Autor v článku požaduje debatu o nízké kvalitě výzvědného materiálu, který příliš často vláda přijímá nekriticky.

Pochybuji, píše dále, že nepřesná data, jimiž byla podložena argumentace, proč je nutno zaútočit na Irák, byla něčím výjimečným. Celý systém získávání výzvědných informací příliš často přináší jen nedostatečné, nespolehlivé a zkreslené analýzy, které jsou často nesmírně nákladné. Jen velmi málokdy se děje to, co se stalo při vyšetřování okolností smrti dr. Kellyho - že jsou podrobeny informace od výzvědných služeb stejně kritickému zkoumání jako informace z jiných zdrojů.

Přirozně je nutné získávat výzvědné informace vskrytu, avšak celý proces je obklopen zbytečnou aurou utajování, tajemství a nebezpečí, což brání osobám mimo rozvědku, aby řádným způsobem kriticky zhodnotily, jak kvalitní jsou výzvědné informace.

Jako diplomat, který pracoval během 36 let své kariéry na devíti velvyslanectvích v zahraničí, byl autor často svědkem práce agentů výzvědné služby MI6. Byli zastoupeni mezi zaměstnanci velvyslanectví téměř vždycky. Předstírali, že to jsou normální diplomaté, ale většinou byli zcela jiní. A obyčejně to trvalo místním Britům jen několik týdnů, než je identifikovali. "To je jeden z vašich špionů, že?" říkali na recepcích na velvyslanectví. "Špionů? Jakých špionů," odpovídali jsme my, píše autor. "Díváte se příliš mnoho na televizi." Ale většinou je identifikovali přesně.

Jestliže trvalo místním Britům odhalit je jen pár týdnů, nepřátelské rozvědky je zřejmě odhalily za pár hodin, pokud je neznali jménem už před jejich příjezdem, míní bývalý diplomat.

Úkolem agentů MI6 bylo najít si styky v místní vládní mašinérii, odkud se snažili získávat informace. Za ty se většinou platilo v hotovosti. Žádný velvyslanec nikdy nevěděl (a určitě to věděl mimo MI6 jen málokdo), kolik se těmto informátorům vlastně platí. Byly to částky velké a byly v hotovosti. Někdy MI6 přímo v Británii platila pro děti informátorů školné v exkluzivních soukromých školách. Tito agenti byli nutně ve velkém pokušení vyšperkovávat své zprávy, aby vypadaly cennější. A vzhledem k tomu, že tito informátoři podváděli svou vlastní zemi či zaměstnavatele, neexistovaly přece žádné záruky, že se vůči britským zájmům budou chovat čestně.

Bylo ve vlastním zájmu operativců MI6, aby význam svých místních informátorů přeháněli. Zdroje výzvědných zpráv byly vždycky anonymní a nedefinované. A přece je velmi důležité vědět, má-li být vláda schopna řádně posoudit hodnotu určité zprávy, když se v ní praví, že zdroj zprávy je "blízký prezidentovi", zda to znamená, že autorem zprávy je prezidentův náměstek, či služebník v prezidentově domácnosti anebo někdo, s nímž prezident občas obědvá.

Jedna "tajná zpráva", odeslaná do Londýna, byla, jak autor článku zjistil, prakticky doslova opsána z článku v místních novinách. Agent byl posléze dotazován, proč odeslal tento otevřený článek do Londýna tajnou cestou jako důvěrnou informaci. "Protože," odpověděl, "kdybychom ho poslali odtajněný, jiní lidé by se dozvěděli, jaká témata nás zajímají."

Často, píše dále tento bývalý britský diplomat, odesílali z velvyslanectví britští špióni pouhé drby či nepodložené zprávy, které podle politického a hospodářského oddělení velvyslanectví vůbec nestály za odeslání.

Není pravda, pokračuje dále autor, že je práce britských výzvědných služeb úplně k ničemu. Někdy získávají cenný materiál, jenže většinou jsou výzvědné informace bezcenné. Proto je velmi riskantní, když vláda činí na základě výzvědných informací zásadní rozhodnutí. Často získá výzvědná zpráva brizanci jen proto, že přijde s nejvyšším stupněm utajení.

Pochybuji, zdůrazňuje autor, že když přišla poprvé do Downing Street zpráva, že Saddám Husajn údajně dokáže použít svých ZHN do 45 minut, se někdo vůbec zeptal, odkud přesně toto tvrzení pochází, kolik peněz za tuto informaci informátor dostal a jaký má tento zdroj přístup do iráckých vojenských struktur. Anebo co předtím tento zdroj prozradil, že je nyní považován za tak cenného informátora. I pokud by odpovědi na tyto otázky byly přesvědčivé, ještě stále by bývalo rozumné, kdyby Tony Blair požadoval k této věci další důkazy.

Informace, získávané elektronickým odposloucháváním telefonních rozhovorů a rádiových komunikací také nejsou příliš kvalitní. Potíž je, že odposlouchaného materiálu je obrovské množství a vzhledem k tomu, že je většinou obtížné identifikovat zdroj, je také obtížné řádně určit hodnotu získaných informací. Při analýze situace v některých zemích, které vedly válku, bylo po válce zpětně možno určit, že docela podstatné množství odposlouchaných informací bylo ze zpětného pohledu velmi přesných. Potíž je, že kromě těchto spolehlivých a přesných informací bylo odposloucháno ještě velké množství chybných informací a až ze zpětného pohledu, po válce, bylo možno určit, které jsou které. Takže celá operace byla k ničemu.