Cm 26/2002 probíhá řízení o úhradě částky 599.000.000,-Kč s příslušenstvím mezi JUDr. Věslavem Nemethem a ČSOB a.s., když předmětem dokazování je též existence smlouvy o poskytování právní pomoci.

Dalším řízením je incidenční spor, který probíhá u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 51 CmI 16/2001 o určení pravosti a výše pohledávky. Toto řízení bylo usnesením uvedeného soudu ze dne 13.5.2002 přerušeno až do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 Cm 26/2002.

Žalovaný je přesvědčen o tom, že žalobci je známo, jaké spory v této souvislosti vede a v jakém stadiu se jednotlivá řízení nacházejí.

Ze všech shora uvedených důvodů, zejména pak z důvodů uvedených v článku I. tohoto podání a z důvodů uvedených v článku IV. tohoto podání žalovaný navrhuje, aby Obvodní soud pro Prahu 3 podle ustanovení § 109 odst. 1, písm. b) o.s.ř., resp. 109 odst. 2, písm. c) o.s.ř. řízení    p ř e r u š i l .

Důkaz:

• spisem Okresního soudu pro Prahu-východ sp.zn. 6C 261/2002
• spisem Okresního soudu v Klatovech, sp.zn. 7 C 113/2002
• spisem Městského soudu v Praze, sp.zn. 32 Cm 26/2002
• spisem Krajského soudu v Praze, sp.zn. 51 CmI 16/2001
• včetně usnesení ze dne 13.5.2002 o přerušení řízení

VII.

Nicméně již nyní právě s odkazem na shora uvedenou argumentaci navrhuje žalovaný z opatrnosti, aby soud vydal následující

r o z s u d e k

Žaloba, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 130.165.980,- Kč

• s úrokem ve výši 27.214.813,57 Kč a 14% p.a. z částky 129.942.000,-Kč ode dne 1.7.2002 do zaplacení
• s úrokem z prodlení ve výši 21.443.29,62 Kč a 19% p.a. z částky 157.380.793,57 Kč od 1.7.2002 do zaplacení

s e  z a m í t á .

Žalobce je povinen uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši, která bude určena soudem do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce JUDr. Zdeňka Šulce.

Quantum Praha a.s.