Přidat ke svým zprávám alespoň stručnou informaci o samotné podstatě problému zajatců držených na Guantánamu jim však už za to nestojí.

Upozorňování na fakt, že upírání práva na obhajobu je mimo jakýkoli právní rámec, či na paradox, že Spojené státy odmítají vydávat své občany regulérním mezinárodním soudním tribunálům a samy přitom nakládají s cizími státními příslušníky jako se zvířaty, je pro média již dávno odehraným hitem, ke kterému nemá valnou cenu se vracet. V případě většiny amerických, ale i českých novinářů se dokonce ani není vracet k čemu, neboť takovéto kacířské myšlenky si nikdy ani nedokázali připustit.

Nynější stav, kdy politici i novináři již berou porušování lidských práv na Guantánamu jako normální stav věcí, americké administrativě samozřejmě vyhovuje. Je si vědoma toho, že veřejnost je možno o něčem přesvědčit jen tehdy, pokud je jí to opakováno znovu a znovu (proto je i možné, že 70% Američanů dodnes věří tisíckrát omletému nesmyslu, že Saddám byl zapleten do 11.září), a zároveň dobře ví, že jí žádná dlouhodobá kampaň proti jejímu zacházení s vězni ze strany médií již nehrozí.

Američané, zaštítěni svou silou, tak pravděpodobně budou moci i nadále na svou základnu svážet ze všech koutů světa pravé i údajné teroristy a jednat s nimi dle svého uvážení. Stejně tak je pravděpodobné, že veřejnost již bude považovat příslušný postup za zcela normální.

A do třetice je pravděpodobné, že vězně budou Američané na Guantánamu držet tak dlouho, dokud potrvá jejich válka proti terorismu - tedy věčně. Mnozí z nich zde mezitím jistě zemřou. Někteří z nich si svůj osud možná i zaslouží, avšak při absenci regulérního soudního procesu to bude veřejnost jen těžko moci posoudit.

V kauze Guantánamo však nejde pouze o osud několika stovek vězňů. Odráží se v ní zároveň proces postupného boření zákonů a pravidel, na kterých je postavena demokratická společnost. Že se tomu tak děje právě na půdě Spojených států, země s obdivuhodnou demokratickou tradicí, je o to smutnější. Bývalý americký prezident Kennedy ve své knize Profily odvahy kdysi oslavil několik amerických senátorů, kteří se, navzdory veřejnému mínění a politickým tlakům, rozhodli jednat podle svého nejlepšího svědomí a zákonů své země.

Známý je kupříkladu případ republikánského senátora Roberta Tafta, který veřejně odmítl rozsudky norimberského tribunálu nad nacistickými zločinci, neboť byly vyneseny na základě ex post přijatých zákonů. Taft cítil, že podobné účelové měnění pravidel by pro americkou demokracii jednou mohlo být velmi nebezpečné. Přestože se svým veřejným prohlášením vzdal veškerých nadějí na vytoužený prezidentský post, cítil, že ho pronést musí.

Taft i ostatní Kennedyho hrdinové by působili vedle současných politických šíbrů Bushovy administrativy, vedoucích svou válku proti terorismu přesně podle hesla účel světí prostředky, asi poněkud komicky. Mnozí jistě mohou namítnout, že Spojené státy se dnes nacházejí ve zcela specifické situaci, která je nutí občas obcházet všeobecně přijímaná pravidla. Robert Kagan ve svém odborníky hojně diskutovaném článku Power and Weakness

ZDE například tvrdí, že zatímco Evropa, jako ostrov míru a prosperity, se bláhově snaží přenést svá vnitřní pravidla i na okolní svět, Amerika si uvědomuje, že je obklopena džunglí, ve které platí pouze síla. Tento názor, jak vidno, je současné americké administrativě velmi blízký. Otázkou však zůstává, zda svým jednáním (jako v případě Guantánamo) tuto džungli spíše sama nevytváří.