Vystoupení Miloše Zemana na ekonomické konferenci dne 25.9. 2003 v Praze na Žofíně

Dámy a pánové, přeji Vám hezký dobrý den. Protože jsem vždy vynikal brutální upřímností, chtěl bych kolegu Nekolu v jeho poznámce o rekordní účasti v tomto sále doplnit jedním faktickým nehodnotivým konstatováním -- účastníci s Petrou Buzkovou neplatili žádný účastnický poplatek a měli to zadarmo. O to více chci poděkovat Vám, kteří jste museli, byť z části, zaplatit za toto setkání kolem tisíce korun jako fyzické osoby nebo kolem čtyř tisíc korun jako právnické osoby a abych se Vám alespoň částečně odvděčil slibuji, že budu jednak trpělivě odpovídat na všechny Vaše dotazy zde a jednak, že se na rautu, a to nezávisle na tom, zda tam bude dostatek jídla pane Nekolo, zdržím tak dlouho než všichni Ti, kdo se mnou budou chtít mluvit budou mít možnost tuto svou potřebu naplnit.

Ještě jednou Vám děkuji a dříve, než se pustím do vlastního tématu, dovolte mi tři velmi stručné úvodní poznámky.

Za prvé: Proč tady jsem. Jsem tady proto, protože na moji chalupu na Vysočině v posledních měsících přijížděl vzrůstající počet návštěv, které se mě ptaly na můj názor na reformu veřejných financí. A já už jsem byl v takové situaci přátelé, že jsem nemohl ani do lesa na kole s knížkou, ani si zaplavat na rybníku a pořád jsem přijímal jednu delegaci za druhou a opakoval jsem jim to samé. A když za mnou přijeli kolegové Nekola a Grégr a požádali mě, abych vystoupil na tomto žofínském fóru, kde nejsem poprvé, tak jsem samozřejmě s jejich nabídkou souhlasil právě proto, že mě to umožňuje racionalizovat tyto návštěvy. Prosím, věřte mi, že toto je jediný důvod mého vystoupení zde.

Poznámka druhá: Vím, že kolem tohoto vystoupení vypukla jakási mediální hysterie. Chtěl bych Vám proto sdělit, že zde vystupuji jako občan Miloš Zeman, který dotázán na svůj názor na reformu veřejných financí, považuje za správné, poctivé a nezbabělé tento názor otevřeně sdělit. Nevystupuji zde, hovořeno slovy našeho tisku, jako vracející se růžový panter. Nevystupuji zde jako Lenin, přijíždějící na Běloruské nádraží. Mimochodem, nesmírně mě pobavila, jinak půvabná redaktorka jednoho bulvárního listu, která se mě nevinně zeptala, proč mám tak rád Vysočinu, a když jsem jí doporučil, aby si přečetla báseň v próze Františka Halase s názvem "Já se tam vrátím", což, jak někteří z Vás vědí, je oslavná báseň o Vysočině, tak druhý den na první stránce tohoto bulvárního listu vyšel titulek "Zeman: Já se vrátím". Ta redaktorka se mně sice poté telefonicky omluvila, ale dezinformace byla na světě a já Vás proto na začátku svého vystoupení prosím o jediné.

Poslouchejte to, co Vám tady budu říkat. A to je autentické. To, co o mém vystoupení napíší, radši ani nečtěte.

Úvodní poznámka třetí a poslední: Jsem rád, že je tady můj přítel Jiří Rusnok, který má na mnoho věcí v oblasti reformy veřejných financí jiný názor, než mám já. Já budu se zájmem poslouchat jeho názory a jeho argumenty, protože si myslím, že právě fundované protinázory nás inspirují k přemýšlení. Mnohdy jsme se přátelsky utkali, protože je pochopitelné, že ministr financí má někdy jiné pohledy než premiér i v minulé vládě a já jsem si vždy naší spolupráce vážil a nikdy jsem ji nepodmiňoval totožností názorů. A proto jsem ho také nikdy z té vlády nevyhodil. Tím bych skončil své úvodní poznámky a nyní bych už přešel k meritu věci.

Jak řekl kolega Nekola, nazval jsem to "Několik poznámek k reformě veřejných financí" a neobávejte se, že budu mluvit příliš dlouho.

Vzpomínám si na jednu práci Böhm-Bawerka, německého ekonoma z 19. století, která byla nazvána Eine Kurze Einführung in die Wirtschaftslehre in fünf Bunden v pěti svazcích -- krátký úvod v pěti svazcích. Takže tohle Vám přátelé nehrozí. Skutečně se pokusím dodržet plus mínus pět minut onen limit čtyřiceti minut na nichž jsme se dohodli.

Předesílám, že název "Reforma veřejných financí" považuji za název uzanční a jako takový se ho budu pozitivisticky držet, třebaže se ve skutečnosti domnívám, že o žádnou systémovou reformu nejde, že jde pouze o analogii Klausova úsporného balíčku z roku 1997, který, jak víte, vedl k ekonomické krizi a následně k pádu vlády, ale musím objektivně uznat, že Klausova vláda měla alespoň tolik vkusu, že tento úsporný balíček nenazývala systémovou reformou veřejných financí.

Nu, a protože jsem tento úsporný balíček, ony byly dokonce dva, kritizoval tehdy, považuji za konzistentní a poctivé, abych tutéž kritiku vznesl i vůči tomuto úspornému balíčku.

A vyjádřím v první ze dvou částí svého vystoupení tři konkrétní výhrady k této, uzančně řečeno, reformě. Ale protože nejenom výhradami živ je člověk, dovolte mi, abych ve své druhé části řekl vlastní představu. Protože si myslím, že pouhá kritika bez předvedení pozitivní alternativy je přinejmenším neplnohodnotná. Tolik tedy schéma mého vystoupení a můžeme se do toho pustit -- já se napiju minerálky, protože když se nenapiju minerálky, tak šišlám a byl bych nerad, kdyby forma mého projevu byla ještě horší, než jeho obsah.

Takže mám tři výhrady k reformě veřejných financí:

Podotýkám, že ve všech případech bez osobních invektiv v rámci té gentlemanské dohody.

Programová záležitost vyžaduje bližší objasnění. Přátelé, dospěl jsem k názoru, že na politické scéně nejenom u nás, ale v celém světě, v zásadě existují dva typy politických stran. Jsou to jednak strany, které bych označil za partikulární, a které artikulují jakýsi dílčí byť jistě legitimní zájem a strany, které bych označil za globální, strany, které oslovují daleko širší spektrum voličů nesvázané pouze tím dílčím zájmem. V anglosaské terminologii se jim říká old age parties, v německé terminologii, kterou jsme přejali i my, všelidové strany. Příkladem takových partikulárních stran u nás byly moravisté -- akcentující regionální zájem, živnostenská strana nebo zemědělská strana -- akcentující stavovský zájem, strana zelených -- akcentující určitý, jistě důležitý aspekt našeho společenského života, apod. Ty strany globální, vedle zájmů, které v jejich programu nepochybně rovněž existují, se orientují na globální hodnoty. A já se domnívám, že existují dvě základní globální hodnoty, o nichž má smysl diskutovat.

Tou první hodnotou je hodnota mezilidské solidarity. Ať už je to solidarita zdravých s nemocnými, mladších se staršími, bohatších s chudšími, apod.

Tou druhou hodnotou je hodnota individuálního úspěchu, individuálního vyniknutí.

Chci Vám tlumočit svůj názor, že tyto hodnoty považuji za komplementární, nikoli za substituční. A nedomnívám se tedy, že mezi nimi existuje podstatný rozdíl. Jestliže diferencujeme strany levice a strany pravice, pak lze říci, že skutečně levicová strana dává na první místo hodnotu solidarity, ale s poměrně malým odstupem by měla následovat právě hodnota individuální úspěšnosti. A totéž, byť s přehozeným pořadím, by podle mého názoru mělo existovat i u pravicových politických stran. Souhlasím s názorem, že levice si nemůže monopolizovat hodnotu solidarity. Ale stejně tak si pravice nemůže monopolizovat hodnotu individuální úspěšnosti.

Rozumné, ať už levicové nebo pravicové strany zachovávají rozumnou, tj. poměrně malou distanci mezi těmito dvěma hodnotami.

Radikální strany v případě levice tím, že tuto distanci zvětšují, vedou ke stádnímu kolektivismu, kde možnosti vyniknout ze šedivého a klesajícího průměru jsou male a ve svých důsledcích i k poklesu ekonomické výkonnosti.

Pravicové strany, které tuto distanci prohlubují opačným směrem, vedou k ostré sociální polarizaci, k nárustu společenských konfliktů, k pocitům frustrace u velké části společnosti, k oslabení sociální koheze neboli soudržnosti a tedy ve svém důsledku také zcela přirozeně k poklesu ekonomického výkonu.

Proto moje programová výhrada k navržené reformě veřejných financí nebude fundamentalistická. Bude vycházet, stručně řečeno, ze srovnávací textové analýzy dvou dokumentů. Tím prvním dokumentem je volební program ČSSD pro volby v roce 2002.

Tím druhým dokumentem je materiál ministerstva financí, schválený a projednaný vládou o reformě veřejných financí. Abych neztrácel čas, protože se domnívám, že na tom panuje převažující shoda. Konstatuji, že tyto dva dokumenty jsou v meritorním rozporu. A každý, kdo si je přečte, podle mého názoru, musí dojít k tomuto závěru. Jenom bych pro stručnost citoval jedinou větu: Zaměříme se na podporu příjmové stránky státního rozpočtu a na oblast přímých daní.

Víte velmi dobře, že reforma veřejných financí se zaměřuje na oblast výdajové stránky státního rozpočtu a na nepřímé daně. Neříkám to z žádné autorské popuzenosti, protože jsem se na programu sociální demokracie pro rok 2002 nepodílel. A neříkám to ani proto, abych nyní předjímal, zda ten volební program je správný a reforma je špatná anebo naopak. Jediné, co znovu konstatuji je, že oba dva tyto texty jsou v rozporu, aniž bych je v této fázi jakkoli hodnotil.

Chci přitom říci, že levicová strana zcela přirozeně, hájí-li onu hodnotu solidarity, prosazuje určité přerozdělování právě mezi těmi skupinami osob, o nichž jsem hovořil, že k tomuto přerozdělování potřebuje relativně silný stát, a že potřebuje relativně a vždycky chci zdůrazňovat onu relativitu, vyšší daňovou zátěž než pravicová strana, která hájí zcela logicky a legitimně opačné teze.

V tomto smyslu je volební program sociální demokracie beze sporu ve shodě s její levicovostí, naopak reforma veřejných financí, která se snaží ušetřit především na důchodcích, ušetřit na zaměstnancích, ušetřit na lidech nemocných a na dalších skupinách osob, které se nemohou účinně bránit, podle mého názoru ve shodě s programem skutečně levicové politické strany není. Jaké důsledky bude tato situace mít? Když ji popíšeme razantně, což mě bylo vždy vlastní, mohu konstatovat, že sociální demokracie, podle mého názoru, touto reformou zradila svůj volební program. Ano, je to velmi tvrdé slovo. Ale já jsem byl vždy zvyklý označovat pátou kolonu za pátou kolonu, teroristu za teroristu, a tedy nevidím důvod proč bych zradě neříkal zrada.

Jaké důsledky, podle mého mínění, tato zrada volebního programu pro českou politickou scénu bude mít? Za prvé ztrátu důvěryhodnosti levice a za druhé, na levici přesun v neprospěch sociálně demokratické a ve prospěch komunistické strany. Zdůvodnil bych to velice jednoduše. V polovině 90. let se na naší politické scéně odehrálo to, čemu říkám český politický zázrak. Byli jsme jedinou posttotalitní zemí, kde komunistická strana v transformované podobě nepřeválcovala vznikající sociálně demokratické strany a nestala se hegemonem levice. To se podařilo v Polsku, to se podařilo v Maďarsku, koneckonců i na Slovensku, ale např. také v Itálii. Nešlo tedy výlučně o posttotalitní země.

Vzpomeňte si, že počátkem 90. let komunistická strana, vystupující tehdy pod názvem Levý blok, měla asi dvojnásobně vyšší preference než česká sociální demokracie a z vlastní zkušenosti Vám mohu říci, že to dalo strašné úsilí, než se tyto preference obrátily. Ale tento český zázrak může skončit, a může skončit právě nedodržováním vlastního volebního programu, který je smlouvou s voliči. Neboť voliči politikům odpustí milenky, které já nemám, dokonce i becherovku, kterou mám, ale voliči politikům nikdy neodpustí zradu volebního programu.

Konec výhrady první, přecházím k výhradě druhé.

Kdybych měl obsah reformy veřejných financí charakterizovat z ekonomického hlediska, shrnul bych tento obsah do jediné, i když poněkud delší věty. Současná vláda za hlavní ekonomický problém považuje výši státního dluhu, který je v poměru k HDP druhý nejnižší v zemích Evropské unie a hodlá tento problém řešit ztrojnásobením rozpočtového deficitu a snížením rozpočtových příjmů, zejména pak snížením příjmů z daní právnických osob. Ti z Vás, kteří jsou podnikatelé, se v tomto okamžiku už dostatečně zachmuřili, ale pokud na mě nezačnete házet rajská jablíčka, tak mě dovolte, abych svůj názor argumentoval. Začnu ovšem v této kavkovsko-havlovské absurdní větě oním prvním aspektem, kterým je výše státního dluhu.

Konstatuji, že podle údajů ČSÚ současný poměr mezi veřejným dluhem a HDP činí 22 %. V Evropské unii má nižší státní dluh pouze Lucembursko, a to 5 %. Všechny ostatní země mají státní dluh několikanásobně vyšší, než Česká republika. Průměr v Evropské unii převyšuje 60 %. Nněkteré rekordmanské země, jako Belgie a Itálie, převyšují 100 %. Tolik jenom pro osvěžení fakt, kterých se Vám ne vždy dostává. Tím samozřejmě vůbec neříkám, že růst státního dluhu je sám o sobě pozitivní.

Domnívám se, že je negativní tehdy, když deficitním financováním projídáme svoji budoucnost, jinými slovy, když tento deficit nikoli investujeme, ale spotřebováváme.

Domnívám se, že tento růst je negativní i tehdy, když investice nejsou efektivní. Řečeno slovy keynesiánské terminologie nepřinášejí dostatečný multiplikační efekt.

K tomu se ještě dostanu v té druhé části, kde budu mluvit o pozitivní variantě. Ale znovu konstatuji, že z tohoto hlediska problém našeho státního dluhu ve srovnání např. s problémem nezaměstnanosti je sice vážný, ale podle mého mínění nikoli nejdůležitější. Tady samozřejmě neplatí teze, že čím nižší státní dluh, tím lepší ekonomika. Vezměme si jenom Spojené státy. Ronald Reagan, úspěšný pravicový politik, za dobu svého působení státní dluh zhruba zdvojnásobil. Bill Clinton, na americké poměry úspěšný levicový politik, přivedl rozpočet Spojených států do výrazného přebytku, ale následovala ekonomická recese. Pozor, já zde nechci vyslovovat kauzální tvrzení, že ekonomická recese je způsobena přebytkovým rozpočtem. Ale stejně tak nelze vyslovit ani kauzální tvrzení, že státní dluh vede k ekonomické recesi. Vždy záleží na tom k čemu, jak už jsem řekl, ten deficit použijeme.

Za druhé -- a tady budu mimořádně otevřený, protože už si to mohu dovolit. Ztrojnásobení deficitu veřejných financí vzniklo, jestliže porovnáme dvě hodnoty. Hodnota první byl schválený deficit státního rozpočtu na rok 2002 ve výši 46 miliard korun. Z toho 36 miliard na úhradu ztrát konsolidační agentury a pouze 10 miliard na tzv. běžný deficit státního rozpočtu podle staré metodiky. Ti, kdo čtou texty, že jsme vyfutrovali státní rozpočet privatizačními příjmy, zapomínají na to, že zákon zakazuje převádět prostředky FNM získané z privatizace do státního rozpočtu, nehledě na to, že to kontrolovala opozice, která tehdy měla ve Sněmovně vůči menšinové vládě zcela pochopitelně většinu.

My jsme naopak zanechali, díky aktivitě především místopředsedy vlády pro ekonomickou politiku Miroslava Grégra, vládě počinek ve výši úspěšné privatizace Transgasu 130 miliard korun a já se marně ptám svých kolegů, kde ty peníze dneska jsou. Sag mir, wo die Menschen sind, wo sind sie geblieben - v tomto případě nikoli Menschen. Nicméně, jaký byl skutečně důvod toho, že onen rozpočtový deficit byl schválen, ale pozor, také splněn. Přečtěte si státní závěrečný účet, kde výsledek byl 45 a půl miliardy -- ještě jsme půl miliardy ušetřili. Také splněn v tom roce 2002. Tím důvodem byly dodatky ke Smlouvě o stabilním politickém prostředí, které říkaly, že podle staré metodiky má rozpočtový deficit klesat v roce 2002 na 10 miliard a v roce 2003 dokonce na nulu. Opakuji - podle staré metodiky, nezahrnující ztráty konsolidační agentury.

Víte, já jsem keynesiánec, a jestliže jsme přebrali vládu v podmínkách ekonomické krize, a pro ty představitele ODS, kteří budou tvrdit, že tu žádná krize nebyla, bych připomněl uzanční definici, která říká, že ekonomická krize nastává tehdy, jestliže tři čtvrtletí za sebou klesá HDP. Jestliže jsme převzali vládu v okamžiku, kdy klesaly i reálné mzdy, asi o 2 %, tak jsme ve svém volebním programu i na veřejných mítincích neslibovali modré z nebe, ale řekli jsme -- zavazujeme se, že pokud nás zvolíte, pokud vyhrajeme volby, a nemluvili jsme o žádných 51 %, i když bychom si je samozřejmě přáli, vyvedeme zemi do dvou let z této ekonomické krize. A podařilo se nám to za jeden a půl roku, čili tento závazek byl splněn. A keynesiánská ekonomie říká, že k rozpumpování ekonomiky můžete použít deficitního financování, ale pozor, General Theory o několik stránek dále také říká, že v okamžiku, kdy se Vám podaří rozpumpovat ekonomiku, máte deficit postupně snižovat. A já jsem přátelé, byl v nádherné situaci a dnes Vám to říkám poprvé, já jsem mohl využít džudistického principu, tzn., využití energie protivníka ve svůj vlastní prospěch. ODS měla dojem, že nad námi zvítězila, když si tyto podmínky dala jako součást zmíněných dodatků a na jejich základě schválila třikrát za sebou rozpočet a já jsem měl pocit, že jsem konečně zavedl tvrdé a nikoli měkké rozpočtové omezení, protože každá vláda, ať už levicová nebo pravicová, která nemá takové politicky vynucené rozpočtové omezení, je rozhazovačná. Víte, že existuje Cornayův sací reflex, víte, že existuje teorie záklopky, víte, že podle parkinsonových zákonů britské ministerstvo kolonií mělo nejvíce zaměstnanců v době, kdy Británie neměla už téměř žádné kolonie. Krátce řečeno, ona tendence k nadouvání státního rozpočtu, bez ohledu na to zda je vláda levicová nebo pravicová, je nepřekonatelná. A jediný způsob jak ji překonat, je v podmínkách menšinové vlády umožnit opozici, s milým úsměvem, aby Vás krotila. Aby limitovala rozpočtový deficit. A to se také stalo.

Já jsem říkal jednomu ze svých ministrů, když požadoval zvýšené prostředky na svůj resort, že v případě dostatku prostředků dokáže jeho resort řídit i cvičený foxteriér. To samozřejmě platilo pro všechny resorty. Nikdy neexistuje dostatek prostředků. Ekonomie nezná kategorii potřeba, protože potřeba je nekonečná. Ekonomie zná kategorii možnost. A s těmito možnostmi jsme museli operovat. Tím, že zaniklo toto tvrdé rozpočtové omezení, deficit státního rozpočtu na rok 2003 vzrostl na 111 miliard a bude zřetelně vyšší, a na rok 2004 kdy už se nelze odvolávat ani na povodně, dále pokračuje v růstu na 115 miliard. Agregátní deficit je tedy zhruba trojnásobně vyšší a pozor -- onen běžný deficit, který byl tehdy v roce 2002 10 miliard, je dnes 83 miliard. Je tedy 8 x vyšší. Přál bych si, aby bylo zcela jasno, že k tomu, abychom pokračovali ve snižování deficitu, bychom i my museli přijmout naprosto konkrétní opatření, včetně problematiky mandatorních výdajů a opatření dalších. Já o tom za chvíli budu mluvit v té druhé části. Ale v žádném případě bychom nešli proti zájmům -- jak poeticky říkám- dolních deseti milionů, ale snažili bychom se šlápnout na kuří oka -- a o tom také ještě budu mluvit - zájmům některých lobbystických skupin.

Konec výhrady číslo dvě a výhrada číslo tři už bude daleko stručnější. Pokud jde o personální otázky, neznám v Evropě vládu, která by neměla ani jednoho člena s ekonomickým vzděláním. Nehledě na to, že nestačí pouze ekonomické vzdělání, ale je nutná i určitá životní zkušenost. Často přemýšlím o tom, co vede k důvodu, když někdo obsazuje nějakou funkci, že je to funkce politická a že tím, že je to funkce politická, ten člověk nemusí být odborník. Přiznávám se, přátelé, že jsem staromódní. Myslím si, že ministr školství musí rozumět školství, že šéf českých aerolinií musí rozumět českým aeroliniím a obávám se, že kdybych v příkladech tohoto typu pokračoval, byli bychom zde do večera, spíše do noci. Ano, politik je profese, je to řemeslo jako každé jiné, ale to, že jste politikem neznamená, že se na to budete odvolávat, abyste zakryli svoji neodbornost. A proto si myslím, že politici, kteří nejsou současně odborníci, a tak se i stalo v případě veřejných financí, jsou ve vleku svých poradců, svých expertů, svých konzultantů, v některých případech, ale opravdu nechci být osobní, bývalých asistentů marxismu-leninismu, kteří jsou nyní horlivými pravicovými ekonomy. Ale nejenom jich, a domnívám se, že právě toto je důvod, proč právě dnešní vláda, a já chci věřit, že s dobrými úmysly, volí reformu, která je odborně špatná. Je-li vůbec reformou.

A teď přecházím k těm pozitivním návrhům. Začnu tedy od konce. Myslím si, že skončil čas, který nastal v listopadu 89, kdy všichni z nás byli vrženi do ledové vody politiky bez jakýchkoli předchozích zkušeností. Někdo se naučil plavat, jiný se utopil. A že přichází čas, aby nás vystřídala generace nových vůdců. A to ve všech politických stranách.

Ti vůdci, na rozdíl od těch předchozích, by měli být prověřeni svojí schopností řídit složité společenské celky, ať už na úrovni obce nebo města, nebo na úrovni kraje. Podívejte se, Clinton, než se stal prezidentem, byl guvernér Arkansasu. Chirack byl starosta Paříže. Schröder byl zemským předsedou. No, a u nás zcela pochopitelně taková tradice na začátku vzniknout nemohla. Ale může vzniknout nyní. A nevznikne-li, neprojdou-li budoucí političtí vůdci tímto sítem, tímto filtrem, které má prokázat jejich schopnosti, pak nám hrozí nebezpečí, že politika a politická scéna bude zaplněna ambiciózními šedivými myšmi. My jsme někdy pod vlivem andersenovské pohádky O ošklivém káčátku a doufáme, že z káčátka se vylíhne krásná labuť. A doufáme, že i šedivé myši mohou vyrůst. Já se domnívám, že pokud šedivá myš vyroste, stane se z ní krysa. A proto jsem uvedl v jednom interním dokumentu, který zde nebudu citovat- jmenuje se poslední knížecí rada z Vysočiny -- proto, aby politiky, kteří vyrostli v určitých historických podmínkách, postupně nahrazovali úspěšní starostové, úspěšní hejtmané a další představitelé, kteří právě svojí úspěšností prokázali, že mohou proniknout až na vrchol centrální politiky, včetně vtělení do stanov, ale to už by byl detail, kterým Vás nechci zdržovat.

Výhrada druhá, ryze ekonomická. A pozitivní návrh, který je protipólem té druhé, ekonomické výhrady. Nevidím důvod k výraznému narůstání deficitu veřejných financí. Ale považuji za naprosto absurdní, aby v situaci, ve které nyní česká ekonomika je, docházelo ke snižování daní z příjmu právnických osob -- doufám, že některé Vaše tváře patřičně tuhnou -- a chtěl bych upozornit pouze na dva faktory, které podle mého názoru tomu brání. Zapomeňme, prosím Vás, na velmi hloupou tezi, že snížení těchto daní povede k lepšímu daňovému výběru, kde se nejčastěji jako příklad uvádí Rusko. Milí přátelé, pokud se zlepšil daňový výběr v Ruské federaci, bylo to zcela evidentně způsobeno nástupem Putinovy administrativy a zavedení alespoň relativního pořádku ve srovnání s Jelcinovým obdobím. To znamená, že snížení daní na to nemělo podstatný vliv. Kromě toho bych Vám rád přečetl -- a to bude jediná část mého vystoupení, kdy si nasadím brýle -- jaká je daňová zátěž v zemích k jejichž ekonomické úrovni se chceme postupně přiblížit. Podotýkám, že údaje, které Vám budu citovat, jsou z lednového materiálu ministerstva financí, takže jistě nemohu být obviňován z toho, že jsem si je vymyslel. Průměrné odvodové zatížení, do něhož se počítá daň z příjmů a odvod na sociální a zdravotní pojištění, je u nás 40,5 %. Jak hrůzně vysoká to částka, není-liž pravda?

Podívejme se tedy jaký je analogický ukazatel jak v zemích EU, tak v liberální ekonomice Spojených států nebo neméně liberální ekonomice Japonska. Takže nejblíže nám je toto odvodové zatížení v Portugalsku, kde činí 46,6 %. V Irsku, které je rovněž často vydáváno za příklad, je 48 %. V liberální ekonomice USA 48,2, ve Španělsku 48,8 , v Japonsku a Rakousku 50, v Itálii 50,8, ve Švýcarsku 51 %, v Norsku 55,3 %, v Německu 56,6, ve Švédsku 58,1, v Nizozemsku 60 %, ve Finsku 61,8, ve Francii 62,9 a v Belgii 66,1 %. Tyto země zřejmě nebyly dostatečně osloveny některými radami na snížení daňové zátěže a mohu tedy konstatovat, že již současná odvodová povinnost je přibližně o 15% nižší než je odvodová povinnost v zemích, které jsem Vám teď citoval.

K tomu si připočtěte, že naši zaměstnanci, a to i v podnicích, které vyrábějí výrobky srovnatelné kvality jako je třeba např. Škoda Mladá Boleslav-Volkswagen, mají mzdy, které podle parity kupní síly jsou zhruba na úrovni 20 % německých mezd. To znamená, že zcela přirozeně zahraniční vlastníci, kteří v průměru vykazují daleko vyšší rentabilitu a tedy i ziskovost než vlastníci domácí, těží jednak z onoho nižšího zdanění, které jsem Vám před chvílí citoval, dále zvyšují své zisky a zcela přirozeně, já to konstatuji, právě oněmi nižšími mzdovými náklady a nyní se jim má dát dáreček v podobě snížení daně z příjmu právnických osob z 31 na 24 %, dáreček, který do roku 2006 bude stát státní rozpočet 30 miliard korun, z toho jenom v roce 2006 15 miliard korun, a samozřejmě dále poroste, protože přímé daně jsou, jak víte, funkcí HDP, resp. funkcí ekonomické úrovně daného podniku.

Přitom můžeme vcelku logicky předpokládat, že tyto zisky budou formou dividend repatriovány do zahraničí a nebudou tedy moci být rozpočtově využity třeba pro zdravotnictví, školství a další oblasti. Já se dokonce domnívám, že toto je "corn of pudlle" naší reformy, že je to tedy onen dáreček, a aby se získali i domácí podnikatelé nějaké ty drobky ze stolu, tak že se k tomu přidají i oni. Ale v každém případě jsem přesvědčen, a toto je moje základní námitka vůči ekonomické reformě, že toto snížení z příjmu právnických osob, které je někdy i motivováno společně s dalšími opatřeními snahou zlevnit pracovní sílu, je cestou nikoli do pekel, ale do Bangladéše. My se nikdy nevyrovnáme a doufám ani nechceme vyrovnat asijské úrovni mezd. Tony Blair kdysi říkal, že politika levné pracovní síly je politika vedoucí do pekel. My potřebujeme dobře placenou, kvalifikovanou a produktivní pracovní sílu.

Co dále. Chceme-li, abychom v oblasti příjmů, na kterou se teď zaměřuji, vyřešili další položky, jsem zastáncem progresivního zdanění příjmů fyzických osob -- už si ty vajíčka můžete postupně vy bohatší připravit -- s tím, že nejde jenom o zavedení 5. daňového pásma, které by rozpočtově znamenalo pouhý příjem 800 milionů korun ročně, ale o zvýšení progresivity na rozumnou míru, která by stále ještě motivovala podnikatelské subjekty a zároveň naplňovala onu citovanou hodnotu solidarity. Jsem pro to, a zde naopak souhlasím s reformou, aby po třinácti letech úlevy bylo sociální pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné stejné, jako pro zaměstnance, protože zatím představuje asi třetinu odvodů, které platí zaměstnanci a vede k takovým negativním ekonomickým jevům, jako je např. švarc-systém. Každá uklízečka má živnostenský list, aby se dostala do této výhodné podoby v teoretické mezní situaci. V reformě se diskutuje zvýšení o 2 % pojištění na důchody a současně snížení o 2 % pojištění do fondu zaměstnanosti, čili toto opatření je fiskálně neutrální a já s ním rovněž souhlasím. Domnívám se, že společně s bojem proti šedé ekonomice, jako jsou registrační pokladny, jako jsou majetková přiznání, nikoli ovšem vykastrovaná přiznání typu co sis nakrad, to je tvoje a dál už nekraď, domnívám se, že toto vše může stabilizovat příjmovou stránku rozpočtu.

A teď mi dovolte, abych přešel ke stránce výdajové.

Jednou z největších položek jsou výdaje na starobní důchody, které přesahují 200 mld. korun. Slyšeli jsme nedávno od šéfa České správy sociálního zabezpečení p. Hoideckera, že výběr tohoto pojištění je přibližně 250 mld.Kč ročně a výplata starobních důchodů přibližně 220 mld. Obdobné údaje uvádí i ekonom Waltr Komárek. Pan Hoidecker také veřejně prohlásil, že průběžný systém důchodového financování může bez obtíží přestát dalších deset let. Já se připojuji k návrhu, který ovšem není součástí této reformy, k návrhu na penzijní reformu podle švédského modelu. A víte proč? Proto, protože by udělala onen koperníkovský obrat a odstranila by ony věčné spory o administrativní délce odchodu do důchodu. Dokonce se domnívám že oněch uvažovaných minimálně 25 pojištěných let je málo a že by mělo dojít ke zvýšení na 30 let, ale to je otázka další diskuze a jsem si samozřejmě vědom toho, že nikdy nedosáhneme plné ekvivalence relací mezi mzdami a důchody a že vždy bude nutný určitý solidarizační koeficient nastavující parametry důchodové reformy. Ale znovu opakuji, nejsou to důchody, které generují deficit státního rozpočtu, platí-li uvedená čísla, udávaná, a to zdůrazňuji, šéfem České správy sociálního zabezpečení. Kde vidím v oblasti mandatorních výdajů skutečný a to velký prostor k úsporám, jsou dvě věci. Začnu tou první, a to jsou výdaje na státní správu.

Málokdo ví, že výdaje na státní správu se u nás zvýšily z 11 mld. v roce 1990 na 204 mld. v roce 2000. Podotýkám, že to samozřejmě není plně srovnatelné. Je třeba, protože je to v běžných cenách, započítat inflaci, ovšem globální inflace činila zhruba pětinásobek a nikoli dvacetinásobek. Je dobré přiznat, že některé instituce bylo nutné nově zřídit, a že to tedy nebylo možné uchovat na té úrovni 50 mld. při započítání inflace. I když zase jiné instituce, např. centrální banka, které do toho tehdy byly započítávány, mají dnes svůj samostatný rozpočet.

V oné situaci menšinové vlády, tolerované silnou opozicí, bych s úsměvem přistoupil na zastropování těchto veřejných výdajů, a to v situaci, kdy došlo k reformě veřejné správy. Já jsem vždy říkal starostům: nikdo od Vás nechce, abyste byli pověřenými městy 3.stupně. Uvědomte si, že Vás to bude něco stát a že Vám to nikdo nezaplatí, tím méně stát. Budete si to muset, alespoň z části, platit z vlastních prostředků. Nicméně víte, jak v Poslanecké sněmovně i v Senátě starostové, a teď už je asi 205 pověřených obcí, bojovali s tímto vědomím za to, aby se z prestižních důvodů pověřenými obcemi staly. Domnívám se, že v tomto případě by redukce výdajů na veřejnou správu, v situaci, kdy máme např. nejvíce soudců na počet obyvatel v Evropě a výkon našeho soudního systému naprosto neodpovídá, v situaci, kdy mezi učiteli převažují sice kvalifikovaní lidé, ale je tam nezanedbatelná menšina lidí, která nemá aprobaci, že by tato opatření měla směřovat k vytlačení z pracovního trhu těch lidí, kteří nesplňují kvalifikační podmínky. Ať je to v jakékoli profesi. A tady se pro změnu dotknu odborářů, jejichž jednoho vůdce jsem támhle zahlédl.

Podívejte se, a teď mě pro změnu vypískáte Vy, představitelé zaměstnanců, onen požadavek na šestnáctitřídní platovou stupnici je naprosto opodstatněný. Je opodstatněný proto, protože účelem této šestnáctitřídní stupnice je prohloubit rozdíly mezi kvalifikovanou a nekvalifikovanou, chcete-li to vyjádřit jinak, mezi úspěšnou a neúspěšnou prací. Ale účelem této šestnáctitřídní stupnice vůbec nemůže být zvýšení mzdových prostředků každému. Dejme méně těm, kdo pracují špatně a více těm, kdo pracují dobře, jestliže to dopadne dobře. Účelem této šestnáctitřídní stupnice by mělo být vytlačení z pracovního trhu těch lidí, kteří v dané profesi a pouze v dané profesi nemají co dělat.

Tím přicházím k poslední věci, a budu končit, a to je problém nezaměstnanosti. Když jsem bilancoval asi před rokem a půl naposledy v Poslanecké sněmovně činnost vlády, řekl jsem: Ano, podařilo se nám zvýšit objem zahraničních investic ze dvou na devět mld dolarů ročně, což měří kredibilitu české ekonomiky. Ano, podařilo se nám z minus 2% růstu HDP dosáhnout plus 3% a z --2% růstu reálných mezd +3 až +5% každý rok. Ale to, co se nám nepodařilo, a to poctivě přiznávám, je řešení otázky nezaměstnanosti. Sdílím některé konzervativní principy přátelé, např. že se nemá bourat to, co dobře funguje. Ale jestli u nás něco nefungovalo dobře, tak to byla ať už aktivní nebo pasivní politika zaměstnanosti, což dokazuje přes příliv zahraničních investic a další pozitivní momenty, trend současné nezaměstnanosti. A tuto chybu nebo tento nedostatek je zapotřebí poctivě přiznat. Chtěl bych skončit jedním revolučním návrhem.

Stát na jedné straně má povinnost nabídnout práci lidem, kteří chtějí pracovat. Na druhé straně tato jeho povinnost končí v okamžiku, kdy lidé tuto práci odmítnou. Domnívám se, že bychom měli uvažovat, vzhledem k tomu, že ministerstvo pro místní rozvoj s decentralizací veřejné správy ztrácí svůj smysl, o jeho přeměnu v ministerstvo veřejných prací, to keynesiánství v Roosveltově aplikaci, jak vidíte, se mi neustále vrací -- i když vůbec neříkám, že bychom budovali nějaké megastavby a že by stát ve spolupráci s kraji a obcemi s případným využitím kofinancování ze zdrojů EU měl za minimální mzdu, to podotýkám, organizovat nikoli pouze veřejně prospěšné práce na komunální úrovni, ale i rozsáhlé práce obnovovací a zabezpečovací, které přesahují tuto komunální úroveň, a že lidé, kteří by kromě vážných, např. zdravotních důvodů odmítli se na těchto veřejných pracích jako nezaměstnaní podílet, by neměli dostávat podporu v nezaměstnanosti a další sociální dávky. Jsem dokonce přesvědčen, že by toto řešení bylo úspornější a domnívám se, že by mohlo vést k poměrně výraznému snížení nezaměstnanosti.

Blížím se k závěru a ten závěr bude poměrně strohý.

Jsem přesvědčen, že přes nesporné dobré úmysly současné vlády reforma veřejných financí způsobí:

1. zbrždění ekonomického růstu
2. narůstající sociální napětí a tedy oslabení sociální koheze
3. 3/ přesun na politické scéně, zejména přesun v poměru sil mezi komunistickou a sociálně demokratickou stranou.

Jsem přesvědčen, že řešením tohoto problému je návrat k původnímu volebnímu programu sociální demokracie, posílení příjmové stránky státního rozpočtu, menšinová vláda, která by si zabezpečila svou toleranci příslibem rozpočtových úspor. Já vím, že jsem je všechny nevyjmenoval, ale i když mě pan Nekola napomene, že už překračuji limit, dovolte mi jenom jednu minutu.

Jiřina Musílková, šéfka VZP, mi před dvěma lety sdělila: "Na zdravotnictví bychom mohli ročně ušetřit 5 mld. korun, kdybychom pro banální onemocnění povinně předepisovali generika", to jsou léky s prošlou patentovanou ochranou. Je prý přítomno 60 novinářů, takže aby se jaksi neobjevilo v novinách, že doporučuji používání prošlých léků, chtěl bych je upozornit, že prošlá patentovaná ochrana není totožná s prošlou expirační lhůtou.

V každém případě se domnívám, že jestliže léková politika představuje 40 mld. korun ročně, tak když šlápnete na palec zahraničním farmaceutickým firmám a ušetříte tak 5 mld. ročně, tak nebudete muset dělat ona opatření v nemocenské, v dalším doplácení za léky, vůči nemocným, kteří se nedokážou bránit. Ale přátelé, málokterá nátlaková skupina dokáže tak skvěle lobovat v parlamentě i jinde, jako zahraniční farmaceutické firmy. A nezapomeňte, že minimálně 10% lékařů jsou dealeři zahraničních farmaceutických firem. Takže, kdybych měl víc času, jako že ho nemám, tady jsem uvedl jenom jednu pětimiliardovou úsporu ročně, tak si uvědomte jednu věc. Ano, můžete ušetřit, ale bude to někoho bolet. Jestli to bude bolet zaměstnance, pokud jsou líní a neschopní, ať je to bolí, viz ta šestnáctitřídní stupnice. Pokud to bude bolet nemocné a nebo pokud to bude bolet např. zahraniční farmaceutické firmy, ale i zahraniční vlastníky, kteří podle údajů České spořitelny v červenci vykázali 19 mld. korun čistého zisku, a kteří teď dostávají onen zmíněný dárek, o němž jsem před chvílí mluvil.

Takže tím jsem Vám naprosto jasně dokázal, a to jsou dvě poslední věty, pane Nekolo, že žádný Růžový panter se na politickou scénu nevrací, protože si nedovedu představit politika, usilujícího o"comeback", který by na jedné straně říkal zaměstnavatelům, že je proti snížení daní z příjmu právnických osob a na druhé straně odborářům, že chtějí-li mít vyšší mzdy, musí si na ně vydělat vyšší produktivitou práce. Takový politický sebevrah snad skutečně neexistuje. Jediný důvod, a to je ta druhá a poslední věta, mého vystoupení tedy spočívá v tom, že jsem považoval za zbabělé nevarovat před střednědobými a dlouhodobými důsledky této konkrétní reformy veřejných financí, stejně tak, jako jsem v některých kacířských článcích varoval s příslušnými riziky za totalitního komunistického režimu. Protože bych se prostě cítil jako zbabělec, kdybych to neudělal, a tak mohu skončit slovy středověkého kazatele: dixi et salvavi animam meam.

Řekl jsem a spasil jsem svou duši.

Děkuji Vám za pozornost.

MP3 Pojev Miloše Zemana na Žofínském fóru [MP3, 7472 kB, 1:03:30]