Titul vydaný již v roce 2000 skupinou Corporate Europe Observatory (již to, že kniha vyšla poprvé v EU napoví, že co se týče vyváženosti informací, nejsou o tom země EU o nic lépe než Česko) rozhodně není knihou, která by se dala definovat tak, že je proti EU. Ne, tato kniha je prostě o EU. Přináší velké množství faktů a jen velice zřídka se pouští do nějakého komentáře. Konečný názor si čtenář musí udělat sám.

Přes svou názorovou strohost je ale knihou šokující. Se skutečnostmi zde uvedenými se zcela jistě nesetkáte při diskusi s vládou placenými obhájci EU. Nesetkáte se s nimi pravděpodobně ani u jejích odpůrců, pokud "Odvrácenou stranu EU" již nečetli. Sběr podkladů pro tuto knihu trval roky a při úrovni tajnůstkářství, tolik obvyklé při rozhodování EU, ani nemohl být jednoduchý. O to větší má sílu.

U nás je Evropská unie tématem především díky blížícímu se prapodivnému paskvilu referenda s dopředu daným jediným možným výsledkem. Nakladatelství Paradigma.sk tak z tohoto hlediska přišla doslova za pět minut dvanáct. Hned na začátku však musím upozornit, že tato kniha bude aktuální i dlouhé měsíce po referendu, snad dokonce i aktuálnější díky tomu, že pozornost bude soustředěna na EU jako takovou a nikoliv na proces "referenda."

Přesto, protože pár týdnů po uzavření volebních místností už bude mít málokdo zájem o EU diskutovat, představím tuto knihu trochu obšírněji. Protože jestli se laskavý čtenář rozhodne si ji koupit, než ji sežene a přečte, bude dávno po referendu. A jak už jsem zmínil, mávnout nad touto knihou rukou proto, že "už je po všem," by bylo velkou chybou.

Vítejte v Evropě korporací

První část knihy nazvaná "Evropa v režii korporací" se zabývá především politickým působení nadstátních korporací uvnitř Evropské unie. Nejprve se věnuje zejména vrůstání představitelů korporací a jejich strategických lobbyistických uskupení do rozhodovacího aparátu EU, zejména pak dvěma nejsilnějším a nejvlivnějším koalicím: Evropskému kulatému stolu průmyslníků (ERT) a Unii průmyslových a zaměstnavatelských konfederací Evropy (UNICE).

Zatímco ERT, sdružující přibližně pětačtyřicet kapitánů průmyslu, díky svým takřka neomezeným kontaktům s rozhodujícími úředníky (zejména s Evropskou komisí, která má největší rozhodovací pravomoci, ale již žádnou odpovědnost před voliči) ovlivňuje samotný rámec politiky EU, UNICE se po lobbyistické stránce věnuje každému jednotlivému zákonu a předpisu. Obě organizace přitom spojuje stejný cíl: Evropa a celý svět jako jednotný trh bez jakýchkoliv bariér obchodu a (ekologických, sociálních atd.) omezení pro průmysl.

Důkazy, přinesené v pasážích o ovlivňování Komise, jsou opravdu šokující. Nikým nevolení špičkoví businessmani ovlivňují tvář Evropy daleko více, než tzv. volení zástupci. Díky jejich soustavnému působení se povedlo vtisknout mantře liberalizace status čehosi samozřejmého, a jednotlivá ekonomická opatření mající dalekosáhlé dopady na životy milionů obyčejných lidí jsou představována nikoliv jako otázky navýsost politické, ale ryze technické, odborné, do kterých nikdo jiný než odborníci (samozřejmě z řad průmyslu) nemají co mluvit.

Benchmarking, tedy posuzování jakýchkoliv opatření z hlediska globální konkurenceschopnosti, se stal hlavním principem, rámcem, ve kterém se děje jakékoliv rozhodování v EU. Kniha popisuje i argumenty, jakými toho nadstátní korporace dosáhly: v kostce je to zhruba tak, že když nebude Evropa globálně konkurenceschopná, tedy dostatečně rychlá v odstraňování restrikcí průmyslu například v podobě pomoci špatně se rozvíjejícím regionům (ano, to je nepřípustná konkurenční výhoda...), průmysl ji opustí a dojde k roztočení spirály nezaměstnanosti a ekonomickému úpadku. A vice versa, když bude globálně konkurenceschopná, nezaměstnanost bude klesat a životní úroveň stoupat. Skutečnost, že EU slepě následuje "rady" průmyslu již více než desetiletí, ale nezaměstnanost a chudoba stále stoupají, je vysvětlována... pomalým tempem liberalizace!

Trnem v oku korporací jsou dosud nezprivatizované služby -- vodní rozvody, kanalizace, zdravotnictví apod., přičemž za příklad jsou dávány země globálního Jihu, které evangelium globální konkurenceschopnosti "lépe pochopily." Nad rámec knihy zbývá jen dodat, že právě privatizace těchto základních služeb vyvolala v mnoha zemích bouřlivé pouliční nepokoje, protože po privatizaci většinou následovalo ohromné skokové zdražení a odstavení velké skupiny sociálně slabých od jejich produktů: pitné vody, zdravotní péče, elektrické energie...

V lobování korporacím vydatně pomáhají PR agentury, kterých v Bruselu působí několik stovek. Jejich nejlepší pracovníci si na hodinu účtují přes tisíc euro, přesto nemají o zákazníky nouze. Že se nejedná o "čistý" obchod je jasné. Kampaně, na něž korporace vydávají desítky a stovky milionů euro, využívají i takové praktiky jako je zakládání "nezávislých" výzkumných center a dokonce falešných občanských skupin (tabákové koncerny takto založily "občanské skupiny kuřáků," bojujících proti omezení reklamy na cigarety jako omezování svobody projevu, automobilové korporace zase "výzkumná centra," která objevovala "důkazy" o tom, že globální oteplování neexistuje).

EURO -- trojský kůň volného trhu

Korporace si v podstatě nadiktovaly i taková opatření, jako je vznik Evropské měnové unie (EMU) a zavedení eura. Ohromný trh s jednotnou měnou znamená pro korporace dlouhodobou jistotu, která umožňuje eliminovat výrobní náklady. A že na druhou stranu znamená zvyšování nezaměstnanosti a snižování sociálních jistot a v neposlední řadě masivní poškozování životního prostředí? To je přeci malá daň za globální konkurenceschopnost...

Pro snadnější pochopení je v knize popsán příklad firmy Rebook International, která měla v roce pro evropský trh 14 distribučních skladů, ale k 1. lednu 1999, tedy ke dni zavedení eura, již zůstalo pouze jedno gigantické distribuční středisko. Kromě snižování počtu pracovních míst to samozřejmě vede k růstu ekologicky škodlivé dálkové silniční dopravy.

Dalším důvodem pro kritiku EMU jsou tzv. konvergenční kritéria, která zavazují členské vlády držet určité ekonomické ukazatele v určených mezích. Tato kritéria byla ve většině zemí dosažena ohromnými škrty v sociálních, zdravotních a vzdělávacích oblastech. Dnešní evropská nezaměstnanost je výrazně vyšší, než v roce 1991, kdy byla podepsána Maastrichtská smlouva - základ EMU. Vlády na ni navíc nemůžou reagovat obvyklými ekonomickými nástroji, protože EMU má ze své podstaty jednotnou měnovou politiku, o níž rozhoduje nezávislá Evropská centrální banka. Nezávislá především na sociálních protestech v jednotlivých státech. Odpovědí na zhoršující se sociální situaci rozsáhlých skupin obyvatel je odkaz na Spojené státy americké. Stěhování za prací má být tím pravým receptem; architekti eura však cudně zamlčeli, že pro Evropu jsou na rozdíl od USA typické výrazné jazykové a kulturní rozdíly. Masová migrace za prací, zejména méně kvalifikovaných sil, je tedy nepředstavitelná. A jak na sociální problémy reaguje Asociace pro měnovou unii Evropy (AMUE), mozkový trust korporací a hlavní architekt eura? Citát AMUE z knihy stojí za to přepsat celý: "Zdá se, že cesta k Evropské měnové unii je bolestivým očistcem k lepšímu životu. Uvidí se, zda ráj, který tím získá, bude věčný." Zavedení eura je jedním z nejdalekosáhlejších ekonomických experimentů posledních desetiletí, experimentem plně pod taktovkou korporací. Kniha jej dokonce označuje za "úskočný proradný způsob, jak zavést dramatické strukturální změny s bolestivými sociálními dopady za minimálního odporu ze strany voličů a sociálních hnutí."

Další otisky korporací na tváři EU

Ani další kontroverzní stránky EU nejsou ušetřeny zřetelného otisku vlivu korporací. Vliv korporací je jasně poznat na Evropských silách rychlé reakce, tedy evropské armádě. Již po první válce v Zálivu v roce 1991 začal Evropský kulatý stůl průmyslníků lobovat za vytvoření společných vojenských sil, a také za větší pravomoci Komise v oblasti zahraniční politiky EU. Generální sekretář Kulatého stolu Keith Richardson obhajoval vytvoření jednotné armády zcela nepokrytě tím, že Unie musí být schopna bránit globální zájmy evropského průmyslu.

Dalším, tentokráte známějším projevem vlivu korporací v EU jsou Transevropské sítě (TENS), největší program dopravní infrastruktury v dějinách světa. Více než 150 projektů, dálnic, mostů, tunelů, vysokorychlostních železnic, letišť a vodních kanálů přijde na neuvěřitelných 400 miliard euro. Nejen, že jako celek je TENS ekologicky neúnosný, protože způsobí až 15-18ti procentní nárůst emisí skleníkových plynů z emisí z dopravy, ale i jeho jednotlivé projekty jsou velmi často ekologicky devastační. Projekt TENS byl přitom téměř doslova napsán ERT a jeho nastrčenou organizací Evropským centrem pro studium infrastruktury (ECIS). Po náročném a drahém lobování slavil průmysl velké vítězství, když byl projekt TENS nejen přijat Komisí, ale i zakotven v Maastrichtské smlouvě.

I v dalších oblastech je legislativa pod taktovkou korporací. Příkladem za všechny jsou biotechnologie. I když se biotechnologický průmysl snažil ze všech sil, nepodařilo se mu přesvědčit veřejnost o prospěšnosti geneticky modifikovaných (GM) potravin. Zato se mu podařilo přesvědčit úředníky v oblasti legislativy, a tak EU přijala směrnici o patentování živých forem a dokonce dovolila prodej GM potravin. V systému EU má totiž Komise poslední slovo při schvalování produktů pro jednotný trh, a jakákoliv případná národní regulace je proti pravidlům volného trhu.

V globální aréně

Druhá část knihy nazvaná "V globální aréně" se věnuje tomu, jak korporace formují zahraniční agendu Unie. I na "globálním hřišti" určují zahraniční politiku EU hlavně korporace a jejich sdružení. V agresivní prosazování celosvětové deregulace, která je v podstatě re-regulací v zájmu megakorporací, si padnou nadstátní korporace obou stran Atlantiku do noty. I zde hrají jednu z hlavních rolí lobbyistická uskupení -- na mezikontinentální úrovni je to Transatlantský obchodní dialog, jehož hlavním a jediným zájmem je utvořit z planety jedno velké hřiště "volných šancí." A i zde kniha přináší spousty příkladů a důkazů toho, jak jsou již tak nikomu neodpovědní a nevolení úředníci EU pod vlivem dalších nevolených zástupců průmyslu. Popis aktivit EU by vydal na samostatný článek, neméně zajímavý jako ten o dění uvnitř EU.

Ve třetí části, "Planeta s.r.o." je popisován zejména vzestup politické moci korporací a nástroje, které k vykonávání této moci korporace využívají. Ať už to jsou polooficiální setkání jako známé Světové ekonomické fórum nebo téměř neznámá skupina Bilderbegr, nebo zákulisní lobování v případě různých bombastických světových fór jako byla například jednání o klimatu. Ta byla lobbyisty korporací doslova zrušena. Velký prostor je zde věnován také vrůstání korporací do Organizace spojených národů a popisu, jak se tato instituce stala jen dalším nástrojem průmyslu.

Závěrečné poznámky o knize

Na knize se bohužel podepsala zjevná skutečnost, že byla dodělávána na poslední chvíli. Finální korektury byly mírně odfláknuty, takže slovosled občas tahá za uši, havárií sazby bylo zase způsobeno, že místo kroužků nad u jsou čárky a konečně, místy je v knize trochu hokej v očíslování poznámek (pravdou ale je, že když se soustředíte, vše vyluštíte). To všechno jsou ale pouze malé nedostatky, které nijak neubírají na kvalitě samotné knize. Ta je napsána čtivě a svěže, takže se nad ní určitě nebudete nudit jako nad nějakým složitým odborným ekonomickým textem. Kvalitní je i poznámkový aparát, který odkazuje na zdroje, ze kterých bylo čerpáno. Pokud zde jsou citace, můžete se hned podívat odkud, a totéž se týče statistik a dalších čísel. Odvrácená strana EU byla jednou z prvních knih, kde jsem poznámky opravdu četl, protože některé věci zde napsané se zdají být neuvěřitelné. Až pohled do poznámek vás přesvědčí o jejich reálnosti.

Mnoho citací a informací "ze zákulisí" bylo získáno z osobních a telefonních rozhovorů. Tam je škoda, že autoři neuvedli, jak tyto rozhovory vedli -- jen těžko jako reprezentanti skupiny Corporate Europe Observatory (CEO). Oslovení průmyslníci by si při rozhovoru s profesionálními aktivisty jistě dávali větší pozor na to, co říkají. Autoři z CEO se nejspíš vydávali za "obyčejné" novináře (moje domněnka), ale za to si vyslechli opravdu zajímavé názory a postoje. Závěr knihy je doplněn důležitými faktografickými údaji a doslovem, který stručně mapuje dění od napsání knihy až do poloviny roku 2002. Najdete zde i stručnou historii EU a soupis členů Kulatého stolu průmyslníků.