Smyslem tohoto experimentu byla snaha osobně projít svízelnou situací oběti a nastavit zrcadlo bezprávným společenským vztahům, kde vládne lhostejnost a neochota příslušných státních orgánů kvalifikovaně řešit normální každodenní kriminalitu. Jsme pouze na počátku příběhu, který, jak autor doufá, bude mít své pokračování.

Potkáváme se s nimi na ulicích měst. Lidé zlomení, trpící, se srdcem obtíženým smutkem, s duší plnou beznaděje a zoufalství. Lidé, kteří se stali obětí trestného činu. Odborníci tento sociální jev nazývají viktimizace.

Pojem viktimizace překládají některé slovníky jako "pasivní, nedobrovolná oběť". Někteří specialisté se přiklánějí k názoru, že oběť často sama přispívá svojí neopatrností nebo provokací ke spáchání trestného činu.

V této souvislosti se hovoří také o viktimogenní deformaci osobnosti, jejímž důsledkem je recidivující postavení oběti. Proto se kategorizují oběti do skupiny viktimnosti provinilé, kterou představují lidé neopatrní, nebo takoví, kteří sami ignorují zásady morálky; provokují, takže se sami stanou dříve nebo později obětí útoku. Z hlediska viktimnosti neprovinilými jsou pak ty osoby, které k trestnému činu neposkytly žádný podnět.

Myslím si, že mám vyvinutý smysl pro preventivní myšlení. Vyhýbám se krizovým situacím, nechodím do míst, kde se vyskytují různá nebezpečí a dohlížím nad tím, abych nezadal příčinu potenciálnímu pachateli k tomu, aby na mne spáchal trestný čin.

V praxi takový postoj znamená být včas doma, když to není možné, oklikou se vyhýbat místům, kudy chodí opilci po zavírací době restaurací, v případě že člověk vidí, že proti němu jde skupina rozjařených osob, raději přejde včas na druhý chodník.

Neriskuji za každou cenu a nesnažím se zkrátit si cestu opuštěnými místy, která mají špatnou pověst. Mohl bych ještě dlouho pokračovat ve výčtu situací, které policejní preventivní příručky zahrnují do pojmu "situační prevence" a kterým se záměrně vyhýbám. Přesto jsem se dobrovolně rozhodl stát se členem skupiny viktimnosti provinilé.

Co mne k tomu vedlo?

Popravdě řečeno, byl to silný pocit společenského marasmu.

Lhostejnost, nezájem a nečinnost státních orgánů, které jsou odpovědné za bezpečnost a pořádek ve společnosti, lenost úředníků a pasivita osob, které nesou zodpovědnost za stav společnosti, tedy nás všech.

Všiml jsem si, že na parkovišti před jedním velkým obchodním domem, jenž je hojně navštěvovaný zákazníky, naprosto volně a bez problémů provozuje svoji živnost skupina cikánských podvodníků.

O jejich činnosti ví mnoho osob -- v každém případě ti, kteří jimi byli osloveni. Prostor parkoviště je monitorovaný kamerou místního oddělení PČR, o jejich činnosti dobře ví, i ochranka obchodního domu. Vědí to všichni a všem je to jedno.

Podvodníci nabízejí důvěřivým lidem bezcenný šunt a vydávají ho za kvalitní spotřební zboží. Většina je odmítne, ti prostoduší, nebo ti, kteří si občas něco pod rukou koupí, naletí.

Technologie podvodu je prostá. Jste osloveni a je vám hluboko pod cenou nabídnuta např. digitální kamera (nabídková cena 6000 Kč). Pominu skutečnost, že nápis na pouzdru jednoznačně hlásá, že nejde o značkový výrobek, ale značkový výrobek pouze předstírá.

Všichni to známe z vietnamských tržnic Sony -- Sontec, atd. Zastřeným hlasem je vám nabídnuto zboží, které pochází údajně z krádeže z kamionu kdesi na Slovensku. Digitální kamery za bratru 6000 Kč. No nekupte to, když nová stojí kolem dvaceti tisíc.

Motivem koupi je touha vyzrát nad životem, přečůrat osud, který vám díky malému platu neumožňuje pořídit si kameru, na kterou byste rádi nafilmovali svoji vnučku. Tato touha vám zakalí rozum a vypne preventivní myšlení. Normální varování: cožpak někdo někdy vydělal na takovýchto obchodech?

Touha pořídit si nedostupný předmět je ale silnější, člověk se zaobírá touto myšlenkou, až jej zcela ovládne.

Je rozhodnuto, koupím to. Chci se ale na to podívat, chci si to prohlédnout. "Ne pane, tady to neotvírejte, mohl by to někdo vidět." Aha, někdo by mohl vidět, jak prohlížím a kupuji ukradený předmět. To je důležitá informace od člověka, který s tím má bohaté zkušenosti, protože on se přeci živí krádežemi a překupnictvím a dobře ví, že já, jako kupec ukradeného zboží, jsem ve stejném ohrožení jako ten, kdo mi je prodává.

To je rozumné. Na místo toho, mi jen opatrně otevře víko kufříku a ukáže do igelitu zabalený předmět, který vypadá jako kamera. Tady, ukazuje na šedý čtvereček, se to připojuje k počítači. Aha, je to tedy kamera. Já ale s sebou nemám tolik peněz. Kolik máte? Díváte se do peněženky. 4500 Kč. Krátká technická pauza.

Víte, já potřebuju jet na Slovensko a jsem ve finanční nouzi. Tedy vám to za ty peníze prodám. Trefa, přečůrám osud podruhé. Koupím digitální videokameru za pouhých 4500.

Dohodnuto, beru kameru, předávám 4500. Vyslovuji prorockou větu: "Nikdy jsme se neviděli". To pro případ, že by došlo k nějakému vyšetřování.

To ale ještě nevíte, že po krátkém čase to budete vy, kdo si bude přát vyšetřování a že to budete vy, kdo se ze spoluviníka proměníte v oběť podvodu.

Ten, kdo z vás udělal oběť, to dobře ví. Ví, že nepůjdete na policii, protože tam vám ihned ve vrátnici řeknou, že jste spoluviník trestného činu, který jdete oznámit.

Ale pěkně po pořádku. Kamera leží v kufru auta, vy si sednete si do auta, a chcete odjet domů, aby jste se potěšili pohledem na novou kameru, ale už začínají působit kontrolní mechanismy. Zastřený mozek chtivostí se probírá z mrákoty a zpětná vazba signalizuje jasnou informaci.

Naletěli jste podvodníkovi. Ještě stále máte v zorném úhlu vzdalujícího se zlodějíčka. Vyskočíte z auta a jdete se podívat, co jste to vlastně koupil. Než to stačíte vytáhnout z pouzdra už je zpátky u vás. "Tady ne, až doma, někdo by vás mohl vidět."

Hanbíte se za to, že jste se od něj nechali přistihnout, když jste si to neprohlédli před tím, než jste mu strčili do ruky své těžce vydělané peníze.

Stydíte se za to, že jste se nechali přistihnout. Ano, byla to slabost, přemohla mne nedůvěra, která už ale hlodá velice silně. Když ne tady, tak ale co nejdřív, někde na nejbližší křižovatce, abych se mohl rychle vrátit a vyřídit to.

Vyjíždíte z parkoviště a hledáte vhodné místo. Jako na potvoru musíte přes křižovatku, kde čekáte nekonečně dlouho na zelenou, potom k nejbližší čerpací stanici. Vybíháte netrpělivě z auta a otvíráte kufr. Už je to jasné, už víte, že vás dostali. Vyndáváte ven kufřík, jeho obsah, netrpělivě trháte igelitový obal.

Ano, podezření se plně potvrdilo. Je to levný bakelitový analogový fotoaparát pro mladé začínající fotografy ve věku kolem osmi let za čtyři tisíce pět set korun.

Co dál? Rychle zpátky na parkoviště před obchodní dům. Trvá to dlouho, na semaforu je červená, konečně signál volno a parkoviště před obchodním domem, všude je plno lidí. Rychle ven z auta, možná ho ani nestačíte zamknout, druhá zlodějská parta by vám klidně v tuto chvíli mohla vzít i auto.

Běžíte uličkami mezi zaparkovanými auty a díváte se upřeně na všechny strany, nahlížíte do aut. Váš čas je drahý, ale vy už dávno podvědomě víte, že je to všechno marné.

Pouštíte si film jako videozáznam o tom, co se při té transakci všechno odehrávalo. Vzpomínáte si na to, že váš podvodník stále koukal někam přes vaši hlavu. Taky jste se tam podíval a viděl jeho komplice u nějakého auta. Nebylo to ale podstatné, nic dalšího si nepamatujete. Podvodníci jsou pryč.

Co dál? Napadne vás zajít do obchodního domu a pozeptat se ochranky, zda něco neví. Trvá to chvíli, než přesvědčíte slečnu na informacích o tom, že je to důležité.

Přichází někdo z ochranky. Vysvětlujete mu situaci a ptáte se ho na to, zda o tom něco vědí. Ano, vědí o tom, že na parkovišti před obchodním domem prodávají tři muži nějaké zboží.

Nikomu to nehlásili, policie tam má kameru. Požádáte ho, aby nyní, když se stal trestný čin, požádali PČR o součinnost a oznámili jim, že se tu něco nelegálního prodává. Slíbí vám to.

Co dál? Jedete s kufříkem na nejbližší oddělení PČR, kde má službu u tři obrazovek mladý policista. Je evidentně rozmrzelý vaší návštěvou. Opakovaně přerušuje váš výklad a snaží se vás přesvědčit o tom, že jste spolupachatel a že za to můžete nést své důsledky.

Máte na vybranou. Buď zmizet a krám hodit do nejbližší popelnice, nebo trvat na zaprotokolování a vystavit se případnému trestnímu stíhání. Pokud PČR nedopadne vašeho podvodníka, zůstanete sám se svou výpovědí proti sobě a k tomu všemu přidáte i věc doličnou. Jediným pachatelem trestného činu který bude potrestaný můžete být vy. Podle toho, zda bude zjištěno, zda se jedná o trestný čin nebo o přestupek můžete být pokutován, nebo postižen jiným způsobem podle trestního sazebníku.

Co je příčinou patové situace?

Je potřeba shrnout důležité poznatky. O trestné činnosti vědí všichni. Poškození, nezúčastněné osoby které byly osloveny a nereagovaly na nabídku, ochranka obchodního domu, policie, možná i úředníci obecního úřadu.

Přesto se nic neděje, působení podvodníků je tolerováno, obětí přibývá. Oběť je v nevýhodném právním postavení, a těžko se legálně domůže svého práva.

Ochranka obchodního domu, i když jde o prostor, který je součástí obchodního areálu, se o věc nezajímá, neboť má starosti s krádežemi uvnitř objektu a je přesvědčená o tom, že jde o záležitosti, které ji nepřísluší. PČR má k pasivitě důvodů víc.

O některých z nich mluví Prof. JUDr. Jan Musil CSc, rektor Policejní akademie ČR ve své studii: Oběť v roli svědka, v brožuře "K problematice obětí trestných činů," vydané jako sborník příspěvků z celostátního semináře konaného v Praze 1995.

Na jedné straně Musil říká, že "orgány činné v trestním řízení by bez spolupráce s oběťmi trestných činů nemohly plnit své poslání."

Přitom připouští, že újmou, která při tom obětí vzniká, jsou psychické trauma a různé negativní prožitky a stavy jako je úzkost, bázeň, strach, stud, neklid, atd. Tyto následky mohou být podle téhož článku dlouhodobé a ztrpčují další život oběti. To však není všechno. Další důsledky sekundární viktimizace mají povahu sociálních škod, jako je např. poškození pověsti oběti v místě bydliště, na pracovišti, v rodině, atd.

Policie, jako věcně příslušný orgán k řešení daného problému bezpochyby k ponížení a odstrašení oběti může významnou měrou ještě přispět. Musil říká, že nejbanálnější je, když policejní orgán odmítá vůbec akceptovat, že občan je obětí trestného činu, což se nejčastěji projeví v odmítání přijmout trestní oznámení a sepsat patřičný záznam nebo protokol.

Nejčastěji se prý tento trend projevuje tam, kde jde o malou šanci na odhalení pachatele. Motivem takového jednání policistů je obava, že delikt zůstane neobjasněn a tím se pro policii zhorší statistický ukazatel, podle něhož je hodnocena úspěšnost policejní práce. Musil však připouští, že mnohdy jde o pouhou lenost.

Vraťme se však k našemu příběhu. Stojíte před mladým příslušníkem, který nedůvěřivě, snad až rozmrzele naslouchá vaší zpovědi, snaží se jí bagatelizovat, a přesně v duchu popisu prof. Musila, v brožuře o problematice obětí, vás odrazuje od toho, abyste trval na tom, že chcete věc oznámit do protokolu.

Máte vytrvalost a jste neoblomní a přes nevstřícný postoj trváte na svém. Policista někam volá telefonem a neochotně někomu vysvětluje to, co jste mu před chvílí sdělil.

Po chvíli přichází vyšetřovatel, který s vámi bez dalších okolků sepíše protokol. Šunt, který jste koupil, má nyní své využití, neboť jej zanecháváte na polici jako věc doličnou.

Z policie odcházíte s mírným pocitem zadostiučinění. I když nevěříte, že dostanete své peníze zpět, díky vaši zkušenosti může být zahájeno řízení, které, alespoň jak jste přesvědčeni, může být ku obecnému prospěchu.

Hlavním a základním problémem oběti je samotné oznámení trestného činu. Odrazování policisty za kterým přijdete na policejní obvod, abyste učinili výpověď je založeno na několika pilířích.

Předně jde o spolupachatelství, kterého jste se podle policisty dopustili tím, že jste se podíleli na nezákonném obchodování.

Tímto přístupem si policie sama omezuje možnost dozvědět se prostřednictvím dobrovolné anamnézy oběti důležité poznatky o pachateli a trestném činu (přestupku) který byl spáchán.

Z obavy před trestním postihem si oběť často rozmyslí trvat na zaprotokolování své výpovědi a trestný čin (přestupek) zůstane neoznámen a neřešen.

Tato situace nahrává pachateli trestných činů (přestupků) kteří s tímto postojem policie počítají a jsou tak ubezpečováni o legálnosti a nepostižitelnosti, své, často velmi lukrativní trestné činnosti.

Dalším problémem se kterým vás policista může seznámit aby vás odradil od vaši výpovědi je výše způsobené škody, která je buď kvalifikována jako přestupek podle zákona o přestupcích a kterou zákon nově posuzuje podle oficiálně definované životní úrovně v době, kdy byl skutek spáchán.

V praxi to znamená, že tentýž skutek bude posuzován podle výše způsobené škody buď jako přestupek nebo jako trestný čin. Pokud způsobená škoda nedosáhne výše 5 000 Kč, jde o přestupek, který není řešený podle trestního zákona prostřednictvím soudního orgánu, ale prostřednictvím přestupkové komise OU (MU), která může pachateli udělit pokutu až do výše 3 000 Kč.

V praxi se tak můžete setkat s absurdním řešením problému podvodu, kdy způsobená škoda ve výši např. 4 500 Kč není dostatečně vysoká na to, aby bylo zahájeno trestní stíhání podle § 250 Tr. zákona Podvod, (trestní sazba až na dvě léta, nebo zákaz činnosti, peněžitý trest, nebo propadnutí věci), ale kdy věc bude předána přestupkové komisi OU (MU), která může pachateli vyměřit pokutu do 3000 Kč.

Jak je zřejmé, v tomto případě se riziko podvodu pachateli bohatě vyplatí. Důvodem pro změnu v trestním právu ohledně výše způsobené škody byla prý skutečnost, že policie byla zahlcena bagatelními trestními věcmi s malými hmotnými škodami, kde vyčerpávala svoji potenciální energii, zatímco velké kauzy s velikými hmotnými škodami vyžadující vyšší důkazní náročnost zůstávaly neřešeny.

Problémy přestupkových komisí OU (MU) jsou ovšem notoricky známé. Mezi hlavní důvody jejich nefunkčnosti patří nedostatečná právní kvalifikace jejich členů.

Municipality nemají dostatek finančních prostředků na to, aby platily drahé právníky a tak se neprojednané spisy jednotlivých kauz mnohdy hromadí neřešené v archivech, dokud nejsou promlčeny. Přípravné policejné práce tak přijdou na zmar, a oběť se nedočká odškodnění, ani satisfakce. Není divu, že se policistům s relativně malými škodami nechce záležitosti ani vyšetřovat.

Druhým problémem jsou dlouhé lhůty, které uplynou od podání PČR do jednání komise. Pokud jde o pachatele bez trvalého bydliště, nebo migrující osoby, zůstane problém neřešený. Pokud uvedené sečteme a podtrhneme pak musíme konstatovat, že je jen málo tak lukrativních a nerizikových povolání, jako je profesionální podvod.

Pokud se staneme obětí podvodníka, který nás připravil o méně než 5 000 Kč, máme jedinou naději, a sice, že se nám podaří zvýšit hmotnou hodnotu škody. To ovšem musíme stihnout do doby, než bude uzavřený vyšetřovací spis. Spoléhat na to, že PČR, nebo jiné orgány vyvinou aktivitu a sami zjistí další oběti je naivní a bezvýsledné.

Jako oběti tedy musíme vyvinout úsilí, aby zjištěná škoda přesáhla 5000 Kč. Máme k tomu dvě možnosti. Buď se necháme opakovaně "napálit" a zvýšíme způsobenou škodu, nebo budeme pátrat po další oběti, nebo obětech. V případě kauzy podvodu kterou jsem popsal, došlo během prvního týdne po podaném trestním oznámení k určitým posunům.

Rekapitulace

Dosáhl jsem toho že se mnou PČR na obvodním oddělení sepsala protokol o trestním oznámení.

V důsledku tohoto protokolu jsem se dostal do tzv. policejní svodky, kde bylo uvedeno mé jméno s plnou adresou a dalšími důležitými identifikačními informacemi.

Tato svodka je k dispozici všem policejním orgánům, včetně oddělení, které s případem nemají nic společného na tzv. policejním intranetu. Všichni příslušníci a zaměstnanci policie v obvodu okresu, mají možnost se s touto informací seznámit. Díky této skutečnosti se stala moje kauza všeobecně známou a stal jsem se tak tedy skutečnou viktimizovanou obětí.

Díky této svodce, ke které mám omezený přístup jsem zjistil, že obvodní oddělení kde jsem podal trestní oznámení, zadrželo čtyři cizince ze Slovenska, všichni bytem Kalná nad Hronom, podezřelé z tr. činu § 250 Podvod, a umístilo je do policejní cely OŘP a případ šetří.

Aby případ nebyl odložen pro důkazní nouzi, vytiskl jsem si na počítači text, který jsem vylepil na různých místech parkoviště u obchodního domu.

Text obsahoval tento obsah:

V jedné z následujících policejních svodek bylo uvedeno, že se PČR přihlásil další poškozený, který čtveřici slovenských podvodníků za bezcenný výrobek zn. Canomatek vyplatil 2500 Kč. Díky této skutečnosti dosáhla způsobená škoda částky 7000 Kč a případ mohl být posuzován nikoli jako přestupek, ale trestný čin.

Vyšetřováním zadržených došlo ke zjištění, že se zřejmě jedná o rozsáhlejší činnost slovenských podvodníků, kteří v Praze zakoupili nejméně 12 ks fotoaparátu zn. Onlypai a Canomatec v brašnách za částku 500 Kš za kus, které pak na různých místech v Praze a Teplicích nabízeli ke koupi, přičemž zatajovali skutečné tech. parametry přístrojů, čímž tyto osoby uváděly v omyl, vše s úmyslem takto získat částku nejméně 20 000 Kč.

I přes zjištěné skutečnosti byli po vyslechnutí všichni cizinci z policejní cely propuštěni a případ, jak mi bylo sděleno prostřednictvím policejního "Vyrozumění," byl postoupen na útvar SKPaV k dalšímu šetření.

Protože se však jedná o cizince, kteří nemají v České republice uvedeno trvalé bydliště, jde zřejmě o poslední kontakt PČR s obviněnými. Těmto osobám již totiž nebude možné dále doručovat písemná předvolání, neboť nebude znám jejich pobyt.

I kdyby však pokračovali v další trestné činnosti podle § 250 tr. zákona, což je pravděpodobné, neboť se jim ještě nepodařilo rozprodat bezcenné zboží, a i kdyby se podařilo PČR prostřednictvím oznámení dalších poškozených tyto podvodníky znovu zajistit na jiném místě republiky, proběhne vše podle stejného schématu, jaký byl nyní popsán, bez jakéhokoli výsledku.

Výsledek kauzy:

Autor na základě vlastní zkušenosti mohl vydat za vloženou investici 4 500 Kč svědectví o tom, že

a) oznámení oběti může být PČR použito k tomu, že bude odhalen, usvědčen a potrestán jediný viník, totiž oběť trestného činu, která podala trestní oznámení na pachatele.

b) I když bude pachatel vypátrán a na základě vlastní výpovědi, případně z výpovědi svědků usvědčen vyšetřovacím orgánem z trestného činu, zdaleka to neznamená, že bude spravedlivě potrestán, nebo že bude zamezeno jeho páchání dalších trestných činů. O dalším osudu pachatele totiž rozhoduje státní zástupce, který mnohdy nařídí PČR propuštění zajištěných a vyslechnutých osob.

c) Bylo zjištěno, že trestní justice sice vykazuje formální administrativní výsledky, výstupy jednotlivých caus však jsou minimalizovány nefunkčností složek, které mají zajistit tzv. účel zákona, viz Trestní zákon, část první, hlava první, §1, Účel zákona:

Účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. PS. ČTK sdělila, že do České republiky přišlo v posledních dnech a týdnech podle odhadů až 20 000 slovenských Romů, z nichž malá část požádala o azyl. Důvodem emigrace jsou ryze ekonomické příčiny. Podle vyjádření vysokých vládních činitelů, vláda neuvažuje o změně azylové politiky a jedná s představiteli Slovenska o řešení problému.

Většina Romů přijela za svými příbuznými a bydlí v obecních bytech v oblastech s vysokou mírou nezaměstnanosti, jako je severní Morava a severní Čechy. Tito lidé, ale ani jejich příbuzní, kteří žijí převážně ze sociální podpory, nemají žádné prostředky k životu. Prakticky jedinou možností jak mohou svoji svízelnou sociální situaci řešit, je kriminalita.

Podvody, krádeže a další trestná činnost se tak stanou daleko častějším fenoménem, na který si společnost bude muset zvyknout, nebo se s ním nějak vyrovnat.

Policejní svodky z oblastí, kde se slovenští Romové usídlili, již přináší první informace o jejich zvýšené trestné činnosti. Tuto situaci je nesmyslné řešit např. falšováním policejních statistik, nebo odrazováním obětí trestné činnosti od podávání trestních oznámení, neboť řešení problému neleží v moci obvodních oddělení PČR, ale v koncepční spolupráci vlády a zákonodárných orgánů.