V srpnu 1948 konstatoval mezinárodní Červený kříž na své první poválečné konferenci ve Stockholmu, že od roku 1945 bylo násilím odsunuto ze střední a východní Evropy asi čtrnáct milionů etnických Němců. V rámci tohoto procesu se uskutečnil organizovaný odsud asi dva a půl milionuN sudetských Němců z Československa do americké a sovětské zóny v okupovaném Německu a Rakousku. Mezinárodně ho schválil článek XII Postupimské konference. Na základě současných problémů se soužitím různých etnických skupin se zamyslel britský historik Martin D. Brown v časopise londýnského Královského institutu pro vojenské záležitosti (Journal of the Royal Services Institute) nad tím, zda v určitých výjimečných případech nemohou být mezinárodně schválené, povinné přesuny obvyvatelstva řešením určitých typů etnického konfliktu. V tomto smyslu je velmi ilustrativní historie odsunu sudetských Němců z Československa.

Odsun Němců z Československa schválily britské úřady, pak byl schválen i mezinárodně a do určité míry úspěšně omezil budoucí konflikty mezi Čechy a Němci z Československa. Odsun byl ovšem represivní, zahynulo během něho mnoho tisíc nevinných civilistů a lidé byli vyhnáni ze svých domovů do zničeného Německa. Jenže v daném historickém kontextu si nelze představit, že by sudetští Němci mohli v Československu zůstat -- organizovaný odsud byl o něco méně ničivý než spontánní a neregulované "etnické čištění". Mezinárodní mocnosti odsun schválily.

Potíž ale je, pokračuje autor, že historiografie těchto událostí byla v období studené války tvrdě zmytologizována. V důsledku toho vznikly soupeřící, ideologické verze těchto událostí. Objektivní, vyvážené zhodnocení realizace a důsledků odsunu sudetských Němců dosud většinou chybí.

Britské úřady hrály klíčovou roli při postupné formulaci politiky odsunu sudetských Němců, kterou vypracovala Benešova londýnská exilová vláda. Pomáhaly i Spojené státy a Sovětský svaz, Američané dokonce pomáhali při organizaci odsunu.

Příčiny konfliktu mezi Čechy a Němci jsou podle Browna četné, hluboké a složité. Nejlepším úvodem k této problematice je kniha Elizabeth Wiskemannové Češi a Němci z roku 1938 (Czechs and Germans. A Study of the Struggle in the Historic Provinces of Bohemia and Moravia. Londýn, Oxford University Press, 1938). Více o půl století později je tato kniha stále ještě obecně považována za nejautoritativnější a nejobjektivnější zpracování této problematiky. To samo o sobě vypovídá hodně o tom, jak ideologicky zaujatá je literatura k tomuto tématu, která byla od té doby publikována z obou stran.

Brown dále připomíná, že po vzniku samostatného Československa v říjnu 1918 se českoslovenští Němci pokusili "sebeurčení", ale tento pokus s konečnou platností selhal v březnu 1919. Celá řada faktorů, včetně toho, co sudetští Němci považovali za otevřenou protiněmeckou diskriminaci ze strany Čechů, vedla k radikalizaci sudetských Němců v třicátých letech, k angažmá nacistického Německa v této věci, k Mnichovu a k okupaci Prahy v březnu 1939. Brutalita německé okupace byla primárním motivem k rozhodnutí, že Němci budou po válce z Československa odsunuti.

Myšlenka na poválečný odsun Němců z Československa zřejmě vznikla už v roce 1938, ale Beneš o ní poprvé veřejně hovořil až začátkem roku 1940. Vyvolalo to diskusi a pak se to stalo námětem výzkumného dokumentu, který vypracovala oxfordská instituce Foreign Press nad Research Bureau, financovaná britským ministerstvem zahraničí. Autorem této studie, nazvané The Transfer of Minorities (Přesun menšin) byl John David Mabbott. Argumentoval, že je to pravděpodobně nejlepší řešení problému československých menšin. Zdůraznil, že tak velký odsun by se musel uskutečnit se souhlasem mezinárodního společenství a s jeho pomocí.

Kopii této -- tehdy tajné -- studie dal známý vědec, zabývající se střední Evropou, R. W. Seton-Watson, Benešovi, a tak lze identifikovat některé jasné podobnosti mezi touto studií a pozdějšími plány na odsun. Beneš zřejmě využil Mabbottovy studie jako vodítka, jak vypracovat pro odsun důvěryhodnou politiku, přijatelnou Spojencům.

Při Benešových rozhovorech s britským ministerstvem zahraničí v říjnu 1940 přijalo toto ministerstvo jeho návrhy opatrně, ale pozitivně. Po heydrichádě a zničení Lidic a Ležáků nacisty vzrostla v Čechách a na Moravě podpora pro myšlenku odsunu sudetských Němců.

V Británii následovala pak k otázce odsunu celá řada memorand a plánů, v červenci 1942 schválila britská a sovětská vláda "princip odsunu". Britská vláda pak v prosinci 1943 vytvořila "Mezivládní výbor pro odsun německého obyvatelstva", jeho šéfem byl John Troutbeck. Československá vláda předložila definitivní memorandum o odsunu sudetských Němců trojstranné Evropské poradní radě v srpnu 1944, ale bylo schváleno až rok po válce. Tento výbor však nezačlenil odsud Němců do podmínek německé kapitulace, a tak posléze vznikla debata o tom, zda byl odsun legální.

Beneš chtěl z poválečného Československa odsunout sudetské Němce jen na základě jejich prokazatelné individuální "válečné viny", avšak britské ministerstvo zahraničí to odmítlo: obávalo se, že by Spojenci nemohli ze střední Evropy odsunout velké počty Němců, jak plánovali. Sir Alexander Cadogan z britského ministerstva zahraničí argumentoval takto:

Spojenci totiž chápali, že nacistické Německo využilo etnických německých menšin v Polsku a v Československu k destabilizaci středoevropského regionu. A vzhledem k selhání pokusů integrovat do středoevropských států v meziválečném období etnické menšiny bylo rozhodnuto, že jedinou cestou ke stabilitě je podporovat etnickou homogenitu. A za třetí, v roce 1945 dominoval střední Evropě Sovětský svaz a mohl si tam dělat, co chtěl.

V důsledku zdržení plánů na organizovaný odsun, které způsobila Evropská poradní rada, došlo v Československu k vlně extrémního protiněmeckého nacionalismu, který v létě 1945 vyvrcholil "divokým vyháněním Němců". Tato krátká, násilná a vražedná epizoda posléze zkreslila historický pohled na odsun sudetských Němců, který začal až v lednu 1946.

Obecně se opakuje omyl, že sudetští Němci byli odsunuti z Československa na základě tzv. "Benešových dekretů". Tak tomu vůbec nebylo. Domácí československá legislativa neměla totiž pravomoci odsunovat osoby na území okupovaného Německa. Určité Benešovy dekrety vedly ke konfiskaci německého majetku a retroaktivně odebraly Němcům jejich občanství. Německé obyvatelstvo však mohlo být odsunuto pouze s explicitním souhlasem válečných mocností, které ho poskytly na konferenci v Postupimi. Schválila je Komise spojenecké kontroly (Allied Control Commission) na svém dvanáctém zasedání 20. listopadu 1945.