Letos v květnu, v předvečer Světového dne svobody tisku, žádal znovu Helsinský výbor amerického Kongresu, aby Česká republika zrušila paragrafy svého trestního řádu, které kriminalizují výroky. Před časem se pokusila skupina poslanců podat návrh na zrušení trestního paragrafu o difamaci, tj. o pomluvě, ale nepodařilo se ho prosadit.

Zvláštní zpravodaj OSN pro otázky svobody projevu a výrazu, Zástupce OBSE pro svobodu sdělovacích prostředků a Zvláštní zpravodaj Organizace amerických států pro svobodu projevu vydali v únoru 2000 společné prohlášení, které obsahuje tyto závěry, založené na relevantních mezinárodních normách:

Česká republika tyto požadavky mezinárodních organizací ignoruje. A co víc: nyní se ukazuje, že je paragrafů kriminalizujících výroky v České republice skutečně možno zneužívat. Znepokojujícím dokladem toho je skutečnost, že moderátorka Sedmičky v televizi Nova, Jana Bobošíková, byla minulý týden na policii šest hodin vyslýchána v souvislosti s trestním oznámením v souvislosti s trestním oznámením, které na ni podala nejmenovaná sympatizantka s KDU-ČSL za údajné šíření poplašné zprávy, pomluvy a za hanobení skupiny obyvatel. Právě tyto nedemokratické trestní paragrafy měly být z českého trestního řádu dávno vyškrtnuty.

Janu Čulíkovi poskytla Jana Bobošíková o svých zkušenostech z policejního výslechu rozsáhlý rozhovor; v plném znění byl publikován v internetových Britských listech. Vyplývají z něho znepokojující skutečnosti. Bobošíková byla například informována, že bude-li svůj výslech medializovat, soud může vydat trestní příkaz, jímž jí bude zakázáno vystupovat na televizní obrazovce.

"Výslech byl veden formálně korektně," řekla Bobošíková, " v tom smyslu, že se ke mně policie chovala slušně. Ovšem dotazy mě šokovaly. Protože ty dotazy zněly - například: "Proč jste dne 19.5 2002 začala Sedmičku touto větou: 'Jak vypadala mše na srazu sudetoněmeckého landsmanšaftu, kterou před chvílí odsloužil olomoucký biskup Jan Graubner?' Proč jste uvedla tuto větu a co jste jí chtěla docílit?"

Nebo se mě ptali: "Jaký byl smysl vašeho dotazu? Proč jste položila tuto otázku?" Jednu chvíli se mě ptal vyšetřovatel, na co jsem myslela, když jsem pokládala tuto otázku, a tak to už jsem mu řekla, ať mě radši předvolá v poutech, protože své myšlenky opravdu nepovažuju za krimininalizovatelné. Tak to pak z protokolu vyškrtli... - na co jsem asi myslela, když jsem se na něco ptala...

Ptali se mě také "Jak víte, že Vatikán uzavřel konkordát s Hitlerem, což zaznělo ve vaší otázce dne tehdy a tehdy." Odpověděla jsem: "Vážený pane kapitáne, vím to z literatury, z dějepisu, z encyklopedií, vím to z internetu." Dokonce jsem panu kapitánovi vyhledala na internetu církevní dějiny a tam jsem mu ukázala, jak Vatikán uzavřel konkordát s Hitlerem v roce 1933.

Prostě šokující na tom bylo to, že kdyby si policie chtěla ověřovat má tvrzení, všechna si je mohla ověřit z veřejných, otevřených, dostupných zdrojů.

Nebo tam byly dotazy: "S jakým cílem jste položila tuto otázku?" A já jsem odpovídala: "S jediným cílem pokládám své otázky. Aby mi respondent odpověděl a abych informovala diváka."

Chápu ten výslech jako popotahování pro popotahování, zastrašování? Sedět někde šest hodin -- co ještě, víc než šest hodin - a říkat policii, že si má najít v encyklopedii nebo v učebnici dějepisu, že Vatikán uzavřel konkordát s Hitlerem, to opravdu považuji za popotahování. Policie, pokud opravdu chtěla vyšetřovat i tyto paragrafy (a já respektuji jako občan to, že povinností policie je šetřit trestní oznámení, pak je otázka způsobu, jakým to dělá., samozřejmě) tak všechno, co bylo v pořadech řečeno, si mohla dohledat z veřejných zdrojů.

Bobošíková v rozhovoru zdůraznila: Nemít zázemí svého manžela [podnikatele], nemít právníka, advokáta, u kterého se nemusím ohlížet na fakt, že jeho hodina stojí tolik a tolik a je tam se mnou tolik a tolik hodin, nemít své zkušenosti s kauzou Česká televize a být jen v roli novináře, který musí živit sám rodinu, tak už jsem teď s odpuštěním pokakaná v koutě a mám vážné obavy o svou existenci.

To, že si vyšlápli zrovna na mě, která je shodou okolností vybavena jinak, než - řekněme - převažující skupina novinářů, tak to se jim "jenom nepovedlo". Ale já být v jiné životní situaci, tak si vůbec nejsem ničím jista. Říkám to úplně upřímně.

Na závěr protokolu Bobošíková přiložila své prohlášení, které zní takto:

"Závěrem chci konstatovat, že respektuji právo kohokoliv podat trestní oznámení. Chtěla bych věřit tomu, že se jedná o hluboké nedorozumění a nepochopení smyslu novinářské práce v demokratické společnosti. Stejně jako v řadě jiných profesí i v žurnalistice se lze dopustit chyb. Jak už jsem ale výše uvedla, za dobu mého působení v Sedmičce nebyl nikdy CET 21 povinen odvysílat žádnou tiskovou opravu nebo omluvu přímo se vztahující k obsahu tohoto pořadu. Svou práci se snažím provádět co nejlépe tak, abych dostála všem zákonům své země i profesionální etice. Základní povinností mé práce novinářky je otevřeně informovat veřejnost a kriticky analyzovat slova a činy politických činitelů a veřejných osob. Toto trestní oznámení považuji za pokus mě v mé dosavadní činnosti zastrašit a o pokus omezit mou svobodu slova, kterou považuji za nedělitelnou."

To, že může být v České republice třináct let po pádu komunismu šest hodin na policii vyslýchán jeden z nejznámějších novinářů v zemi ohledně toho, "co myslel svými otázkami", je nesmírně znepokojující situace. Znamená to, že si od nynějška budou muset dávat všichni novináři v České republice pozor na to, aby svými otázkami nikoho neurazili. Možná není divu, že když o svém případu minulý týden Bobošíková uspořádala tiskovou konferenci, její svědectví mělo na přítomné novináře -- a přišlo jich mnoho -- doslova zmrazující efekt. Bobošíková o tom svědčila takto:

Svolala jsem tiskovou konferenci. Musím říct, že to pro mě opět byl velmi zvláštní zážitek a možná vy, kdybyste tam byl, by to pro vás "vypovídalo" ještě mnohem víc než pro mě. Novinářů tam bylo strašně moc. Tiskovku jsem uvedla fakty: respektuji právo každého podat trestní oznámení, respektuji povinnost policie podání šetřit, ale vysvětlila jsem jim také, že jsem podezřelá z trestných činů a mohu dostat až dva roky, ale v tuhle chvíli považuji za mnohem cennější, abych dostála svým povinnostem novinářky. Že to vše líčím s plným vědomím toho, že mě policie upozornila, že má slova nebude v žádném případě komentovat, tedy že to kolegové nemohou ověřit z druhé strany. A ti novináři, když jsem jim vše vylíčila, zůstali jak přimrazeni a zazněl jen jeden jediný dotaz. Byla jsem úplně v šoku. Nepochopila jsem vůbec, proč byli tak přimrazeni. Jestli je to nezajímalo a mysleli si, že přeháním, anebo byli v takovém šoku?

Fakt je, že jsem ještě požádala karikaturistu Mareše, aby mi nakreslil úžasnou karikaturu, která se jmenuje Jana Bobošíková po zásahu KOKOKO - přičemž KOKOKO je Koaliční Koniášovo Komando. A - (smích) - na té karikatuře já klečím a nade mnou stojí Cyril Svoboda s křížem, Posselt s bičem a Cyril Svoboda říká: "Dva roky natvrdo a bude ti odpuštěno, dcero - možná" a Posselt říká "Další, prosím". A já říkám: "Landsmanšaft a restituce na obrazovku nepatří, teď už to vím." A když jsem tam rozdávala tuto karikaturu, tak za mnou někteří kolegové chodili a šeptali mi: "Paní Bobošíková, vždyť to vám může strašně ublížit."

Rozumíte? V této společnosti začíná převládat atmosféra strachu. A to je něco, co mi hrozně vadí, uzavřela Jana Bobošíková.

Je to pravda?

[Britské listy informovaly o policejním výslechu Jany Bobošíkové zahraniční média i mezinárodní lidskoprávní organizace, mimo jiné i ústředí Amnesty International v Londýně a Helsinský výbor amerického Kongresu ve Washingtonu.]