No, pane Čulíku, teď bych vám musela přečíst těch 13 stran toho trestního oznámení. Obviněna jsem byla ze spáchání trestného činu "porušování tajemství dopravovaných zpráv", podle paragrafu 239, odst. 1, písmeno b zákona č. 140/1961 Sbírky ve znění pozdějších předpisů, a tak dále --

"Opakovaně zveřejňovala a soustavně zveřejňuje o předmětném správním řízení" -- o správním řízení mezi Mediaprint Kappa a těmi šesti firmami, které fúzovaly v PNS -- "vedeném úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, jeho průběhu, účastnících a jejich zástupcích, postupu úřadu a dalších skutečnostech správního řízení se týkajících taková tvrzení, jejichž zveřejňování a manipulací s nimi může dle názoru oznamovatele naplňovat znaky trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv."

"...dle informací oznamovateli dostupných byl takto například zveřejněn email generálního ředitele společnosti Ringier ČR, a.,s., ing. Tomáše Boehma, v němž informuje firemního právníka v souvislosti s průzkumem firmy, jak si věci stojí u soudů, o schůzce s ministry vlády České republiky panem Jaroslavem Burešem a panem Stanislavem Grossem, dále email předsedy představenstva První novinové společnosti pana Jirna Reppra. Uvedená emailová korespondence byla na zasedání parlamentní komise paní Válovou veřejně citována a v kopii předložena poslancům. Její obsah se tak stal následně veřejně přístupným, když byl uveřejněn mimo jiné na internetových stránkách elektronického týdeníku Euro."

Ano, to se zeptat můžete. A já jako před vyšetřovatelem vám odmítnu odpovědět, protože využiju svého práva, které velice dobře vy jistě znáte, práva na ochranu novinářských zdrojů.

Měla jsem ty dokumenty v kopích a mohu k tomu dodat to, co jsem uvedla na policii, že byly všechny získány legální cestou, více či méně z otevřených zdrojů. Skutečně jsem žádné "tajemství dopravovaných zpráv" neporušila.

Podle mého názoru v celé věci hraje veřejný zájem velkou roli. I kdybych byla bývala porušila nějaké listovní tajemství, celá tato moje zpráva byla přednesena samozřejmě ve veřejném zájmu, neboť jejím smyslem byla obhajoba svobody slova, respektive zachování diverzity médií v České republice jako součásti svobody slova. Obrana svobody slova sama o sobě je veřejným zájmem.

Dále jsem se prý dopustila "šíření poplašné zprávy", "pomluvy", "poškození a zneužití záznamu na nosiči informací" a "poškozování cizích práv". Pan Pokorný toho sepsal velice mnoho.

Pan Pokorný toto trestní oznámení podal na hlavičkovém papíru Advokátní kancelář Pokorný, Wagner a spol. a je pod tímto trestním oznámením podepsán jako mgr. Radek Pokorný, advokát. Podal to sám za sebe. Zeptala jsem se na policii, zdali je přiložen k tomuto trestnímu oznámení mandát nebo pověření klienta, není tomu tak. Pan Pokorný tedy jednal sám za sebe. Na vaši otázku, kdo je pan Pokorný mám informace z druhé ruky, většinou z tisku: Pan Pokorný má být právním zástupcem společnosti Ringier a z otevřených zdrojů v České republice lze získat informace o tom, že pan Pokorný je údajně právníkem, který je -- prý -- nějakým způsobem spojen s vysokými politickými špičkami ČSSD. Pan Pokorný je bývalým partnerem advokátní kanceláře Rychetský, údajně se měl ale s panem Rychetským rozejít.

Pan Pokorný upozornil paní poslankyni Dostálovou nedávno do Poslanecké sněmovny, aby se k problému monopolizace distribuce českého tisku už nevyjadřovala. Ona se bránila, že je to její práce a vystoupila s proklamací, že byl ten dopis pana Pokorného pokusem porušit svobodu jejího politického projevu.

Že paní Dostálová uvádí nepravdivé informace o klientech a poškozuje klienty.

Ano, samozřejmě. Ze strany pana Pokorného šlo o zcela nesmyslný čin.

Firma Ringier je jedním z vlastníků PNS.

Je to pokus o zastrašení mojí osoby, abych už něco takového neopakovala. Také může jít o nějaký způsob pomsty. Mám v celé záležitosti dojem, že ten policejní rada, který mě vyslýchal, že pod něčím nátlakem.

Zdůvodňuji to tím, že toto trestní oznámení bylo podáno na Prahu 10, přestože údajné trestné činy, tedy ten projev jsem pronesla na Praze 1, v Poslanecké sněmovně; já bydlím na Praze 10. Údajné trestné činy se staly na Praze 1. Tam to bude také nyní postoupeno. Považovala bych za normální v normální společnosti, že státní zastupitelství Prahy 10 to buď odloží anebo to rovnou postoupí na Prahu 1. To se nestalo a byla jsem naopak předána tomuto panu policejnímu radovi. Jeho otázky byly velice razantní, intenzivní a neustálé a pokračovaly i poté, co jsem učinila prohlášení, že odmítám vypovídat.

Bylo to policejní rada "podporučík Moravec V." Ptal se mě na totéž co vy -- jakým způsobem jsem získávala podklady ke své parlamentní zprávě. Tam jsem učinila to prohlášení, že vypovídat nebudu, protože jsem si podklady získávala pouze legálně a předmětné trestní oznámení považuju za pokus o zneuctění své osoby v souvislosti s mým úsilím na ochranu svobody slova proti ryze komerčním zájmům, za pokus s politickým kontextem. I poté, co jsem učinila toto prohlášení, přesto měl pan podporučík Moravec další otázky, které bych považovala za mnohem nebezpečnější. On se mě totiž ptal, odkud posílám své tiskové informace a kde je zpracovávám. Prohlásila jsem, že se tiskové podklady pro zprávy zpracovávají v sídle Media Observatory, což je Brandýs nad Labem. Vyvozuju z toho, že buď je ta otázka naprosto nesmyslná, což u tohoto profesionálního člověka nepředpokládám, anebo míří tam, že v sídle Media Observatory by bylo možno provést domovní prohlídku. Když se tedy ptá, jakým způsobem jsem veřejnosti oznamovala skutečnosti či názory, které získala Media Observatory. Neustále jsem opakovala, že prostřednictvím ČTK. Jeho nezajímalo, komu jsem to říkala, ale odkud.

Důvodnost trestních oznámení posuzuje policie nebo ten, kdo to dozoruje, státní zastupitelství. V tomto případě státní zastupitelství na Praze 10 to rozhodlo postoupit policii, nikoliv, že to odloží anebo že to postoupí na Prahu 1. Nevím, které konkrétní osoby o tom na státním zastupitelství rozhodly. Z toho mechanismu vyvozuji, že i pan podporučík Moravec se ocitl pod nějakým nátlakem někoho a on to dělat musel. Protože za normálních okolností buď by to odložilo státní zastupitelství, nebo to rovnou poslalo na Prahu 1, anebo by to rovnou na Prahu 1 poslal pan Moravec, proč nyní činí. Ptám se, proč mě tedy potřeboval vyslýchat a vyptávat se mě, odkud posílám maily, k tomu, aby to poslal na Prahu 1, což mi řekl, že se tak stane. Nebyl to člověk, který by mi chtěl nějak ubližovat, můj dojem z celé věci byl, že je on pod nátlakem -- nevím koho.

Není co dodat. Vy to velice dobře víte. Opakovaně upozorňují mezinárodní instituce na verbální trestné činy, které stále jsou zařazeny v našem trestním řádu. Já sama jsem nedávno dělala analýzu pro jednu americkou univerzitu, takže jsem musela všechny tyto trestné činy přeložit do angličtiny a tudíž si je přečíst a spočítat. Ony to nejsou jenom ta pomluva. Vy to máte v Britských listech. Ono je to mnoho variant toho trestného činu. Hanobení skupiny obyvatel, a tak dále. Ale on je to i zákon o šíření pornografie, který je tak nejasný, že kdyby ho chtěl někdo využít, tak se zavřou okamžitě všechny trafiky v této zemi. Touto zkušeností, překladem -- ono je těch paragrafů asi 12 -- jsem prošla a považuju to za věc zejména českých politiků a poslanců, aby s tím konečně začali něco dělat -- ale také odborné veřejnosti a advokátní komory.

V tomto případě si myslím, že má pravdu pan Gustl Glattfelder z Evropské federace novinářů, když říká, že celkově svoboda slova v Evropě začíná být obecně omezována a že je nutné, aby se novináři a odborná veřejnost spojili s komorami a s právníky v této věci. Protože ani jeden z nás, jednostranní odborníci příliš vysokého stupně, nedokážou v této věci sami nic změnit.

Já to znám. Já vím, o čem mluvíte. Jde o nedostatek uvědomění si závažnosti celé věci, který vyplývá z nedostatku informací a informovanosti novinářů. Bohužel není zvykem v České republice to, co je zvykem jinde, že sami novináři znají většinou precedenční případy, znají pravidla, znají zákony. Tady to tak není a není tu ani zvykem solidarita mezi novináři. Je to dáno také tím, že Česká republika za svobodu slova zatím bojovat nemusela. Ona ani Evropa příliš nebojovala. Oba víme, že největší boje se odehrávaly v té nenáviděné Americe. My jsme si ten boj zatím neprožili. Oba dva víme, že historie svobody slova jako podmínky demokracie je dvousetletá historie soudních sporů, trestních oznámení. To v České republice velice chybí.

Ano. Právě na ni nastupujeme. Vlastně z toho mám radost, že konečně na tu cestu nastupujeme. My si to prostě asi musíme prožít jako kterýkoliv jiný národ či stát.

Máte pravdu. Ale i v tomto jsme na samém počátku. U nás je to všechno obráceně než jinde. Tato tradice tu dosud není.

Fakt nevím. Nad tím jsem nepřemýšlela. Jsou to ale opravdu zajímavá obvinění. Moje prohlášení, že je tiskový monopol nejvážnější ohrožení svobody slova od jejího vzniku - to je "šíření poplašné zprávy". Například má věta: "Tento monopol může ovlivnit cenu jogurtu, nechat padnout vládu nebo zvolit prezidenta" -- to je předmětem trestního oznámení, že šířím poplašnou zprávu.

Zajímavé je, čeho se dopouštím a jak mě pan Pokorný charakterizuje. On píše v závěru: "S ohledem na závažnost jednání Ireny Válové, jeho intenzitu a možné nedozírné následky oznamovatel žádá, aby toto jeho oznámení bylo náležitě prošetřeno, a to rovněž za účelem zabránění Ireně Válové pokračovat v tomto popsaném jednání."

Ano. Kdosi mě upozornil, že se tato věta používá, když jste potenciálně podezřelý z vraždy. "Jde o trestný čin intenzity takové a může mít nedozírné následky", když vás rovnou nezavřou, nevezmou do vazby. Takže z této věty by mohl vyplynout takový návod pro policii, že lze mi v tom zabránit dvěma způsoby. Vydat předběžné opatření anebo mě vzít do vazby. Pan magistr Nespala řekl zcela jednoznačně, že odmítneme vypovídat. Stal-li se trestný čin, nechť je vyšetřen. Já s ním naprosto souhlasím. To je názor profesionála k mechanismu celé věci. Sám říkal, že je to tak absurdní, že k tomu vypovídat nemám, protože je to absurdní a protože jsem nic nespáchala.

Jsme spolu zajedno v jedné věci. Novinář, pokud je zván na policii, ať už jako svědek nebo jako podezřelý, protože já mám statut podezřelého v tuto chvíli, by neměl vypovídat v žádném případě, protože je to policie, která je tady od toho, aby konstatovala, zdali jde o podezření z trestného činu či nikoliv a pokud ano, aby věc vyšetřila, avšak bez pomoci tohoto novináře. Ona musí mít jiné alternativy jak vyšetřit, zdali došlo ke spáchání trestného činu. To je to, co přednášel nedávno v Praze pan profesor Furhof. Novináři ve vztahu ke svědeckým výpovědím. Novinář nikdy nemůže být úplně věrohodným svědkem, vzhledem k tomu, že je ve věci angažován.

Nemám.

Velice zajímavé. Dvojí. Na jedné straně například paní poslankyně Dostálová celkem chápala, oč v této věci jde a velice, až k mému překvapení, snad se jí nedotknu, když to řeknu takto, razantně se rozhodla věcí se zabývat. Dokonce mi bylo sděleno, že je pověřena předsedou komise pro sdělovací prostředky, aby dál tuto záležitost sledovala a zabývala se jí.

Zatímco pan poslanec Langer hned během toho slyšení, poté, co jsem přednesla tu zprávu, vyjádřil svou skepsi k celé záležitosti a nepřímo mě označil za televizního revolucionáře. Rovnou v Poslanecké sněmovně.

On tam řekl, že kdykoliv slyší cokoliv o svobodě slova, že mu to připomíná televizní revoluci. Toto jednání bych hodnotila jako bagatelizaci celého problému a bagatelizování svobody slova jako disciplíny.

On tak učinil s tím, že pan poslanec Langer měl ale jako jediný při tom slyšení před sebou materiály různých vydavatelství, jak si někteří členové tam povšimli, takže on už byl předem informován i od vydavatelů. A byl to pan Langer, který vyzval předsedu pro komise pro sdělovací prostředky, aby při tomto slyšení byla vyslechnuta i druhá strana. Já jsem to nepochopila, protože svoboda slova má jen jednu stranu.

Ano. Tak to, že lobbuju za Media Print Kappa jsem slyšela sama o sobě taky. Není tomu tak. Lobbuju za normální poměry. Není tomu ani tak, že by všude ve světě byla distribuce tisku monopolní. Tak tomu není v žádném případě a dokládá to vlastní studie Unie vydavatelů, kterou publikovali na svých vlastních stránkách. Z ní vyplývá, že jediný monopol, kde existuje jediná firma na distribuci tisku, je v Lucembursku. Jinak všude po celé Evropě existuje samozřejmě více firem, například v Německu je jich kolem 80 a asi 17 těch firem vlastní vydavatelé. Pokud se týče Spojených států, tam jsou monopoly v jednotlivých státech či v jednotlivých městech, ale neexistuje distribuční monopol národní, že by v USA byla jedna jediná firma, notabene vlastněná vydavateli. Špatná situace v tomto směru je v Maďarsku. Tam je jedna jediná firma na distribuci tisku, je to zahraniční firma, ale není vlastněná vydavateli. Je to nezávislá firma. To je ten rozdíl mezi Maďarskem a ČR. Poslední studie nadace, podporované sociálními demokraty v Německu, Friedrich Ebert Stiftung, která se zabývala stavem tisku v Maďarsku, vysloveně uvádí, že právě toto je příčinou zabetonování a nulového pokroku v tisku v Maďarsku. A o tom já po celou tu dobu hovořím. Mně je zcela jedno, zda jde o firmu Media Print Kappa nebo o nějakou jinou. To nehraje žádnou roli a taky jsem se o této firmě zmínila v celé té řeči pouze jednou, na samém začátku, když říkám, co se stane, pokud ta firma padne. Ostatně ono se to už děje.

Znamená to, že ve chvíli, kdy šest firem, které mají současně osmdesátiprocentní podíl na trhu tiskových médií v České republice, vlastní jednu jedinou distribuční firmu, je to vertikálně-horizontální dohoda a monopol na distribuci tisku v ČR. Znamená to, že vyloučen z distribuce tisku může být každý další vydavatel, ať už český nebo zahraniční, který se pokusí rozjet na území ČR nějaké noviny. Pro stánkaře a pro prodejce tisku to znamená, že ten distributor bude ovládat ceny a smlouvy s nimi, ten distributor jako monopol, složený z vydavatelů, samozřejmě bude mít kontrolu nad jak cenami tisku, tak cenami prodeje tisku i nad ostatními dohodami a smlouvami. A řeknu vám, co je tím myšleno. To je věc, kterou mnozí kolegové nemusejí úplně vědět. To jsou třeba kolektivní smlouvy. Protože oni jsou monopol složený ze šesti vydavatelů a monopol nás ovládá, to je princip monopolu. Mohou zároveň vytvářet i dohody s politickými stranami, s vládou či s kýmkoliv jiným, a ekonomické dohody, například v oblasti cen inzerce. Všechny dohody, všechny smlouvy budou kontrolovány tímto monopolem. To je v kostce to, co se tady momentálně odehrává, a já na závěr mohu říci, že na té zprávě, kterou jsem přednesla v Poslanecké sněmovně, nadále trvám. Ostatně ona se ta situace možná trochu změnila. Minulý pátek Poslanecká sněmovna sama vydala usnesení k zajištění plurality tisku v České republice a konstatovala, že tato pluralita názorů není zajištěna, protože samozřejmě z monopolizace vyplývá, že veškeré názory a informace, které tento monopol šíří, jsou názory a informace tohoto monopolu, nikoho dalšího.

Nesouhlasí a vydal rozhodnutí opačné, ale, pane Čulíku, Media Observatory má dvě další studie, velice renomovaných a respektovaných právníků, které říkají, že v tomto případě se zcela jednoznačně jedná o kartel a o monopol.

Antimonopolní úřad se mnou souhlasit nemůže. Má svou vlastní politiku a může vydávat samozřejmě takové výroky, jaké se mu zlíbí.

Nijak je nezdůvodnil. V podstatě je jejich zdůvodnění v podstatě stejné jako naše zdůvodnění. Oni popíšou kartel tak, jak je kartel běžně popisován, a napíší, že toto není kartel.