1. Aby byla ČR přizvána k členství v EU, musí splnit soubor celkem cca 300 směrnic, nařízení a rozhodnutí v oblasti životního prostředí -- jedná se o požadavky na snížení emisí do vod či ovzduší, nakládání s nebezpečnými látkami, požadavky na kvalitu výrobků, ochranu přírodního bohatství, demokratizace rozhodovacích procesů apod. Od roku 1998 probíhá v ČR systematický proces přijímání plně slučitelné ekologické legislativy. Přitom ročně přijme Evropská unie kolem 30-50 nových ekologických předpisů nebo jejich novelizací a úprava ochrany životního prostředí a prosazování udržitelného rozvoje v širším smyslu se v EU neustále rozšiřuje.
2. ČR nejenže musí sladit své zákony s předpisy platnými v EU, ale musí rovněž učinit opatření k jejich praktickému naplňování. Strategické dokumenty Ministerstva životního prostředí i Evropské unie indikují, že na splnění environmentálních požadavků EU bude v ČR do roku 2010 potřeba vynaložit cca 300 miliard Kč, nejvíce v oblasti ochrany vod. Díky významným úspěchům v ochraně životního prostředí v 90. letech, kdy ČR vynakládala na životní prostředí kolem 2,5 % hrubého domácího produktu, se nám podařilo omezit počet přechodných období (časových odkladů plnění povinností) v této oblasti na tři, což nás řadí do čela všech kandidátských zemí střední a východní Evropy.
3. Na ochranu životního prostředí dostává Česká republika od Evropské unie významné finanční prostředky -- od roku 1990 to byl program Phare (jen v období 1990-2000 bylo na investiční i neinvestiční projekty v oblastech životního prostředí a energetiky v ČR rozděleno celkem 158 mil. EUR, tj. 20% veškerých Phare prostředků pro ČR), od roku 2000 pak investiční prostředky na velké infrastrukturní projekty z programu ISPA (ročně je k dispozici na projekty životního prostředí 35 mil. EUR) a dále možnost využívat pro environmentálně zaměřené projekty zemědělský předvstupní program SAPARD. Ještě výrazně větší množství prostředků pak bude moci ČR na environmentální projekty využívat po vstupu do EU, ze strukturálních fondů a z fondu soudržnosti. Evropská unie má totiž enormní zájem na tom, aby ČR její ekologické standardy co nejdříve splnila.
4. Není pravda, že Česká republika musí zmírnit své předpisy na ochranu životního prostředí, aby došlo ke sladění s EU. V drtivé většině případů je členským státům dovoleno mít přísnější předpisy, pokud je jejich cílem ochrana životního prostředí. Ústup od (těch několika) progresivnějších ustanovení na ochranu životního prostředí je důsledkem nízké priority, kterou legislativci při schvalování nových předpisů životnímu prostředí přikládali -- vhodným příkladem může být ostentativní odmítnutí "evropského" návrhu zákona o zoologických zahradách minulým parlamentem.
5. Často se hovoří o nepříznivém vlivu ekonomických politik Evropské unie na stav životního prostředí. Velmi však záleží na tom, jakým způsobem se tyto ekonomické politiky provážou s politikou životního prostředí na národní úrovni -- EU nepředepisuje zvyšování rozsahu zemědělské půdy, průměrnou délku dálniční sítě na obyvatele nebo dokonce stavbu plavebních kanálů. Kontroverzní či nepopulární rozhodnutí jsou však často sváděna na Brusel -- ale to je běžná praxe i v dnešních členských státech Unie, vytváří se tím lepší image domácích politiků před vlastními občany. Ten, kdo sledoval bouřlivou diskusi o podmínkách našeho vstupu do EU pro zemědělství, mohl si všimnout úsilí Evropské unie nasměrovat kandidátské země od dnešního na výrobu orientovaného zemědělství k ekologicky šetrnému a multifunkčnímu zemědělství jako součásti rozvoje venkova; vyjednané tuny povolené nadprodukce a eura z přímých plateb zemědělcům však tyto, pro životní prostředí libozvučné výzvy, převálcovaly.
6. Nelze souhlasit s tvrzením, že obchod s právy znečišťovat ovzduší kysličníkem uhličitým je špatným mechanismem regulace společnosti. Nehledě na to, že Evropská unie i Česká republika jsou v tomto vázány širšími mezinárodními ujednáními v oblasti změny klimatu, a tak ani zde tím primárně "špatným" není EU, je zřejmě systém emisního obchodování jediným způsobem, jak uvést v chod mezinárodní spolupráci na omezování emisí skleníkových plynů a pokusit se tak zabránit nevratným klimatickým změnám.

Diskuse o výhodách a nevýhodách členství v Evropské unii jsou bezesporu přínosné, oblast ochrany životního prostředí nevyjímaje. Jejich účastníci by si však měli být vědomi toho, za co skutečně Evropská unie odpovídá a co naopak pochází z domácí dílny a za "bruselské" se jen vydává (v článku Jana Zemana zmiňovaný kanál Dunaj -- Odra -- Labe je toho výborným příkladem). Při striktním uplatnění tohoto kritéria zřejmě zjistíme, že naše životní prostředí by bez aplikace předpisů Evropské unie bylo ve výrazně větším ohrožení. A navíc budeme moci budoucí podobu ochrany životního prostředí v Evropě, kde má vzhledem k velikosti kontinentu a hustotě osídlení většina problémů mezinárodní rozměr, jako člen EU ovlivňovat více než dosud; důsledky stavu životního prostředí pak poneseme v každém případě.

Autor je ředitelem odboru evropské integrace Ministerstva životního prostředí ČR

Převzato ze serveru Ekolist po drátě