Apely, aby se vysoké školy začaly chovat více podnikatelsky, sílí po celém průmyslovém světě - nejprve ve Spojených státech, pak v Británii, pak v zemích Evropské unie a nakonec v postkomunistických zemích. Představa, že by veřejné univerzity měly fungovat efektivně, dobře využívat státem poskytovaných peněz a zodpovídat se z toho, co dělají, není kontroverzní. Můžeme si představit, jak vysokoškolští učitelé analyzují svou činnost, zjišťují, co z toho, co dělají, je neefektivní, a odstraňují to (duplikované kursy, zbytečný výzkum, nevyužitý prostor a zařízení) a vydělávají finanční prostředky tím, že nabízejí celou řadu placených služeb podnikům i veřejnosti, získávají smlouvy pro výzkum, vytvářejí nové typy studijních programů, registrují autorská práva pro výsledky svého výzkumu, a tak dál. Uspořené a vydělané peníze by se pak měly rozdělovat rovnou měrou mezi jednotlivé učitele, pracovní týmy, katedry, fakulty, univerzity a společnost jako celek. Část úspor a část vydělaných finančních prostředků by měla být určena na zvýšení platů univerzitních pracovníků.

Představa podnikatelské univerzity je spojena s představami o transferu technologií - o vytvářením těsnějších styků mezi vysokoškolským výzkumem na jedné straně a podnikatelskou sférou a průmyslem na straně druhé. Výsledky výzkumu z evropských univerzit dosud až příliš často využívaly severoamerické a asijské podniky. Proč by neměly evropské firmy pomáhat při financování univerzit tím, že jim budou financovat výzkum a poradenství a zároveň budou mít prospěch ze služeb, které jim univerzity budou schopny nabídnout?

Zejména v Evropě pocházelo dosud vždy financování univerzit tradičně ze státních zdrojů. Jak se ale rozšiřuje přístup k terciárnímu vzdělávání a roste i objem výzkumu, vyvolává to rostoucí požadavky na daňové poplatníky. Politikové proto nyní očekávají, že si budou vysoké školy shánět dodatečné zdroje příjmů. Pro osoby na politické pravici je odpověď na celý problém jednoduchá: vysoká úroveň sebefinancování univerzit je považována za prospěšnou. I dokonce ti, co stojí spíše na levici, většinou přiznávají, že nejen stát má prospěch z dobře vzdělaných pracovních sil anebo z vysokoškolského výzkumu a že se je rozumné předpokládat, aby absolventi univerzit a jejich zaměstnavatelé přímo přispívali na vysokoškolské vzdělávání. Po celé Evropě jsou vznášeny otázky jako: Proč by neměli studenti platit vysokoškolské školné? Proč by se nemělo provádět více výzkumu formou placené služby pro průmysl a pro podnikatelskou sféru? Proč se mají vysokoškolské učebny využívat jen 30 týdnů v roce? Proč mají být univerzitní koleje o prázdninách neobydlené? Proč by se nákladné zařízení, využívané pro výzkum, nemělo používat i více podnikatelským způsobem? Proč by neměly podnikatelské univerzity zároveň přispívat více pro národní i evropskou ekonomiku a vyžadovat méně státního financování?

Historicky se však evropské univerzity drží stranou od podnikatelské sféry. Čistý výzkum má tradičně větší prestiž než aplikovaný výzkum. Vysoké školy tradičně učí své studenty "jak myslet" a nikoliv "jak vydělávat peníze". Vznikly jako alternativa k průmyslu a k podnikání a rozkvetly jako nekomerční, někdy dokonce protikomerční instituce.

Vysoké školy jsou ve skutečnosti velmi úspěšnými institucemi alternativního typu, nejsou to instituce, které by selhaly anebo které selhávají. Soukromé průmyslové podniky by jistě rády znaly tajemství toho, jak se vysokým školám daří najít a udržet si vysoce kvalifikované a talentované zaměstnance, kteří pro ně rádi pracují za zlomek toho, co by si byli schopni vydělat v průmyslu anebo v podnikatelské sféře? Vysokoškolští zaměstnanci většinou přiznávají s radostnou upřímností, že pracují v neefektivních institucích a rádi poskytují příklady špatné praxe a ostře kriticky se vyjadřují o svých manažerech a o "byrokratech" obecně. Jsou zvyklí na to dělat analýzy a vyjadřovat se upřímně a otevřeně. Soukromé firmy na druhé straně vydávají velké finanční zdroje na to, aby o sobě vytvořily dojem výkonnosti a dynamiky, který často není příliš přesvědčivý, když ho někdo začne podrobněji zkoumat.

Za posledních padesát let přijímají vysoké školy stále větší počty talentovaných absolventů škol za své studenty a produkují stále větší objem výzkumu - natolik, že už v tradičních oblastech univerzitní činnosti není příliš velký prostor pro expanzi. Mají-li vysoké školy dál růst, budou muset začít poskytovat kursy většinou netradičním studentům a budou muset hledat netradiční zdroje financování. Pokud mají univerzity růst, budou se nutně muset začít chovat víc tržně.

Po celé Evropě však proniká podnikatelský přístup na vysoké školy pomalu a nejistě. Nejde jen o to, že konzervativci na vysokých školách mají za to, že jejich vyučovací metody jsou úspěšné a prověřené časem a že se nemají měnit. Nechť tim kdo chtějí vydělávat prachy, jdou do průmyslu a do podnikání, a nechť ti, kdo se chtějí zabývat čistou vědou, zůstanou na univerzitách a přijmou nižší plat oplátkou za stimulující pracovní prostředí a lepší kvalitu života. Proč univerzity "industrializovat", když jsou velkým úspěchem jako neindustriální instituce?

Po celé Evropě však a zejména v České republice se už vysokoškolské prostředí přece jen začalo industrializovat. Čeští vysokoškolští učitelé se museli naučit jak navzájem soutěžit o financování výzkumu, jako jejich protějšky v zemích EU a severní Ameriky, avšak nutně nesouhlasí, že je jejich čas využíván plodně, vzhledem k tomu, že ho tráví vyplňováním žádostí o granty a nikoliv vlastní výzkumnou prací. Vzrostlo také papírování v souvislosti s vyučováním; zejména vedoucí kateder a vedoucí výzkumných týmů zjišťují, že tráví většinu času úsilím získávat peníze a vyplňováním formulářů a nikoliv tradiční vysokoškolskou prací, jíž je vyučování, výzkum a vědecká práce, a ani nikoliv novějšími požadavky, aby univerzita poskytovala služby společnosti.

V zemích, kde je pojem podnikatelské univerzity zaveden lépe, jsou k dispozici pro vedoucí kateder a pro šéfy výzkumných týmů administrativní pracovní síly: naproti tomu na českých vysokých školách nikdo nechrání a nepomáhá v práci těmto klíčovým univerzitním osobnostem. Obecně řečeno, vysoké školy zažívají porodní bolesti "industrializace", ale nemají z toho žádný prospěch - pracovní doba se prodlužuje a je stále asociálnější a platy jsou ve srovnání s platy v soukromém sektoru stále nižší.

Politikové a společnost obecně většinou vysvětluje relativní selhání českých vysokých škol v úsilí stát se více "podnikatelskými" různě: nedostatkem podnikatelského knowhow, slabým managementem, konzervativním postoje většiny stárnoucích zaměstnanců. Bezpochyby to jsou faktory, které k nynější situaci přispívají, ale hlavním důvodem je to, že pro zaměstnance vysokých škol neexistují žádné důvody, proč by měli svou školu proměňovat v "podnikatelskou univerzitu".

Československý zákon o vyskoých školách z roku 1991 nevzal podnikatelský aspekt vysokých škol vůbec v úvahu. Univerzitní majetek, který za komunismu zkonfiskoval stát, zůstal majetkem státu a zisky, které vytvářely univerzity, byly i nadále odevzdávány státu. Pro vedoucí pracovníky vysokých škol, kteří už dlouho pohlížejí na všechny státní struktury s nesmírně velkým podezřením, bylo neatraktivní vydělávat peníze, které by se musely pak stejně odevzdávat státu. Když byl konečně v roce 1998 schválen zákon o vysokoškolském vzdělání, dal univerzitní majetek univerzitám, ale zůstává i nadále celá řada nejasných situací. Avšak tento zákon zakázal vysokým školám, aby podnikatelsky investovaly.

Čtrnáct let po pádu komunismu v roce 1989 stále ještě hledají české univerzity způsob, jak se stát podnikatelskými. Několik kateder zaznamenává systematicky a opakovaně úspěchy při získávání financí na výzkum, a tak jsou schopny doplňovat příjem členů svých pracovních týmů, kateder a dokonce i fakult. Málo katedrám se podařilo proměnit své nové vyučovací aktivity ve finanční úspěch anebo v poskytování služeb pro společnost. Některé vysoké školy si úspěšně vytvořily konferenční střediska a využívají silně zejména během letních měsíců studentských kolejí pro pronájem ubytovacích prostor. Střediska pro podnikatelské inovace s určitým úspěchem vytvářejí prostor pro vznik inovativních firem a podporují transfer technologií.

O školném za univerzitní výuku se diskutuje už několik let, ale nebylo většinou zavedeno. Veřejné univerzity by se k němu stavěly s větším nadšením, kdyby věděly, že podstatná část vybraných financí jim zůstane k dispozici a že jim je stát neodebere prostřednictvím škrtů financování ze státních zdrojů.

Podnikatelství se v českých univerzitách rozvíjí většinou neplánovaným, spontánním, dílčím způsobem. Pokusy přimět univerzity, aby se chovaly víc podnikatelsky, málokdy směřovaly žádoucím směrem a vyvolaly nové problémy, aniž by vyřešily problémy staré. Česká vláda (na rozdíl od EU) neinvestovala do změn. Bylo dovoleno, aby státní financování vysokých škol zůstalo pozadu, a nikdo nezajistil, aby se vysoké školy dostaly do takové situace, v níž by byly schopny si vydělat dodatečné finanční prostředky, které potřebují. Vláda většinou nevytvořila infrastrukturu, která by vysokým školám umožnila podnikat. Univerzity improvizují způsobem, který je všeobecně neuspokojující.

Na vysokých školách vzniklo jen málo podnikatelských aktivit, které by přinášely zisk. Zaměstnanci vysokých škol v podstatě dávají přednost tomu, vydělávat si po straně sami pro sebe, na osobním základě, tím, že pracují na volné noze, zakládají soukromé firmy, anebo pracují v druhém zaměstnání pro jiného zaměstnavatele. Kolem vysokých škol vzniklo množství podnikatelských aktivit. Ty lze rozdělit do těchto kategorií: a) kriminální b) nečestné c) neetické d) pochybné e) přijatelné f) chvályhodné.

Kriminální činnost, jako prodej přijímacích zkoušek, přijímají úplatků od studentů a krádež univerzitního zařízení, je pravděpodobně relativně vzácná. Daleko častější je nečestné jednání, kde se využívá univerzitní majetek (počítače, telefony, fotokopírky, papír) pro soukromé účely. Široce rozšířená neetická praxe zahrnuje poskytování služeb (poradenství, vyučování) v nedeklarované konkurenci vůči vlastní univerzitě. Existuje rozsáhlá šedá zóna, kde zůstává přijatelná činnost nedefinována. Například velký počet univerzitních zaměstnanců si založil vlastní soukromé firmy, pracuje v druhém zaměstnání, anebo na volné noze, a to bezpochyby porušuje přesnou definici "práce v univerzitním čase". Napsat učebnici či ji přeložit, to se tady považuje za soukromou činnost a univerzita neočekává, že dostane podíl na autorských právech za takovou knihu. Jen pár šťastlivců má možnost si doplňovat základní plat, který mají od vysoké školy granty na výzkumnou práci, anebo na práci, která využívá jejich akademické kvalifikace a prohlubuje ji.

Velká část zaměstnanců univerzit se skládá ze starých pánů, kteří si přivydělávají k penzi tím, že trochu učí. Většina univerzitních učitelů tráví dlouhé hodiny tím, že si přivydělávají, jak nejlépe dovedou, celou řadou zaměstnání na část úvazku a na volné noze. Proto pak mají jen minimálně čas a energii na kvalitní výzkum či na přípravu inovativního učebního materiálu.

Existuje mnoho obdivuhodných výjimek, ale celkově lze říci, že českým vysokoškolským učitelům zabraňuje nutnost vydělávat a podílet se na podnikání v tom, aby se zabývali na plný úvazek vědeckou prací a vyučováním studentů. Většina vysokoškolských učitelů, kteří na univerzitách zůstali, se musela naučit "podnikatelským" způsobům, a začali si přivydělávat k svým příliš malým platům vysokoškolského učitele. Většinou to dělají tak, že přispívají k šedivé ekonomice, která zneužívá jejich pracovního času a hardwaru a softwaru jejich zaměstnavatelů. Přitom se nemohou soustřeďovat na to, co je hlavním úkolem dobře fungující vysoké školy: výzkum, vyučování studentů a poskytování služeb pro společnost. Jediné, co se dá říci ve prospěch těchto podnikatelských činností, je to, že se tak vysokoškolští učitelé do určité míry dostali do styku s "reálným světem" a nemusejí se úplně vzdát své akademické kariéry. Také to zabránilo úplnému rozkladu univerzit, anebo ho to alespoň oddálilo.

Podnikatelské univerzity po česku nemají vůbec nic společného s dynamickým, efektivnim, dobře strukturovaným modelem, který by teoreticky poskytoval nesporný prospěch průmyslu i podnikatelské sféře, samotným univerzitám i společnosti jako celku. To, že byly české univerzity donuceny začít "podnikat" v důsledku dlouhodobého podfinacování, vytvořilo více problémů, než kolik jich to vyřešilo. Nízké investice vedly k nízké návratnosti. České univerzity projevují známky podvýživy a zanedbanosti a patologický vývoj podnikatelských činností na českých vysokých školách je jen jedním příznakem této situace.

Autor pracuje od roku 1991 jako učitel angličtiny a jako pracovník mezinárodního úřadu na ČVUT. Předtím vyučoval na vysokých školách v Evropě, v Asii a v Africe.