Vtip celé dnešní situace spočívá v neobyčejně zvláštním a obtížně uchopitelném rozložení argumentů. Spor se nevede v jedné rovině argumentace, ale napříč mezi různými myšlenkovými přístupy: mezi konformitou k ideji Evropy a důkazy o nefungování dílčích opatření. Euroskeptikové na jsou zaměřeni konkrétní fakta, kdežto eurooptimisté na ideje. Euroskeptikům se nedostává onen lesk salonní ušlechtilosti a eurooptimistický společný blud o znalosti budoucnosti, jak jinak než šťastné a evropské. Euroskeptik zpravidla bude argumentovat minulostí, anebo budoucími konkrétními změnami k horšímu. Pro pochopení je podstatné, že nezáleží na levicové nebo pravicové ideologii či extremistické orientaci. Euroskeptik - levičák bude bojovat proto volnému pohybu kapitálu, pravičák proti zmínkám o sociálním státu, katolická reprezentace Slovenska se již ozvala, co se týče potratů a práv homosexuálů, bojovní ateisté podezírají EU z katolického spiknutí...

Eurooptimisté však mají proti nim hned několik zbraní: peníze, přesvědčení o vlastní mravní nadřazenosti a konečně naprostý nedostatek soudnosti (ano, ten lze najít i v protivném táboře, ale ten eurooptimistický je mi o poznání nesnesitelnější). Morální nadřazenost se projevuje dvěma zdánlivě vylučujícími se postoji: Pokud se euroskeptik obává o zánik českého průmyslu po pádu obchodních bariér, je poučen o "zlatých českých ručičkách" a podezírán z nedostatku národní hrdosti.

Pokud brání autonomii ČR proti normám EU, je téměř automaticky označen za tuneláře a primitiva obhajující hanebně zaostalý postkomunistický chlívek. V tomto druhém případě je morální nadřazenost čerpána z odvahy nahlédnout vlastní ubohost, něco co musí ovládat každý slušnější církevní manipulátor. Co se týče nedostatku soudnosti, vrcholný výkon v tomto ohledu podal ministr Mareš, který prohlásil, že ANO v logu předvstupní kampaně se vůbec nedá interpretovat, jako návod jak hlasovat. "Přepište dějiny reklamního průmyslu!", by se při tom chtělo zvolat.

Nejde tedy ani tak spor o konkrétní budoucnost Evropy, ale o spor mezi empiriky, kteří si myslí, že věci jsou takové, jaké se jeví, a platónskými idealisty, kteří chápou dnešní stav pouze jako znak nedokonale naplněného plánu. Spor je mezi tvrzením, že tady a teď něco nefunguje (či fungovat nebude), a vírou v dokonalou platónskou "ideu Evropy".

Evropa je pro eurooptimistu v budoucnu dosažitelný ideál, víra v něj se odvíjí od směsi představ o dějinné danosti celého procesu, která jsou v řadě ohledů podobné (co do přístupu) marxistické nauce - a jak si všimlo řada lidí, ta je inspirovaná křesťanským, resp. židovským lineárním (jeden konec, jeden začátek) pojetím běhu času.

Po přečtení textu "evropské ústavy" jsem nabyl dojmu, že se nejedná o místní specialitu a že ústava EU je jen rétorickým obalem ideologicky prázdného středu.

Ústava

V ústavě se vyskytuje pro mne nadbytečný odkaz na "zlatý věk". Je to Thukydidův text "My máme ústavní zřízení... Říká se mu demokracie, protože se opírá o většinu, a ne jen o několik málo jednotlivců." Paradoxně tato citace pochází z doby, kdy onou většinou byli svobodní muži (nikoliv ženy a otroci) a rozsah demokracie se omezoval na obce, které mezi sebou často válčily.

Už od počátku je ústava něčím více než "pouhou" dohodou svéprávných občanů, nemluví "jejich" jazykem (kolik lidí zná antického historika Thukydida?). Následuje přihlášení se k absurdní koncepci dějin, v níž je "Evropa nositelem civilizace" a že právě zde "se časem vytvořily hodnoty ... rovnost mezi lidmi, svoboda, úcta k rozumu". To je ale nesmysl: jsem přesvědčen, že moderní individualismus pramení (mimo jiné) z biblického konceptu bližního, který vzniká mimo evropskou půdu v Egyptě a Malé Asii.

Konečně i završení tohoto procesu se událo mimo Evropu v Severní Americe. Jak se do tohoto textu vejdou koncentrační tábory (ať už britské, nebo německé), či ten fakt, že po řadu století opouštěli lidé kvůli nedostatku svobody a rovnosti Evropu, a to nejen do USA?

Neexistující pojmy? Rozhodně nepřístupné

Zdá se, že tvůrci ústavy byli vedeni úvahou, že pokud něco pojmenují, věc tím automaticky vzniká. Skvělou ukázkou je pojem "Evropa s udržitelným rozvojem založeným na vyváženém hospodářském růstu, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku."

V principu mi nevadí přihlášení se k určitým ideálům, to obsahuje i ústava USA, ale vadí mi jejich nesrozumitelnost běžnému člověku. Každý Američan více méně chápe, co v preambuli znamená dokonalejší jednota, spravedlnost, domácí klid, zabezpečení obrany země, či všeobecný blahobyt a dobrodiní svobody.

Kdo však určí, co je sociálně tržní hospodářství (a hlavně, které společenské uspořádání tuto charakteristiku už nesplňuje), které navíc musí být vysoce konkurenceschopné?

Na rozdíl od ústavy USA jsou tyto termíny mnohokrát sice přesně, ale často trochu odlišně, definovány v odborných textech. Jde vlastně o opačný postup stavby textu, než v ústavě USA: Občané USA se oslovují termíny, které jsou jim srozumitelné, kdežto "Evropané" užívají jazyk odborný.

To samozřejmě nic nemění na tom, že i v USA se pro interpretaci těchto jednoduchých slov rozvinula vysoce odborná laikovi ne zcela přístupná debata -- např. spory o první dodatek, který odkazuje na svobodu slova.

Jenže v případě Evropské ústavy zde není u řady termínů jasná tradice, která by mohla být dále rozvíjena. Příkladem nejhorším je "plná zaměstnanost". Sama zaměstnanost se měří různým způsobem, přičemž některé (jinak ale naprosto rovnocenné) její definice předpokládají, ze své podstaty, že plná zaměstnanost není dosažitelná (resp. existuje přirozená míra nezaměstnanosti způsobená pouze hledáním práce, nikoliv nedostatkem pracovních míst). Obávám se, že řešením těchto sporů bude spočívat ve libovolné volbě té správné definice, což nakonec znamená, že ústava nezajišťuje nic.

EU a členské státy: "sdílená" nebo "zbytková" působnost?

Novým pojmem je sdílená působnost. Je důležité, že sdílená působnost de facto nadřazuje působnost Unie nad členské státy, viz její definice: Členské státy vykonávají svou působnost v rozsahu, v jakém ji nevykonala Unie nebo se ji rozhodla přestat vykonávat. Rozsah sdílené pravomoci je velice rozsáhlý. Orgány unie se budou moci rozhodovat v mj. oblastech: zemědělství, doprava, transevropské sítě, energie, hospodářská, sociální a územní soudržnost, životní prostředí, ochrana spotřebitelů. Podle mého názoru je jen málo věcí, které nespadají do takto širokého záběru.

Další pecka se skrývá v článku sedmnáct: "Pokud se v rámci politik vymezených v části III ukáže pro dosažení některého z cílů stanovených v Ústavě činnost Unie jako nezbytná a Ústava nestanoví k této činnosti nezbytné pravomoci, Rada na návrh Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně přijme vhodné předpisy." V zásadě jde zvláštní konstrukci, protože v cílech Unie se stanovuje, že "Unie tyto cíle sleduje vhodnými prostředky, na základě působnosti, která je jí svěřena v této Ústavě." Logické by bylo rovnou napsat, že o sledování cílů rozhoduje Parlament na základě návrhu Komise.

Opravdu víme co ústava říká?A říká něco?

Vzájemným odkazováním mezi kusy textu lze vyvodit opačný faktický stav, než tvrdí "oficiální" propaganda. Je pravda, že jsou hned tři body článku III-18 jasně definující volný pohyb pracovních sil. Tato pasáž se je rozpracováním bodu 2 ve článku III-14 ("Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Ústavy").

Jenže jedno ustanovení ústavy celou tuto svobodu téměř neguje: "Při přípravě návrhů směřujících k dosažení cílů stanovených v článku III-14 vezme Komise v úvahu úsilí, jež budou muset vynaložit některá hospodářství, která se liší stupněm vývoje, při vytváření vnitřního trhu, a může navrhnout vhodná opatření." Při barvitém textu ústavy je možné si představit, že chudší stát, jehož občané by profitovali z volného pohybu, by byl z této důležité svobody vyloučen s odůvodněním, že by jeho ekonomiku poškodil odliv kvalifikované pracovní síly.

Dalším zajímavým prvkem je určitá cudnost až opatrnost, která otupuje jasná tvrzení. Tvrzení "o ústřední úloze člověka a jeho nedotknutelných a nezadatelných práv" je tvrdě a nesmlouvavě individualistické, jenže je ihned otupeno dodáním o "úctě k právnímu řádu". Nejde jen o to, že by na jednom a druhém bylo něco principiálně špatného, ale co když se právní řád dostane do rozporu s právy individua? Ostatně pokud předpokládáme koncept, v němž člověk vybaven právy, odkaz na právní řád je jen podivnou duplicitou. Pisatel jako by byl veden snahou uspokojit všechny -- jak liberály, a tak se dočteme o právech člověka, tak konzervativce s jejich úctou k právnímu řádu.

Jsou situace, kdy obojí platit nemůže. Stát musí mít mechanismus, jestli se a jak se občané rozhodnou, co je důležitější. Klasický sporný příklad, který byl v USA řešen interpretací prvního dodatku: Budeme podporovat právo svobody projevu neonacistů, i když jejich hodnoty jsou odporné a jdoucí proti řádu? Pro budoucí Evropany by jakákoliv ústavní odpověď (ano, ne, rozhodne národní parlament,...) byla lepší než "obojí je pravda", protože konkrétní zásadní rozhodnutí, které z podstaty věci musí být učiněno, bude učiněno jako mimo-ústavní a tedy s problematickou legitimitou.

Někdy mám naopak pocit, že užvaněnost zakrývá podstatu ekonomického sobectví "pevnosti Evropa". Věta "Ve svých vztazích s ostatním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a své zájmy" je tak doplněna výčtem přispění k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji ..., ale v zásadě jde o to, že existují specifické zájmy Evropy.

Jaké to jsou, že dohoda o jejich podpoře není dostatečně zajištěná následným výčtem? Budeme povinni blokovat mezinárodní obchod protože by otevření trhu znamenalo územně specifický dopad na významné odvětví toho kterého státu unie, čímž by byl narušen cíl "podpory hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy"? Mohou se na to vypisovat sázky: v hypotetickém sporu o otevření společného trhu pro levné automobily z Indie půjde o diskriminaci ČR, protože se jí pokles cen bude jako země s vysokým podílem automobilové výroby bude týkat více než ostatních, anebo předpokládaná naštvanost Škodováků poškodí evropskou solidaritu?

Závěrem

Podle mého názoru nejde o to, že by tento dokument byl jaksi ve zlém úmyslu psán ve prospěch určité části politické elity či země. Při čtení si spíše než zákeřného francouzského diplomata lze představit unaveného euroúředníka, který mechanicky obohacuje text dalšími a dalšími frázemi bez úzké vazby na nějakou ideologii, ale s letitou praxí spisování eurodokumentů. Nebo je možné, že řada částí ústavy je jakýmsi statickým snímkem dynamické (a trochu zmatené) debaty, která vždy byla zastavena Valéry Giscard d'Estaingem ve víceméně libovolném momentě.

Je sporné, do jaké míry lze tento text nějak právně závazně interpretovat. Obávám se, že při jejím přijetí nás bude čekat různé -- zejména, ale nikoliv výlučně - levičácké žvanění o skutečném významu toho kterého termínu (navrhuji pojmenování [sociálně demokratická] politická scholastika) a další zamlžení jasnosti a srozumitelnosti projednávání zákonů.

Nejsem proti existenci ústavy, která však by především měla stavět jasnou hráz proti expanzi ať už politické, nebo byrokratické moci centra ("Bruselu") a zároveň byla efektivní ve svěřeném úzkém kompetenčním prostoru. Současný návrh nic z toho nezaručuje, a proto v případném referendu budu proti.