Znamená to, že lidé by se měli nejdříve chápat jako členové národního společenství, a až pak být členy nějakého užšího, širšího nebo národnostmi napříč jdoucího seskupení, a že by měli být připraveni k jakékoli oběti, bude-li to vyžadovat obrana či rozvoj zájmů národa, bez ohledu na možnou újmu zájmům jiným.

Nacionalismus obvykle ústí do požadavku, aby každá národnost byla organizována ve svrchovaném státě. Většina badatelů fakticky staví mezi nacionalismus a tento požadavek rovnítko. Gellner píše: "Nacionalismus je v prvé řadě politickým principem, podle nějž by politický a národní celek měly být totožné. Národnostní cítění je pocitem hněvu, který je vyvolán potlačením tohoto principu, nebo pocitem uspokojení vyvolaným jeho naplněním. Takové cítění aktivizuje nacionalistické hnutí." To dále znamená (jak tvrdí Gellner), že každé národnostní hnutí musí být nutně separatistické, pokud je národnost zcela zahrnuta v hranicích nějakého většího, již existujícího státu, a musí usilovat o komplexní revizi státních hranic, obývají-li příslušníci téže národnosti k sobě přiléhající oblasti na území dvou a více států.

I přesto, že existuje mnoho vědeckých argumentů svědčících o opaku, není vhodné činit z požadavku samostatné státnosti definující charakteristiku národnostního hnutí. Na národnostním hnutí je směrodatné to, že chce reprezentovat příslušníky národnosti na základě společných materiálních a kulturních zájmů. Vyzývá své stoupence k tomu, aby podřídili zájmy (například zájmy třídy, náboženství, strany), které sdílejí se svými spoluobčany, těm, jež sdílejí se všemi příslušníky národní skupiny. Například irští nacionalisté se v devatenáctém století politicky nacházeli mimo běžné rozdělení na liberály a konzervativce ve zbytku Spojeného království. Chtěli své zemi prospívat prosazováním výhradně irských zájmů na zemědělské reformě, zneplatnění trestní legislativy a politické samosprávy Irska, Podobně se po roce 1945 na členy národnostních skupin obracely nacionalistické strany v Quebecu, Flandrech, Skotsku a Walesu s výzvou, aby opustili strany s celostátní základnou a připojili se k svým druhům ve snaze pomoci zájmům, které jsou jim vlastní z hlediska společné národnosti.

Většina takových národních hnutí, ne však všechna, má ve svém programu požadavek nezávislé státnosti. Není však vůbec jednoduché rozeznat, do jaké míry vidí vůdci národních hnutí v požadavku samostatné státnosti taktickou zbraň k zabezpečení jiných výsad - včetně zvýšené politické autonomie nedosahující ještě úrovně státu. Na druhé straně oficiální požadavky národních hnutí nemusí zahrnovat státnost, neboť si jeho vůdci mohou uvědomovat, že nejlepší cestou ke konečnému cíli je zaměřit se nejdříve na rozšiřování politické autonomie. Tento postoj vedl například k tomu, že zatímco irští nacionalisté oficiálně požadovali politickou samosprávu, jejich vůdce Charles Stewart Parnell ve svém projevu z roku 1885 řekl: "Nikdo nemá právo určit míru národních požadavků a říci své zemi - půjdeš sem, a ne dále." Dokonce ani nacionalístický vůdce, jenž by chtěl říci pravdu, nemusí být schopen rozlišit, co je cílem a co strategickým tahem.

Přijmeme-li při naší analýze nacionalismu tvrzení o vše přesahujícím významu národnosti, můžeme pak nadále pohlížet na požadavky politické autonomie či perspektivní nezávislost jako na prostředky k prosazování národnostních cílů, které spočívají v povznesení kulturních a materiálních zájmů těch, kdo jsou sjednoceni společnou národností. Nezávislý stát je zde obvykle chápán jako prostředek, neboť zvyšuje moc reprezentantů národnosti. Avšak nezávislost si může - jako svou protiváhu - vyžádat ekonomickou cenu. Nacionální hnutí, jež se spokojí s vysokým stupněm politické autonomie (který znamená i řízení vzdělávacího systému a kulturních institucí) a ekonomickým zvýhodněním svého regionu ze strany ostatních částí země, neni proto o níc slabší.

Přesvědčení, že národnostní hnutí musí usilovat o nezávislou státnost, vychází z předpokladu, který do reality vnáší vědec, jenž zastává axiom, že , jedinou zárukou politického přežití v moderních podmínkách je ochrana před vměšováním nepřátelských cizinců, a ta spočívá v oddělené politické organizaci - státě". Tento předpoklad se opírá o příliš zjednodušené hodnocení schopnosti států pňzpůsobit své vnitřní uspořádání, aby byly uspokojeny národní aspirace. Nejdramatičtější ilustrací této schopnosti je transformace Belgie v průběhu poslední čtvrtiny tohoto století z centralízovaného státu podle francouzského vzoru na něco, co spíše připomíná konfiguraci dvou národních sub-států. Zeslábnutí separatistického nadšení v Quebecu v tom samém období je méně nápadné, neboť Kanada už jako federální stát vznikla.

Nacionalismus jako universálně použitelná doktrina tvrdí, že všichni lidé by měli být nejvyšší měrou oddáni vlastnímu národu. Příslušnost k národu se proto nazírá jako základní dobro každého člověka. Nacionalismus však také může mít partikularistickou podobu. Národnostní cítění je zde nahlíženo jako politický důraz na sledování národního zájmu na úkor zájmů jiných zemí a bez ohledu na jiné hodnoty, jakými je například zabránění krveprolití, úcta k mezinárodnímu právu či uchování mezinárodní spolupráce na základě dvoustranných a mnohostranných smluv. Tento partikularistický nacionalismus se má k universálnímu nacionalismu stejně jako sobectví k individualismu. Sobectví je prosazování vlastních zájmů bez zřetele k zájmům jiných, individualismus je přesvědčení, podle něhož je legitimní realizovat vlastni zájmy za stejných podmínek, jaké mají jiní. Partikulární nacionalismus rozpracovaný jako ideologie se stává imperialismem, který má ospravedlnit zábor území neobydlených příslušníky imperialistického národa, buď s cílem se tam usadit, nebo získat výhody (většinou vojenské nebo ekonomické).

Jako ideologie dává nacionalismus určitou konkrétní odpověď na otázku po pravých základech lidského společenství. Je proto v zásadním rozporu s každou ideologií, která přináší odpověď odlišnou. Nápadným příkladem je klasický marxismus s heslem "dělníci nemají vlast". (Marxova teorie dějin ve skutečnosti intelektuálně čerpá z nacionalismu tím, že od Hegela přebírá ideu kolektivních činitelů jako progresivní historické síly, ovšem neztotožňuje kolektivitu s národy, ale s třídami). Nacionalismus je také v konfliktním vztahu s tím, co bychom mohli nazvat "personalismem", stanoviskem, jež je vystiženo E. M. Forsterovým tvrzením, že měl-li by si vybrat mezi zradou své vlasti a zradou přátel, doufá, že by měl dost odvahy zradit vlast. Tento názor - morální nadřazenost osobních vztahů - nedávno rozvíjelo několik amerických feministických spisovatelů (viz například Noddings). Na opačném pólu k personalismu, kladoucímu důraz na nejvyšší důležitost osobních vztahů a odmítajícímu všechny obecné závazky, je "kosmopolitismus". Podle něj se všelidské zájmy týkají každého z nás (viz například Beitz). Je zřejmé, že kosmopolitismus je stejným popřením nacionalismu jako personalismus.

V praxi se nacionalismus spojuje s ideologiemi liberalismu, socialismu a komunismu, i přes jejich kosmopolitní důsledky, jsou-li ovšem vymezeny abstraktně. Nacionalismus vždy zaujímá první místo, a další ideologii náleží podřízené postavení, zčásti definující obsah národního ideálu. Stalinovo heslo o "socialismu (tj. komunismus) v jedné zemi" se vztahuje na všechny další ideologie předepisující formy společenské organizace, které jednoduše zapadají do nacionální matrice. Tato násilná deformace zjevně málokomu vadí - dokonce ani ne velké většině intelektuálů.

Podstatná část literatury o nacionalismu sestává z pokusů určit pravidla, podle kterých se historicky jednotlívým skupinám připisovala národnost či národní ráz. Hlavní rozpory existují mezi "objektivním" chápáním národnosti, podle nějž je národnost přirozenou lidskou skutečností, tvořenou mateřským jazykem, etnickým původem atd. (viz Ergang), a "subjektivním" hlediskem, podle kterého je národnost psychologickým jevem. Z tohoto pohledu národnost "představuje spíše společný pocit a organizovaný nárok než odlišující atributy, které lze obsáhnou v jedné přesné definici" (Encyclopaedia Britannica).

Různé verse prvního pojetí se skládají z historického mýtu a pseudobiologie. Druhé pojetí lépe zahrnuje skutečnou proměnlivost národní identity. Proměnlivá povaha národnosti nepochybně významně přispívá k oblibě nacionalismu jako ideologie. Zároveň zpochybňuje hodnotu každého pokusu o jednoduché vysvětlení jeho popularity.

Autor je emeritním profesorem na London School of Economics

přečetli jsme na serveru Different life