Na začátek je potřeba říci, co je to lichva a jak k ní dochází.
Lichvář je v obecném povědomí ten, kdo někomu půjčí peníze a chce po něm nepřiměřeně více. Lichváři půjčují lidem peníze na úrok daleko překračující běžné obchodní podmínky. Lichvář sjednává ústní smlouvy s lidmi v tíživé finanční situaci na okamžitou půjčku peněz. Lidé z různých důvodů potřebují okamžitě peníze. Třeba nemají na jídlo, třeba nemají na nájemné. Možná mají jiné finanční závazky. Tlačí na ně státní a obecní orgány, stejně jako vlastník bytu v kterém dosud bydlí. Přišli o práci a marně ji hledají. V této situaci jsou ochotni půjčit si peníze za jakýchkoliv podmínek. Romové se do takové situace dostali mimo jiné v důsledku zákona o občanství. Přišli totiž o základní sociální zajištění. Potřebují pomoc. Ze strany státu a obcí se jim pomoci nedostalo. Proto hledají nejjednodušší řešení. Je známo, že v naší zemi se pohybují lidé i instituce, kteří využívají tísně lidí v neřešitelné sociální situaci. Dozvědí se o člověku, který je jim ochoten pomoci. Vyplatí jim peníze a chce od nich úroky. Lidé vděční za aktuální pomoc se zaváží k čemukoliv. Lichvář potom přijde se svými požadavky. Lidé zjistí, že jsou zavázáni lichváři celým svým příjmem. Lichvář nemívá písemnou smlouvu s dlužníkem. Nepotřebuje ji. Chce jenom své peníze. Prostředky, kterými je chce získat, bývají často nevybíravé. Napřed osobní návštěva člověka, který nezaplatil dluhy, potom verbální výhrůžky. Fyzické napadení dlužníků či jejich rodinných příslušníků nejsou výjimkou. Lichvář si ke své práci vybírá komunitu, která už dříve byla vyloučena z života obce. Které již dříve stát i obec vytěsnily ze svého života. Jsou nezaměstnaní, závislí na státu či obci, často vystěhovaní mimo prostor obce. Nikdo se o ně nestará. Jsou sociálně vyloučeni. Lichvář je první, kdo jejich situace využije. Dobře ví, že se jich nikdo nezastane. Státní a obecní orgány selhaly. Jediný, kdo nabídne pomoc, je lichvář. Má peníze a jméno mezi lidmi. Lidé si půjčí peníze a zaváží se na blíže neurčitou dobu s nadějí, že se jim teď bude pomoci. Jistě vědí, že jejich situace v budoucnu bude neřešitelná. Zavazují se lichváři k celoživotnímu splácení dluhu, který původně byl třeba i nepatrný.
O lichvě vědí státní i obecní orgány již mnoho let. Lichva může být postižena i trestním zákonem. Lze s ní nakládat i jinak, tak, aby se lidé dostali z kolotoče neustálých dluhů a byli samostatní. K tomu však potřebují pomoc obce a státu. Mimo jiné proto, že se do něj nedostali vlastní vinou, byli do něj uvrženi nejen při rozpadu ČSFR. Při něm mnoho lidí, převážně Romů, přišlo o základní sociální zajištění ve spojení s občanstvím. Přišli o práci, o sociální dávky, o bydlení. Dostali se tak do spárů lichvářů, proti nimž je stát nedokáže ochránit. Pan Concolato nabízí nejen ideu, ale i konkrétní pomoc.
Jak váš projekt začal a jaká je jeho hlavní idea?
Jedna věc je, jak jsem s ideou začal a druhá, jak s ní začala organizace. Naše organizace se zabývá uprchlíky. Otázkou Romů se zabýváme deset patnáct let. Chtěli jsme udělat něco pro Romy, abychom zlepšili jejich situaci a pokusili se tak omezit příčiny, proč emigrují. Můj koncept byl inspirován mou zkušeností z UNHCR. Byl jsem v bývalé Jugoslávii na začátku války v r.1991-91 v Krajině, Bosně - Hercegovině a Chorvatsku. Tam na mnoha místech neprobíhala totální válka všude po celou dobu.Všiml jsem si, že byla místa, kde žádná válka nebyla. Uvědomil jsem si, že místa, kde válka nebyla, bylo díky lidem s přirozenou autoritu, kteří zprostředkovali komunikaci mezi lidmi a úřady. Začal jsem jim říkat "bridge people". Lidé, kteří tvoří most mezi majoritou a komunitou. Snažil jsem se tyto lidi podpořit. Někdy šlo o velmi dramatické situace. Vzpomínám si, bylo to v Krajině, jak jsem hledal jednoho takového člověka, byl to starosta malého města a předtím, než jsem se s ním stihl setkat, byl právě zavražděn. A já jsem si uvědomil, jak je důležité takové lidi mít, protože jistí lidé se ho chtěli zbavit. On takovým mostem byl a ti druzí ten most chtěli zničit, nechtěli dohodu. A mluvil jsem s mnoha lidmi v uprchlických táborech a zjistil jsem, že tam jsou také stejní lidé. Tuto ideu jsem konzultoval s UNHCR, vypracovali jsme k ní studie. Diskutovali jsme situaci ve Střední a Východní Evropě a zjistili jsme, že situace tam je trochu riziková. Šlo o změnu zákona o občanství, což se stalo v Čechách, ale i jinde. UNHCR je strážce dvou mezinárodních úmluv o zabránění bezdomovectví ve státech, které přijaly nové zákony o občanství, a hrozilo nebezpečí vytvoření bezdomovectví. Někteří lidé mohli zůstat bez občanství. V únoru 2002 jsme jako zástupci UNHCR měli schůzku v Paříži. V té době jsme se zabývali tématem Romů opouštějících své země. Tam jsem mluvil o otázce Romů v Čechách a byl jsem ustanoven koordinátorem pro romskou otázku pro tuto část Evropy. Položil jsem si otázku, co mám dělat. Mám dělat plošný projekt, což by znamenalo jezdit po mezinárodních konferencích, nebo vytvořit malý program v Čechách, který by se mohl stát příkladem pro jiné země? Přirozeným spojencem mi byl Vysoký komisař pro lidská práva Spojených národů. V Čechách mi velmi pomohli pan Uhl a pan Jařab a já jsem jim za to velmi vděčný. Začal jsem jezdit po Čechách a po Moravě a hledat bridge people. Objevil jsem mnoho takových lidí. Po této cestě jsem byl velmi optimistický. Protože když nenajdete bridge people, znamená to, že komunita se rozhodla separovat. Tito lidé jsou velkou nadějí pro budoucnost. Musíte je podporovat, chránit, pracovat s nimi, protože oni jsou klíčem k nekonfliktnímu životu dvou komunit. Oni nám řekli, jaké mají představy, a tak jsme začali akci. My jsme neříkali, co mají dělat, řekli jsme pouze "děláte to dobře, pracujme společně možná to budeme měnit, ale pojďme začít".
Jak jste vybral místa, kde projekt probíhal?
Nenašel jsme místa, našel jsem bridge people. Tito lidé tam už byli, řekl jsem, pracujme s nimi.
V projektu se původně počítalo s třemi členy, z nichž dva by měli ručit za toho, kdo si půjčku bere. Jak byli vybíráni tito lidé?
To se nazývá solidární skupina a funguje to i v jiných případech půjček. Je to částečně finanční solidarita - a psychologická také, protože se vzájemně znají a mohou ručit za budoucí úspěch, návratnost půjčky. V Ústí to fungovalo lépe. V Ostravě to nefungovalo tak dobře. Ze začátku jsme se dohodli na tom, že nouzový sociální fond nebude pro lidi, kteří již mají dluhy u lichvářů, ale pro ty, kteří by jinak k lichvářům šli. Měla to být prevence. Neměla to být ochrana pro ty, kteří již dluhy mají, protože těch je velké množství. Rozhodli jsme se, že nebudeme dávat naše relativně malé zdroje těm, kteří již jsou v této situaci. Ale toto jsme změnili. Chtěli jsme dát příklad městům, jak těmto lidem pomoci. Mluvil jsem s primátory, s panem Topolánkem, a to pomohlo městům uvědomit si naléhavost tohoto problému a vytvořit systém sociální podpory, který již více méně existuje, aby se pomohlo lidem vyhnout se neřešitelnému problému půjček. V Ostravě jsme tyto podmínky změnili, ale projekt byl úspěšný, ale kvalitativně jiným způsobem. Filozofickou ideou tohoto konceptu je, že když pracujete s bridge people, musíte jim věřit, když jde o vývoj projektu. Nemůžete je nutit, aby se drželi projektu. Musíte respektovat realitu, přizpůsobit se místním podmínkám a nevytvářet byrokracii.
V naší historii máme koncept kampeliček, který fungoval na základě sociální solidarity. Byl to pokus o vytvoření sociální solidarity mezi lidmi, kteří za sebe navzájem ručí finančně i osobně. Jak fungoval váš projekt?
Systém sociální solidarity je možná tak starý jako historie, existuje všude na světě, to je to, co musí být znovu probuzeno. Ale musíme být praktičtí. Jsou malé skupiny, které jsou schopny rychle k tomuto systému přejít a aktivizovat se a jiné, kde z různých důvodů tento systém nikdy neexistoval nebo byl dávno zničen. Můžeme se snažit ho znovu vybudovat, ale nemůžeme ho shora instalovat ideologicky ve skupině, která o něj přišla. To je důvod, proč jsme se přizpůsobili podmínkám v místě. Můžeme dělat akci, ale nemůžeme nařídit organizaci skupiny, protože to nefunguje. V Ústí se toto nepodařilo, ale může se stát, že příště taková skupina bude pracovat.
Projekty jsou založeny na bridge people. Nemyslíte, že by bylo potřeba zabývat se sociální strukturou komunity, kterou se projekt zabývá?
Nemáme ambici intervenovat do sociální struktury, soustředíme se na problém. A co se stane se sociální strukturou, to záleží na lidech, kteří ji vytvářejí. Intervenovali jsme v problému, který byl relativně akutní a my jsme se museli rozhodnout, jestli něco dělat nebo ne.
Lze najít řešení bez ohledu na sociální strukturu?
My se soustředíme na problém.
Co se UNHCR z projektu naučilo a lze najít dlouhodobá řešení?
Strategie, která byla za projektem, byla ta, že chceme otevřít debatu o problému. Byl jsem pozván na ministerstvo vnitra, kde se o problému lichvy mluvilo. V tomto smyslu to fungovalo. Ale my víme, že represe není řešení. Jsou zde také sociální a ekonomické mechnismy, tito lidé nemají přístup k půjčkám. Proto jsme tento projekt vytvořili, s ideou, že musíme nutit české úřady takový systém vytvořit, protože argument, že to nejde, neplatí, protože my víme, že to jde. Měli jsme úspěchy, měli jsme neúspěchy, ale je třeba to zkoušet.
Projekt na mne působí jako sofistikovanější systém sociální podpory s malou návratností. Při úvahách o pokračování systému nebylo by možno postavit ho na ekonomičtějším systému? Myslíte, že by bylo možno vybudovat systém uvnitř romské komunity, který by byl samofinacovatelný? Angažovat bohatší lidi uvnitř komunity, aby se do systému zapojili?
Tajemství je to, že intervence zvenčí se setká s vnitřní kapacitou. Proto vnější intervence dovoluje, aby vnitřní kapacita se rozvinula. Je tu mnoho nebezpečí, ale největší nebezpečí je, když vnější intervence není dobře zpracovaná, může vnitřní kapacitu udusit. Proto je tak důležitý projekt bridge people. V uprchlických táborech jsme měli velmi podobný problém. Tam je někdy komunita o desítkách tisících lidech. Tam jsem si uvědomil, že když jsme příliš konzervativní, podporujeme konzervativní přístupy. Oslovili jsme tam tradiční vůdce a neuvědomili jsme si vždy, že komunita prodělala skutečnou sociální revoluci, protože exodus přerušil všechny tradiční struktury. Na jedné straně je to velmi smutné, na druhé straně to otvírá zcela nové možnosti. V táborech jsme dlouho učili ženy tradičním řemeslům. Výsledek nebyl tak špatný, ale nestvořilo se nic nového. V posledních 10 letech jsme vypracovali nové přístupy. Viděli jsme prvky změn a výsledek je, že vytváříme kurzy, kdese ženy učí to, co skutečně potřebují v novém světě, jako opravy strojů, zednictví, a to funguje. Vidíte ženy, jak staví domy, což je částečně tradiční a částečně ne. Můžete vytvořit nové možnosti, naděje a provádět vnější intervenci znamená vytvářet nové možnosti. Můžete znovu oživit komunitu novými prostředky.
Víte, zda bude projekt pokračovat?
Doufáme v to. Nevíme, zda bude projekt pokračovat, ale náš pracovník je stále zde. V našich oficiálních projektech neděláme sociologické analýzy, ale píšeme, co děláme.
převzato z časopisu AMARO GENDALOS, vydávaném Sdružením DŽENO |
