Čert tu vypustil odporně páchnoucí lejno, podobající se kopce hnoje. A ďábel kadí vždy na stejnou hromadu, neboť vyšší cherubínské síly nedovolují šíření zla do okolí. Ať se kopec opředený romantickými legendami jmenuje jakkoliv, stal se tragickým místem českých národních dějin .

Dle představ obrozenců měl praotec Čech přivést do české kotliny, kde povážlivě klesala porodnost, rasově čisté muže plavých vlasů a ženy kyprých ňader. Alespoň tak zněla tajná dohoda s tvůrcem všeslovanské myšlenky T. G. Masarykem. Ten se považoval za německy mluvícího Slováka narozeného na Moravě a žijícího ve Vídni. Čechům nedůvěřoval , vycházel z názoru, že jsou nejméně Slovany. Praha se hemží Němci, Francouzi, Židy, Španěly, Angličany a Avarobulgary tatarského typu, pověstnými nenasytnou žravostí, sklony k anarchismu a vyvoláváním vzpour a revolucí. Praotce varoval, aby při složité mezinárodně politické operaci přísně dbal pokynů posílaných mu z Washingtonu. Hrozilo nebezpečí, že velkolepý plán národní obnovy ztroskotá na malicherných hloupostech.

O skutečné postavě zakladatele našeho národa se toho ví málo. Kronikáři se nestyděli inspirovat starozákonním Mojžíšem, jenž na hoře Sinaji spatřil hořící keř a vyvedl neposlušný izraelský lid do země zaslíbené: "Podejděme pod tuto horu, tam dětem, skotu odpočineme...Ráno pak, za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu tichým lesem, plným ještě nočního šera... I zaradoval se nad utěšeným krajem i zamyslil se pak nad ním, jak bohové dají, jak tu bude jeho rodu i budoucím pokolením.... " Praotec Čech však neměl pronikavého prorockého ducha ani vůle napravovat a trestat mravní prohřešky svého lidu. A ten - "po způsobu dobytka každou noc vyhledával nové pohlavní styky a s východem jitřenky přetrhával svazek tří Grácií a železná pouta lásky. Kde koho zastihla noc, tam si lehl do trávy a v stínu košatého stromu spal sladkým snem..."

Na nebezpečné tažení praotce vylákal mladší bratr Lech. Mylně se domníval, že unikne nářku svých žen, konkubín, milenek a souložnic toužících po pařížských módních salonech a luxusním zboží. Lech se naopak chtěl úspěšnějšímu bratrovi pomstít. Nezapomínal na protivenství prožitá v dětství a toužil vyvrátit všeobecně sdílenou legendu o Čechových nadpřirozených milostných schopnostech, ten na území Tichého Donu proslul jako slovanský Don Juan, což popsal ve stejnojmenném románu Michal Šolochov. Lech, v manželství neúspěšný paroháč, žil pod pantoflem. Velkohubého bratra nesnášel, protože ho od dětství zneužíval , musil se před ním plazit jako had, nechal si něj utírat nos a rozepínat poklopec, když se mu zamanulo jít na stranu. Stařec sivé brady trpěl těžkými depresemi a nostalgicky vzpomínal na dávná milostná dobrodružství a divoké lásky. Ke stáru zklidněl a podoben zkušenému vinaři jen voněl k éterickým oparům a dráždivému buketu ženských těl. Chorého a bezmocného kmeta balily služky do buvolích koží, aby si zachoval alespoň náznak proslavené mužné síly. Mezi chatrčemi a potrhanými stany pobíhaly praotcovy manželky s neustálým outěžkem, což impotentní patriarcha připisoval božským silám a zázrakům. Radil se s bábou zaříkávačkou, obětoval Dědkům, prosil, aby ho již neobdarovávali tak hojnou úrodou potomstva. Křikem pacholat a praním plenek byl znaven k smrti. Nic nepomáhalo. V prostotě dětinské mysli nepochopil, že za vším stojí mstivý Lech, jenž najímal chlapce z širokého okolí, aby navštěvovali lože praotcových manželek. Povedený bratříček byl rozhodnut tyrana zničit.

Když se o Masarykových všeslovanských plánech dozvěděl šéf pruského generální štábu maršál hrabě von Moltke, před nímž se pro neochvějné logické myšlení třásl i Otto von Bismarck, sjednotitel Německa, rozčilil se do nepříčetnosti. Do Prahy napsal: "Pokud se domníváte, že rozpadající se stát vedoucí žabomyší spory o pomlčku, dvojdomek, dvojstátí , federativní nebo socialistickou republiku má tu drzost zpochybňovat posvátné právo Němců na úrodné úvaly Vltavy a Labe, tak se mýlíte. Kašlu na Pražské povstání. Ve velkém zápase mezi Západem a Východem postaví neblahý osud český národ na stranu Rusů, na stranu despotismu proti pokroku. Češi podlehnou. Nedopustím, aby za neodvratnou záhubu byli označováni jako viníci Němci."

Lid rozhodl , že žírný kraj pod posvátným Řípem se bude jmenovat Čechy a tu velebný kmet pateticky zvolal: "Vítejž země svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás zdravé, zachovej nás bez úrazu a rozmnož nás od národu k národu až na věky!" Hned si budovali obydlí, stavení roubená, slámou krytá a nepomyslili, že spanilá krajina, kde žito, pšenice a ječmen i proso se hustě s chmelem vlnily širými lány, je nebezpečnou a zrádnou pastí. Čech vypracoval několik variant obrany: uvažoval, že se proti Prusku spojí s Bavorskem, předpokládal vznik Velkomoravské říše a varianta zvaná "patetická", počítala s obnovením přemyslovského údělného knížectví v nejbližším okolí Prahy. Čech byl přesvědčen o nedobytnosti české kotliny obklopené horami a neprostupnými hvozdy. Ve volném čase se věnoval nápěvu národní hymny. Zvažoval, zda je lepší Píseň práce: "Již vzhůru psanci této země, jež hlad zhnět...", či text zaslaný předsedou Panevropské unie Ottou von Habsburgem : Donau bis zur Elbe, alles ist mein Heimantland..." Prozíravější Lech nacvičoval - "Kol Rusi veliké teď republik volný na věky svobodný hlas. To z národů vůle je svaz nerozborný. Ať žije náš mohutný Sovětský svazu...." Nakonec vnuknutím prozřetelnosti vybral "Země česká, domov můj.... " Tak se zrodil první kult osobnosti!

Z posvátných lip padalo listí a hustá mlha se válela jako chuchvalce vaty nad krajinou. Bankéřům bylo jasné, že předlužený stát, jehož zahraniční politika nerespektovala právo malých národů na sebeurčení, zbankrotuje. U Čechů si podávali věřitelé dveře. Tvrzení, že země je nedobytná, bylo směšné. Vlivný židovský finančník Sámo procházel železnou oponou bez obtíží. V neprostupných hvozdech, plných zrádných bažin sbíral houby. Vylepšoval si diety vyplácené "Dresdner bank" v přemyslovských haléřích. Lech založil Solidaritu a nezajímal se o "Dientsbierův stabilizační plán", přednesený ministrem zahraničí na Harvardu a vypracovaný na podporu zbídačené postkomunistické střední a východní Evropy. Mimo intelektuálních kvalit měl dokument jediný nedostatek, nikdo ho nepotřeboval. Zařídil, že sklerotický Čech nenastoupil do ozbrojeného vlaku československých legií v Nižním Tagilu, operujících na transibiřské magistrále. V Kyjevě legionáře marně čekal Masaryk, aby zavolal : "Chlapci, držte se. Dívá se na vás svět", a pohostil je chlebem a solí. V Čierné při Čope ujela Čechovi Intercity, a ze širokorozchodné železnice nepřestoupil na evropský rozměr. V Praze Havel volal marně o pomoc, očekávaje "bájná vojska z dávných dob". Za jidášský peníz zmařil i přesun slovanských kmenů k teplým mořím, kde si měli léčit kretenismus, způsobený nedostatkem jódu. Důsledkem toho byl pád srbského tyrana Miloševiče a nástup albánských muslimů k Drávě a Sávě. Masarykova koncepce velké slovanské Evropy se rozpadla jako domeček z karet. Ve Světové revoluci učenec napsal: " Čech byl schopný vladař a nebýt závistivého Lecha, mohl vybudovat nepřemožitelnou říši. Kardinální chyba spočívala nikoliv v nepochopení, že politika je umění možného, ale v podcenění prostého faktu, že jakékoliv snažení stojí a padá s konkrétními mezilidskými vztahy."

Antropolog Emanuel Vlček hledal pohřební mohylu a kosterní ostatky zakladatele národa, údajně ležící u nedaleké Citiněvsi, vrchu cti. Nenašla se! Kopali i na Želivu. Marně! Předpoklad, že situaci osvětlí kryptogram "Ze Řípu Čech svůj domov vzal, na Bíle hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal", postoupený kontrarozvědce k dešifrování, se ukázal mylný. Průzkum bělohorského bojiště a přilehlého letohrádku neprokázal, že pod základy Hvězdy se nachází Čechův popel. Za nejvěrohodnější lze pokládat svědectví dnes již devadesátiletého zřízence proslulé beřkovické psychiatrické léčebny. Tvrdí, že všemi opuštěný stařec stál v koutu největšího léčebného sálu a vykřikoval podoben Learovi: Nikdy, nikdy, nikdy... Když za zcela neobjasněných okolností zesnul, jeho ostatky byly převezeny do Prahy, nikoliv na vyšehradský Slavín, nýbrž na tajný hřbitov sebevrahů v Bohnicích. Zakladatele národa dodnes opěvují básníci: - K tobě, šedý praotče náš Řípe, národ český vděčně prozírá, za příkladem rekovných svých otců pro vlast meči prsa otvírá -. Smutné je, že ve světovém umění posvátná hora Říp ani bájný praotec Čech nezůstavili stop žádných.