Pro babičky, které budou moci kolíbat na kolenou vnoučata. Pro nás budoucí důchodce, na které bude mít kdo pracovat. I pro národovce, kteří budou moci vítat haldy nových českých občánků, již pak ponesou slávu národa dál a dál.

Pro mnohé je rozmnožení se otázkou národní hrdosti, pro jiné osobního uspokojení (pro některé snad i nepříjemností).

Důvody proč se porodnost v Čechách snížila, jsou všeobecně známé a více méně všemi přijímané. Už tak jednoznačné ale není, jak se k této situaci postavit.

Zdá se být zřejmé, že česká populace by se měla udržet přibližně na stejné úrovni nebo alespoň klesat pozvolněji, jinak se zhroutí ekonomika a staneme se zemí starců.

Nedávná vládní kampaň s Bachem nabádající všechny Čechy, že mít potomstvo je jejich vlastenecká povinnost, je jedna možnost. V koutku duše však skrývám naději, že se najde i řešení jiné.

Populační síla se totiž může udržet ještě jedním způsobem, a to je přistěhovalectví. A my imigraci po padesáti letech kulturně homogenního života potřebujeme jako sůl.

Afrika i Asie jsou zatím plné schopných lidí, kteří nemají nic jiného na práci než umírat hlady. Proč sem tedy některé nepozvat, dát jim vzdělání a umožnit jim stát se občany ne zas tak špatného českého státu?

A pokud sebou přinesou svou kulturu a zvyky, které mohou obohatit ty naše, tím lépe.

Proč také nepodpořit adopci osiřelých dětí ze zemí, kde je pravděpodobně čeká brzká smrt nebo život strádání?

Pomyšlení, že než půjdu neochotně do hrobu, mohl by být naprosto normální termín černý nebo asijský Čech, které by sebou navíc nenesly příchuť koloniálního vykořisťování, je mi rozhodně milejší než stáda kočárků s trikolórou.

Musíme se naučit žít s něčím neznámým a jiným. A není to věc jednoduchá.

Anglie i USA už to dělají špatně přes dvě století a pořád se hledají nové cesty. I my pomalu vykračujeme do mezikulturního a multirasového světa, ale nejsme na to připraveni.

To se stane jedině, jestli sami vyhledáme styk s jinými rasami a rozšíříme si jako národ svůj obzor etnické tolerance.

Vždyť už tu přistěhovalců je, namítne se, Ukrajinci, Vietnamci a spousta dalších.

Přistěhovalci však nikdy nesmí být ti, kdo pracují za míň než místní. Musí to být lidé, kteří sem nepřijedou protože je to pro ně menší zlo, ale protože tu budou mít rovnou příležitost.

Jejich děti musejí chodit do stejných škol a budou-li vytvářet samostatné komunity, nesmí to být ghetta.

Ukáže-li se navíc, že některý z nově příchozích zas tak šikovný není, musí se mu dostat stejné materiální podpory od státu a morální podpory od starousedlíků, jako kdyby jeho dědeček byl Alois Jirásek. Snad se to někdy podaří.

Možná že někdo vznese námitku božského záměru nebo genetických predispozic. Nevím. Dobrého křesťana už ze mě asi nikdo neudělá, ale jsem si jist, že adopce je stejně bohulibá jako těhotenství.

Obzvlášť vezmeme-li si za své hledisko novozákonní charity spíše než starozákonního agrikulturalismu. Pro většinu neindustriálních společností byl a je stálý přísun dětí nezbytným pro přežití materiální i národní. Aby mohly zajistit své fungování a odolat různým vnějším tlakům, nesmí si tyto společnosti dovolit přijít ani o jednoho svého potenciálního člena.

V dobách a místech bez moderní medicíny naprostá většina novorozenců zemřela a velké množství dětí se nedožilo deseti let.

Ekonomicky organizovaná společnost již tuto nezbytnost nepociťuje a ocitá se tedy před rozporem tradičního a nového myšlení. Nemyslím tedy, že touha po rozmnožení jako základ existence jednotlivce přetrvá více než jednu nebo dvě generace.

Dokázali jsme genetiku přetrumfnout v rychlosti pohybu, odolnosti a chuti plodů, dokonce i ve schopnosti létat. Nepochybuji, že postupem doby se i mateřství přestane jevit jako jediný možný způsob sebeurčení žen i mužů. Možná, že jednou bude nedostatek lidí na zemi problém, jsem si však jist, že se s ním vyrovnáme mnohem lépe než s přelidněním.

Zatím nám populace tu mírně stoupá, ale většinou klesá, celé Evropě chybí i odborné i neodborné pracovní síly a svět je plný a plnější lidí, kteří nemají co jíst. Zamyslete se tedy nad tím milí moji, až se příště rozhodnete ponechat kondom nebo pilulku v šuplíku.