Nejprve se od 13 hodin konalo ve Filmhousu něco, co by se snad dalo nazvat přednáškovým odpolednem či besedou - o skotských lidových baladách hovořil Donald Smith ze Scottish Centre for Narrative Literature, o české lidové poezii a o Erbenovi v kontextu českého národního obrození jsem promluvil já, Susan Reynolds přečetla své - velmi dobré - anglické překlady Erbenových balad (které dosud nikdy nebyly kompletně do angličtiny přeloženy; překlady Reynoldsové vydáme v nadcházejících dnech v Britských listech); režisér František Brabec pohovořil o tom, co ho vedlo k tomu, že natočil Kytici. První akce skončila promítáním krátkého animovaného filmu z roku 1978 Svatební košile, natočeného na počest stopadesátého výročí vydání Erbenovy Kytice. Film byl však fiaskem - protože z příběhu komunisti vyškrtali podstatu této básně - totiž Erbenovo varování, že se člověk nikdy nemá pokoušet protivit se svému osudu a pokud to učiní a rouhá se (hřích rouhání spáchala v básni hrdinka, když se pokusila Pannu Marii vydírat: "Milého z ciziny mi vrať/ aneb život můj náhle zkrať!") musí se dlouho a vydatně modlit, než je jí odpuštěno.

V patnáct hodin pak následovalo promítání Brabcovy Kytice.

Viděl jsem ten film už asi po čtvrté nebo po páté a shodou okolností znovu ve dvou dnech - v pátek odpoledne jsme ho totiž promítali v rámci kursu současného českého filmu na Glasgow University. Musím trochu zmírnit svou kritiku z roku 2001, ZDE, i když všechno, co jsem tehdy napsal, je stále pravda. Zdá se vám, že si protiřečím? Pokusím se to vysvětlit:

Čím víckrát člověk Brabcovu Kytici vidí, tím menší je divácký šok. Proč je tomu tak?

Hlavním problémem Brabcova filmu je, že ukotvuje implicitní, verbální náznaky, jimiž je vybudována Erbenova geniální poezie, jejímž účelem je, aby v mysli každého čtenáře vznikly jeho vlastní, subjektivní obrazy, jediným, konkrétním, explicitním (mnohdy až příliš explicitním) vizuálním řešením.

Z diskuse s Františkem Brabcem o jeho filmu vyplynulo, že si je režisér tohoto problému sám dobře vědom - převedení Erbenových implicitních verbálních náznaků ve vizuální obrazy i on sám považuje za ten nejtěžší úkol, kterého se musel při natáčení tohoto filmu zhostit. "Musel jsem čtenářům Kytice odebrat jejich vlastní vizi," konstatoval Brabec.

Při opakovaném zhlédnutí Brabcova filmu se však stává zajímavá věc. Původní - čtenářovy - subjektivní představy a mnohoznačnost Erbenova originálního textu ustupují do pozadí, vytlačeny Brabcovou jednoznačnou vizuální interpretací. Člověk tedy postupně zapomíná na to, jaký je vlastně Erben, a podrobuje se - se stále menšími protesty - Brabcově verzi.

A druhý důvod, proč jsem při tomto pátém zhlédnutí Brabcova filmu protestoval už jen málo, je to, že jsem konečně poprvé měl možnost vidět 35 mm filmovou kopii, nikoliv pouze videozáznam. Měl jsem tedy možnost si tentokráte povšimnout různých detailních podrobností, svědčících o tom, že vizuální složka Brabcovy Kytice byla značně promyšlena, navzdory tomu, že je směsicí tvůrčích i banálních obrazových motivů. Brabec potvrdil, že je především kameraman, s vizuální složkou filmu si vyhrál láskyplně a dlouho. Přitom v diskusi s diváky přiznal, že balancování filmu na hranici kýče je zřejmě záměrné. Řekl: "Nechtěl jsem natáčet film pro čtyři diváky" - chtěl, aby byl jeho film komerčně atraktivní. Proto zjevně ony určité ústupky směrem k banalitě.

Za nejúspěšnější a nejkreativnější považuji první baladu ve filmu, "Vodník" - a Brabec v Edinburku vysvětlil, že celý film vlastně natáčel jen kvůli této baladě - ta se mu líbila nejvíc a měl ji nejvíce propracovanou. Na filmu je to znát.

Stále mi v ukončení balad vadí hluchá místa - po vraždě dítěte sedí před domem matky a dcery zdeprimovaný vodník, v domě pak šokovaná matka mrtvého děcka. I zpracování dalších balad (Svatební košile, Štědrý den) - jaksi končí pasivním mlčením - Erbenův původní text naopak silným závěrem.

Jak film pokračuje, zdá se, že využívá stále více původního Erbenova textu - nejsilněji je to vidět v baladě Zlatý kolovrat. Tam mě, přiznám se, ve filmu hlavně uchvacoval akustický dojem citované Erbenovy poezie...

Divákům se Brabcova Kytice velmi líbila. Film se hrál ve Filmhousu ve středně velkém sále, kam se vešlo odhadem tak 100 - 120 lidí, přibližně dalších tak třicet osob se do kina nedostalo. Žádost pana režiséra, aby je vedoucí kina nechal sedět na schodech, byla odmítnuta z protipožárních důvodů.

Přibližně tak třetina až polovina publika byli Češi a Slováci, v Brabcův prospěch působil téměř "obrozenecký" faktor, kdy bylo české a slovenské publikum dojato už jen tím, že slyší na plátně češtinu. Avšak i mnozí britští diváci byli filmem zaujati: Brabcovi po představení zatleskali a v kuloárech ho pak přesvědčovali, aby natočil celovečerní film i na motivy skotských balad.

Diskuse s režisérem byla po promítání veskrze pochvalná; výjimkou byl mladík asi ve čtvrté řadě (posléze se ukázalo, že je to bosenský filmař), který sice připustil, že je Brabcův film vizuálně zajímavý, ale zároveň ho ostře kritizoval: označil ho za naivní, předpověditelný ("po prvních patnácti minutách už jsem věděl, co bude vždycky následovat") a některé vizuální motivy za banální. Nelíbilo se mu také, že prý mají všechny zfilmované balady stejný, monotónní rytmus. František Brabec se obhájil dobře - částečně kritiku proměnil ve vtip, zároveň poukázal na to, že je on sám pouze "naivní kameraman".

Odpoledne, věnované v Edinburku Erbenovi, Brabcovi a Kytici lze označit za úspěch. Diváci litovali, že se film promítá pouze jednou, a s uspokojením přijali informaci Františka Brabce, že je film k dispozici a ke koupi na DVD.