Starodávné záliby (sudeto)německých národoveckých historiků přežívají v dnešním Německu často i na místech, kde je nikdo nečeká: třeba ve zdánlivě čistě faktografických příručkách. Jedním příkladem je objemný a informativní svazek rukověti Böhmen und Mähren, vydané v roce 1998 ve známém stuttgartském nakladatelství Alfred Körner. Kniha je společným dílem čtyř desítek německých a českých historiků a informuje v 724 alfabeticky řazených článcích různé délky na téměř 900 stranách o historicky významných místech Česka[1].

Dílo Böhmen und Mähren bylo podle údajů vydavatelů inspirováno plány, které domlouvali již v polovině šedesátých letech tehdejší předseda mnichovského Collegia Carolina Karl Bosl a tehdejší ředitel Historického ústavu ČSAV Josef Macek. Jejich projekt uskutečnily teprve v devadesátých letech nově zřízené Duchovědní centrum pro dějiny a kulturu středovýchodní Evropy[2][3] se recenzenti zdrželi kritických poznámek, ale také on se rozplýval chválou. Dílo bylo všeobecně oceňováno jako milník na cestě k nové kapitole česko-německé spolupráce historiků a všichni zúčastnění nabádali, aby bylo co nejdříve přeloženo do češtiny[4]. Recenzenti shodně vyzdvihovali 'modernost` díla, jeho 'informativnost`, 'systematičnost` a 'přehlednost`. K chóru nadšených českých historiků a publicistů se tentokrát přidaly i mnichovské "Sudetoněmecké noviny", oficiální orgán Sudetoněmeckého landsmannschaftu, poukazujíce na vysoké kvality tohoto mimořádně důležitého díla "konceptuálně exemplárního charakteru" [5]. Jejich recenzent vyzdvihl

obsáhlý historický úvod díla jako "vyvážené" pojednání o konfliktních otázkách týkajících se soužití Čechů, Němců a Židů,

poukázal na "vyváženost" textů jednotlivých hesel a

pochválil "většinou korektní odkazy s čísly o odsunu německého obyvatelstva" a konečně i statistické údaje o podílech českého a německého obyvatelstva v jednotlivých místech.

Jde však skutečně o dílo inovační, anebo bylo jeho nadšené přijetí poplatné jiným než odborným úhlům pohledu?

Čtenáři nezasvěcenému do tajů české minulosti se na obálce rukověti Böhmen und Mähren dostane poučení, že "země Čechy a Morava, z nichž sestává dnešní Česká republika, patří k historicky a kulturně významným krajinám střední Evropy". Protože obálka ani graficky nenabízí žádný náznak spojitosti mezi těmito dvěma 'krajinami`, mohl by se čtenář pozastavit nad otázkou, proč a jak vůbec došlo ke spojení obou těchto 'krajin` do jednoho státu a jak tento stát vlastně přišel ke svému názvu Česká republika[6]. Odpovědi se mu na obálce knihy sice nedostane, ale zato informace o tom, že "dějiny Čechů, Němců a Židů, jejich působení vedle sebe, společně a jeden proti druhému, vryly dění v tomto prostoru jeho specifické rysy". Poukazy na "historické německé názvy míst", podle nichž je kniha uspořádána, a na registr umožňující čtenářům seznámit se i s "dnešními místními názvy", evokují fikci, jako by mezi minulostí a současností existoval jakýsi zlom, v němž došlo k výměně názvů 'historicky německých` za 'dnešní české` názvy.

Jak je již na první pohled zřejmé, tato kniha není koncipována jako dílo seznamující německé čtenáře s minulostí České republiky obvyklou formou, tj. vyprávěním příběhů z její minulosti. Zde nejde o zachycení vzpomínek a kolektivní paměti obyvatel České republiky a o nabídku, aby se s nimi němečtí čtenáři seznámili. Zde je předložen obraz 'dvou středoevropských krajin` či 'prostoru`, v němž žili kdysi příslušníci tří národů a v němž si nyní Češi vytvořili Českou republiku. Ubránit se nádechu české uzurpace, kterou tento přístup ke vzpomínání na minulost českých zemí vzbuzuje, je těžké. Opomenutí jakékoli zmínky o zvláštním vztahu mezi českým národem a 'dvěma středoevropskými krajinami`, o nichž kniha pojednává, onen nádech zesiluje.

Pozornému čtenáři asi neunikne, že jiné svazky ve stejné knižní řadě nesou názvy dnes existujících států, jako Dánsko či Rakousko. Podobně i jednotlivé svazky týkající se Spolkové republiky nesou názvy dnešních spolkových zemí (Dolní Sasko, Severní Porýní-Vestfálsko či Rýnsko-Falc). Pouze Slezsko, Východní a Západní Prusko a Böhmen und Mähren nesou názvy historických 'krajin`. Název knihy Böhmen und Mähren tedy naznačuje, jak a kam autoři umísťují 'prostor` Čech a Moravy na mapě evropského kontinentu: nikoli do skupiny sousedních států současného Německa, nýbrž do kontextu historických regionů 'německého východu`.

Proto se asi také autoři rozhodli neužívat současné formy ani u místních názvů a dali přednost názvům německým. Na první pohled by se mohlo zdát, že užívání německých místních názvů je v německé publikaci nabíledni. Označovat místa nikoli v originálním názvu, nýbrž v přeložených formách bývá běžným zvykem pro ulehčení komunikace. Proč neužívat v německém textu německých místních názvů tak, jako je v českých textech užíváno názvů Paříž, Londýn či Řím? Jak ale víme, i podobné návyky podléhají změnám, protože se lidé vždy přizpůsobují historickému vývoji v místech, o nichž je řeč. Proto se třeba přestalo užívat označení Leningrad a proto není již užíváno dříve běžných označení Rhodesie či Salisbury. Jakých forem místních názvů se kdo kdy rozhodne užít, není ani a priori daným či přirozeným rozhodnutím, ani výrazem pouze pragmatického vztahu ke komunikaci, ale ani to nepodléhá pouze zvyklostem. Je to rozhodnutí o verbálním uchopení prostoru, vyjadřující postoje autorů vůči jeho obyvatelům.

Uspořádat rukověť o historických místech České republiky podle "historických německých názvů míst" nebylo pragmatické rozhodnutí ku prospěchu německých uživatelů. Ve většině případů jsou bývalé německé místní názvy i v Německu neznámé. Jedná se totiž o místa regionálního významu, která kromě jejich obyvatel znal sotva kdo z německé veřejnosti v minulosti, natož dnes[7][8][9]Böhmen und Mähren na historicky a kunsthistoricky zainteresované zájemce o českou minulost v Německu. Je jím "Průvodce po České republice", který vyšel ve známé řadě Du Montových umělecko-historických průvodců[10]Böhmen und Mähren konzervovat českou minulost tak, jak se zapsala do (sudeto)německé kolektivní paměti, místo aby byla přiblížena německým zájemcům z perspektivy současné české společnosti, není samozřejmé, přirozené či náhodné. Je to rozhodnutí evokující specifické asociace podobným způsobem jako např. naše rozhodnutí užívat titulu knihy Böhmen und Mähren v nepřeložené, originální formě... Důvodem našeho rozhodnutí byla snaha znázornit působivost, a tím i závažnost takovýchto zdánlivě nedůležitých okrajových rozhodnutí.

Další 'konzervační` prostředky užívá kniha Böhmen und Mähren v obsáhlém úvodním přehledu českých dějin. Recenzent Martin Nodl doporučil tuto předmluvu "každému, koho zajímá německé pojetí českých dějin, i když je v prvním plánu určena především německému čtenáři, jenž toho o českých dějinách ví skutečně velmi málo"[11]

Přírodně prostorové základy[12]

Formování slovanských kmenů[13]

Vztah k říši, panovnické struktury, církev

Intenzifikace a expanze: zemská vláda, kolonizační politika, kultura

České země jako centrum střední Evropy: Lesk a krize 14. století

Epocha české reformace a stavovského státu (1415-1620)

Probouzející se národní vědomí a raná industrializace (1790-1848)

Národnostní[14] stát Československo (1918-1992)

Připomínky pojmů z tradičních českých periodizací jako Přemyslovci, husitství, Bílá hora, demokratická republika či okupace zde zcela chybí. Podobně jako v literatuře (sudato)německého národoveckého dějepisectví, není ani zde pojednáno o první Československé republice v kapitole sui generis, nýbrž pouze jako o "národnostním" státu v širokém kontextu let 1918-1992. Jiným charakteristickým rysem tohoto pohledu je skutečnost, že celým československým dějinám z let 1918-1992 je věnováno méně místa než pasážím týkajícím se středověké kolonizace (11,5 resp. 14,5 stránek).

Zde předložený výklad českých dějin se ale liší od běžných českých historických obrazů také důrazem kladeným na multikulturní soužití Čechů, Němců a Židů (proč byli opominuti Romové vydavatelé nevysvětlili). Multikulturalita jistě patří k pozoruhodným rysům českých dějin a bezesporu byla jedním ze zdrojů jejich specifického kulturního bohatství. Nicméně české dějiny jsou též národními dějinami Čechů. Proto se odjakživa lišily obrazy dějin českých zemí v historickém vědomí Čechů od významu, kterého se českým zemím dostávalo mezi Němci či Židy. České země nejsou ohniskem národní identity německé či židovské tak, jako jsou ohniskem identity české, a proto nebylo ani multikulturní soužití Čechů, Němců a Židů v českých zemích nikdy symetrické. Tak jako nemluvíme o Švýcarsku jako o 'prostoru multikulturního soužití Němců, Francouzů, Italů a Rétorománů` či o švýcarských dějinách jako o 'dějinách německo-francouzsko-italsko-rétoromanského stýkání a potýkání`, nemůžeme tímto způsobem ani adekvátně vyprávět dějiny českých zemí.

Schéma, přidržující se obrazu české minulosti jako nadnárodního 'prostoru` etnicky (či nábožensky) definovaných skupin Čechů, Němců a Židů se orientuje podle obrazu dějin, jejíž státoprávní a kulturněhistorické tradice jakoby nebyly doprovázené vývojem národní identity až do té doby, než v 19. století vstoupila do hry etnicita. Tím je to obraz, který upírá Čechům zvláštní postavení v těchto dějinách a nebere zřetel na skutečnost, že je Češi vnímají jako své národní dějiny a nepojímají pouze etnicky. Tím se však toto pojetí dějin českých zemí jako 'multikulturních dějin nadnárodního prostoru` proviňuje proti principu rovnoprávné multiperspektivity historické interpretace: kdybychom chtěli seriózně klást důraz na multikulturalitu českého historického 'prostoru`, pak bychom ji ale také museli adekvátně reflektovat multiperspektivitou historického výkladu - a dopřát i českým perspektivám přiměřeného místa a významu. A přesně to je to, čemu se autoři vyhnuli ve prospěch jednostranné propagace tradičního sudetoněmeckého vzpomínání a jeho stereotypů.

To se projevilo i ve způsobu, jakým bylo v historické předmluvě pojednáno o druhé světové válce. Centrální pojmy, tvořící strukturu zde zprostředkovaného obrazu českých zkušeností z protektorátu, jsou "uzavření vysokých škol" a "Hitlerovo nařízení zastřelit po atentátu na Heydricha 10 000 Čechů"[15]. Poté jsou čtenáři informováni už jen o tom, že "německou okupací museli především trpět v českých zemích žijící nebo tam uprchlí Židé"[16]. Jak je v sudetoněmeckých výkladech zvykem, také zde je věnována daleko větší pozornost odsunu "ve velké většině osobně nevinných sudetských Němců", než aby bylo německým čtenářům nabídnuto něco víc než jen právě naznačené až trapně povrchní zmínky o českých zkušenostech za protektorátu.

Podobně ale bylo pojednáno o druhé světové válce i v souvislosti s jednotlivými místy, tj. ojedinělými útržkovitými odkazy v moři mlčení. Autoři neměli v úmyslu vynechat tuto kapitolu českých dějin, ale osudy českých míst za okupace jim na srdci neležely. V článku o Ústí nad Labem je např. připomenuto obsazení města německou armádou 9. 10. 1938, americké bombardování ze 17. a 19. dubna 1945 a "protiněmecké excesy, k nimž došlo 31. 7. 1945 po dodnes nevysvětlené explozi"[17]. Vývoj města v letech 1938-1945 zůstal bílým místem, jako by se tehdy čas v Ústí zastavil. Zapomínání tohoto druhu v obrazech vývoje českých míst za druhé světové války musí ve čtenářích utvrzovat dojem v Německu dosud populární, jakoby se v Čechách a na Moravě za druhé světové války nic moc nedělo, jako by zde lidé pouze čekali, až se válka přežene, jako by ztratili vlastní subjektivitu.

Výrazem bezmyšlenkovitého přejímání interpretačních návyků sudetoněmecké historiografie je i další pozoruhodný rys této příručky: skutečnost, že v knize, kde jsou sice české dějiny pojímány jako dějiny Čechů, Němců a Židů, byly židovské dějiny až na výjimečné zmínky opomenuty. Již v detailních údajích o počtu obyvatel jednotlivých míst je sice pečlivě rekonstruováno, kolik kdy kde žilo Čechů a Němců, ale údaje o počtu židovského obyvatelstva by čtenář hledal marně. Stejně tak se můžeme opakovaně dočíst o odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce, ale pronásledování a vystěhování Židů za druhé světové války bylo až na řídké vyjímky z paměti autorů vytěsněno. V detailních údajích o pamětihodnostech měst chybí obvykle zmínky o pamětihodnostech židovských a čtenář se nedozví téměř nic o jejich zničení. Nejsou připomenuty ani tak známé události jako vypálení synagog v Liberci či Opavě v roce 1938 nebo odstřelení synagogy v Českých Budějovicích z roku 1942.

Zájmy charakteristické pro sudetoněmecké historiky se projevují i v mnohých detailech. O těžkých následcích světové hospodářské krize je opakovaně řeč v souvislosti s pohraničím, nikoli s místy ve vnitrozemí, zato však nebývá pojednáno o vývoji Henleinova sudetoněmeckého hnutí v jednotlivých místech, které mělo právě v pohraničí pro místní dějiny často dramatické následky; v některých článcích nalezneme zmínky o vývoji jednotlivých míst po druhé světové válce, ve většině však jako by se dějiny po odsunu zastavily; místa tradičně známá českým školákům, ale netěšící se velké popularitě v německých historických pojednáních, byla opomenuta. Články o Sudoměři či Lipanech by zde hledal čtenář marně, dokonce se nedostalo pocty ani v kontextu celoevropských dějin tak pamětihodnému místu jako Bílá hora. O Řípu či Hodslavicích, rodišti Františka Palackého, nalezneme zmínku pouze pod hesly Raudnitz a Neu-Titschein. O co větší pozornosti autorů se těší odkazy na německou minulost než na minulost českou, ukazuje i heslo Bad Liebwerd: jako významní návštěvníci jsou jmenováni Carl Maria von Weber, Joseph Führich a Alexander von Humboldt, ale vzpomínka na zdejší pobyty Josefa Jungmanna a Boženy Němcové padla za oběť společnému česko-německému zapomínání.

A přitom se o tom mohli poučit dokonce i ti z autorů, kteří nejsou znalí češtiny, a to v rukověti podobné té, již sami zpracovávali[18]. Ale možná se jim nelíbila. Ta je totiž napsaná stylem zcela jiným, vycházejícím z rovnocennosti české a německé kolektivní paměti. Proto bylo asi také jejímu autorovi Hugovi Rokytovi vyčteno v mnichovské ročence Bohemia, že nepojednal s náležitou pečlivostí o pamětihodných místech v českém a moravském pohraničí[19]. To autorům stuttgartské příručky jistě vyčítat nelze. Jejich dílo je důstojným pomníkem obrazu českých míst a dějin, jak jsou uchovávány již po generace v sudetoněmecké literatuře: je to obraz plný informací ve stylu romanticky kolorovaných ruin hradů, zámků, klášterů a kostelů, neopomíjející žádnou z oněch kulturněhistorických hodnot, které patřily ke kánonu německých měšťanských vrstev 19. a 20. století. České tradice, české dějinné obrazy, české vzpomínky na dějiny 20. století či česká současnost však hrají v tomto úhlu pohledu pouze podřadnou roli. Že dílo vzbudilo v recenzentovi Martinu Nodlovi dojem 'německého pojetí českých dějin`, proto sotva překvapí - a otázka, v čem se toto pojetí liší od ostatních, ať již českých, polských, francouzských či amerických, by si jistě zasloužila důkladný výzkum, zamyšlení a diskusi.

Jedno je však již z našich zběžných úvah zřejmé: díla přidržující se (sudeto)německého pojetí českých dějin nemusejí být produktem německých autorů. Na jejich výrobě se mohou podílet Češi stejně jako kdokoliv jiný. Jde totiž o určité specifické rysy výkladu českých dějin, které nelze personifikovat. Tyto rysy se týkají textové struktury zdánlivě 'pouze` faktografických studií, kterou historici konstruují, ale která nesouvisí přímo s jejich národností či pamětí. Historická paměť není ani přirozeným společenským jevem, ani přirozeným výrazem lidských duší či zkušeností. Tak jako se i nemarxističtí historici mohli podřizovat pravidlům konstrukce textových struktur podle marxistických interpretačních vzorců, může se i každý historik podílet na produkci textů typu '(sudeto)německé pojetí českých dějin`. Pro česko-německou spolupráci historiků proto nestačí poukazovat pouze na národnost autorů. Vyžaduje si i kritické přemýšlení o textech, jimiž historici nabízejí zdánlivě 'pouze` faktografické informace. Jinak by se mohlo stát, že by díky česko-německé vědecké spolupráci historikové na obou stranách česko-německých hranic brzy produkovali pouze stále nové a nové variace sudetoněmeckého vzpomínání.

Rukověť Böhmen und Mähren je jistě obdivuhodnou sbírkou informací, ale v německých čtenářích upevní spíše staré známé stereotypy a obrazy české minulosti, než aby jim přiblížila společnost, o jejichž dějinách se pokouší informovat. Formy kolektivní paměti jsou různorodé a první velký pokus o reflexi německé minulosti jako souboru kolektivně pěstovaných a měnících se forem paměti[20] by mohl v budoucnu inspirovat i česko-(sudeto)německé diskuse o tom, v jakých formách kdo českou minulost připomíná a jak se od sebe různé formy historické paměti liší. Česko-německému dialogu by takové diskuse určitě prospěly více než staronové kompilace jako Böhmen und Mähren.

Dovětek o tom, jak se ze dvou 'krajin` a tří 'národů` staly tři 'krajiny` a dva 'národy`

Po dopsání našich úvah o 'historickém místopisu (sudeto)německých vzpomínek` se nám dostalo do ruky jejich české vydání[21]. Vyšlo v pražském nakladatelství Arco roku 2001 a je téměř identické se stuttgartským vydáním knihy. Název knihy by však mohl vzbudit falešný dojem, že jde o zcela jiné dílo. Kniha se totiž jmenuje "Lexikon historických míst Čech, Moravy a Slezska" a obálku českého vydání zdobí na rozdíl od německého vydání nikoli dva, nýbrž tři erby, totiž nejen český lev a moravská orlice, ale navíc i orlice slezská. Zato se však vytratilo vysvětlení, že dějinám tohoto 'prostoru` dodávaly specifické rysy tři 'národy` - Češi, Němci a Židé. O 'národech` tentokrát vůbec není řeč.

Původní dílo bylo pečlivě přeloženo a pouze krátká předmluva (nikoli obsáhlý historický úvod) byla nahrazena "Předmluvou k českému vydání"[22]. V ní je českým čtenářům naznačeno, že jde o dílo vskutku moderní, jak to již vyzdvihovali recenzenti německého vydání. Stalo se tak poukazem na "novou cestu, která se snaží vyhovět jak vědeckým nárokům, tak i očekáváním kulturní veřejnosti" a kterou prý "nalezli němečtí badatelé" při přípravě této "moderně koncipované série". V čem tato modernost spočívá, bohužel vysvětleno ani tentokrát nebylo, a jediný připojený poukaz na dlouhou tradici stuttgartského nakladatelství, které vzniklo v roce 1904, spíše utvrzuje dojem o 'tradičnosti`, který jsme získali při zamyšlení nad německým vydáním knihy, než aby vysvětloval, v čem spočívá údajná inovace díla. Bezmyšlenkovitý český čtenář však poukaz na 'nové cesty německých badatelů` jistě bez rozpaků spolkne a bude zde hledat i 'nové` poučení...

V 'předmluvě pro českého čtenáře` je pak rekapitulována historie vzniku tohoto díla a na konci vysvětlují editoři, co si od českého vydání slibují: "Vydavatelé a autoři předkládají tuto publikaci uživatelům v naději, že jim představí jeden ze zajímavých výsledků česko-německé vědecké spolupráce, že je bude provázet po historicky významných místech dějin českých zemí a zároveň obohatí jejich pohled na minulost naší vlasti."[23] Zde se možná leckdo zarazí nad slovem 'naše vlast`: jsou totiž pod ním podepsaní tři editoři knihy, z nichž pouze jeden (Miloslav Polívka) je občanem České republiky. Protože navíc stojí pod právě citovanými slovy údaj "V Praze a Lipsku, v listopadu 2001", vnucuje se otázka, o čí vlast se tedy přesně jedná a kam až tato 'naše vlast` vlastně sahá. Ale při troše dobré vůle a bez přílišného zaujetí pro detail jistě každý nakonec pochopí, oč zde jde.

Jak jsme viděli, o národech tohoto 'prostoru` není na obálce českého vydání žádná zmínka. Protože se dílo ale židovskými dějinami příliš nezabývá, zbývají tentokrát jako kandidáti na místo právoplatných dědiců české minulosti jen Češi a Němci. Tomu také odpovídá dvojjazyčnost v udávání jednotlivých místních názvů. Tentokrát stojí na prvním místě názvy české a názvy německé je doplňují v závorkách. Při tom nešlo v českém vydání knihy již zcela jistě o rozhodnutí pragmatické. Českým čtenářům totiž německé názvy bezesporu užívání této příručky neulehčí. A i kdyby se autoři byli snažili např. jen o zprostředkování informací o německých názvech jednotlivých míst českým zájemcům, vystačili by jistě s dvojjazyčnými údaji, které nabízejí v "Seznamu hesel"[24] na konci knihy. Rozhodnutí vydavatelů uvádět jednotlivá hesla, tj. místní názvy dvojjazyčně i v českém vydání, je proto jednoznačným potvrzením dojmu, že ani v německém vydání nešlo o pragmatické rozhodnutí, nýbrž o konzervační prostředek k uchování obrazu české minulosti coby dějin národnostně nevyhraněného 'prostoru`. Text díla zůstal až na malé kosmetické překladové úpravy identický s textem německým (např. pod pojmem 'český stát` si Češi představují něco jiného než Němci pod označením 'české vévodství`[25]), takže nyní může i každý český čtenář sám posoudit, co jsme mu sdělili a nabídli k zamyšlení v souvislosti s německým vydáním knihy. My sami považujeme po přečtení také českého vydání své postřehy za oprávněné a s napětím očekáváme, jakou odezvu dílo nalezne v Česku. Za zvláštní zmínku stojí snad jen varování, aby čtenáři neztráceli čas marným hledáním historického místa Bílá Hora...

Pokus vydavatelů a autorů představit "jeden ze zajímavých výsledků česko-německé vědecké spolupráce" byl celkem vzato úspěšný. Dílo je jistě pozoruhodným dokumentem zmíněné spolupráce, a proto i cenným podkladem pro diskuse o tom, jakými cestami se tato spolupráce ubírá. Zatím se zdá, že obohacuje spíše české čtenáře novými poznatky o německém vzpomínání na minulost českých zemí, ale informuje nedostatečně německé čtenáře o českém vzpomínání. Vzhledem k tomu, že na německém knižním trhu jsou přístupné i knihy jiného druhu, nejde jistě o problém nadmíru znepokojující. Až se však čeští historici jednou rozhodnou obohatit německou veřejnost podobným způsobem, jakým obohacují jejich lipští kolegové českou veřejnost, přispějí bezesporu také oni k narůstání vzájemného porozumění.

Citováno s malými úpravami podle Eva Hahnová a Hans Henning Hahn: Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání, Praha 2002, S. 171-182.

[1] Böhmen und Mähren, ed. Joachim BAHLCKE, Winfried EBERHARD, Miloslav POLÍVKA, Stuttgart 1998.

[2] Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropa

[3] Josef PETRÁŇ in: Český časopis historický 97, 1999, s. 611-613.

[4] Česko-německý Fond budoucnosti se v roce 2000 rozhodl podpořit p

[5] Sudetendeutsche Zeitung 10. 3. 2000.

[6]Böhmen und Mähren a německou formou názvu České republiky, Tschechische Republik, není na první pohled zřejmá, jak potvrdí každé i povrchní poohlédnutí mezi mladými Němci, pro něž jsou pojmy Böhmen a Mähren dnes již často neznámé.

[7] Názvy Ellischau, Oberdannowitz, Podersam, Rudig, Wildenschwert či Winetz nabízejí alespoň náznak toho, o jak málo známé názvy se často jedná.

[8]Böhmen und Mähren (viz pozn. 466), s. 109.

[9] V roce 1900 zde žilo 170 občanů židovského vyznání, srovnej Jiří FIEDLER, Židovské památky v Čechách a na Moravě, Praha 1992, s. 66.

[10] Erhard GORYS, Tschechische Republik, Kultur, Landschaft und Geschichte in Böhmen und Mähren, Köln 1994.

[11] Martin NODL, Cestu k česko-německému porozumění ukazuje lexikon, in: Lidové noviny 11. 11. 1998.

[12] Naturräumliche Grundlagen

[13] Slawische Stammesbildung

[14] Nationalitätenstaat

[15] Tento Tento údaj byl doplněn v následující větě poukazem na to, že se proto, aby nebyla ohrožována výroba zbraní, soustředily odplatné akce na zničení vesnic Lidic a Ležáků a že celkem 1 357 rozsudků smrti vynesených po atentátu nemohlo zabránit dalšímu vývoji českého odbojového hnutí.

[16] Böhmen und Mähren (viz pozn. 466), s. CXXVI.

[17] Tamtéž, s. 17.

[18] Hugo ROKYTA, Handbuch der Denkmäler und Gedenkstätten europäischer Kulturbeziehungen in den böhmischen Ländern, Salzburg 1970, s.163f. (nové vydání vyšlo v Praze 1995).

[19] Wilfried BROSCHE in: Bohemia. Jahrbuch des Collegium Carolinum 13, 1972, s. 463.

[20] Deutsche Erinnerungsorte, 3 sv. (viz pozn. 353).

[21] Lexikon historických míst Čech, Moravy a Slezska, uspořádali Joachim BAHLCKE, Winfried EBERHARD, Miloslav POLÍVKA, Praha 2001.

[22] Tamtéž, s. X-XII.

[23] Tamtéž, s. XII.

[24] Tamtéž, s. 744-754.

[25] Herzogtum Böhmen, tamtéž, s. XXIII.