Minulý pátek, svědčil Buruma, hovořil Miloševič o tom, že "šílený zločin" ve Srebrenici, kde bylo v roce 1995 zmasakrováno 7000 muslimských mužů, ve skutečnosti nespáchali srbští vojáci generála Mladiče, ale chorvatští žoldnéři, vedení francouzskými špiony. Masakr byl součástí spiknutí, jehož cílem bylo svalit vinu za balkánskou válku na Srby.

Reportér se snažil identifikovat něco v Milševičově výrazu tváře nebo v jeho tělesných pohybech, co by prozrazovalo, že si uvědomuje, že lže. Neobjevil nic. Miloševič se u soudu normálně chová se znuděným pohrdáním. Válí se na židli a zívá, když hovoří svědci. Avšak když začne Miloševič hovořit o protisrbských spiknutích, anebo o své věčném boji za mír, anebo o své oddannosti pravdě, hovoří s upřímností dokonalého skauta.

Britskému reportéru to připomnělo jeho setkání s Ferdinandem Marcosem na Havajských ostrovech, poté, co ho lidová vůle vyhnala z Filipín. Stejně jako Miloševič, i Marcos měl dokonalou schopnost vyprávět absurdní lži, aniž by dal jakkoliv najevo, že žije v zemi fantazie. Miloševič ale hovoří ke galerii, nikoliv v Bruselu, ale v Bělehradu, kde jsou jeho pohádky populární.

Jedna zkušená pozorovatelka situace u trestního soudu v Haagu nazvala Miloševiče "perfektním postmoderním politikem". Pravda pro něho nic neznamená. On v žádnou pravdu vůbec nevěří. Všechno je manipulace. A v Haagu Miloševič manipuluje prostřednictvím nejnebezpečnějšího nacionalismu, založeného na mýtech o tom, že Srbové byli vždycky jen oběti, na mýtech, některé z nichž existují už po staletí. Miloševič vyrostl z ideologie 19. století, založené na krvi a půdě. A stejně jako němečtí fanatikové, kteří tuto teorii vymysleli, i on je, jak se zdá, pevně přesvědčen, že jeho ubohý národ se neustále stává obětí mezinárodních spiknutí. Celý svět se nezajímá o nic jiného než o to, jak vrazit Srbům dýku do zad.

To všechno přichází jako vítaný balzám pro zraněnou hrdost Srbů. Nejen že byla jejich země vážně zničena, ale nesou břemeno viny, co dělali jiným. Miloševič ovšem hovoří ještě k jiné galerii, která není jen v Srbsku: k nacionalistům, kteří věří v absolutní suverenitu, k lidem, kteří si ze své národnosti dělají fetiš. Samozřejmě, že nenávidí EU, a OSN, ale přitom jsou ochotni hájit ty nejhorší diktátory před zasahováním zvnějšku. Evropští nacionalisté tohoto druhu jsou většinou odporní, ale přitom jsou důslední. Odmítají porušování státní suverenity, at k ní dochází kdekoliv. Dogmatičtí nacionalisté v USA jsou neobvyklí - a nedůslední - proto, že to jsou tvrdošíjní obránci americké suverenity, například vůči mezinárodní trestní spravedlnosti, avšak přitom jsou ochotni intervenovat v jiných zemích.

Miloševičovi žalobci v Haagu mají naprosto odlišný pohled na svět. Věří pevně v systém spravedlnosti, který neuznává státní hranice. Věří v univerzalismus. Mezinárodní trestní soudní dvůr má šířit evangelium univerzálních lidských práv.

Avšak jak má být mezinárodní trestní spravedlnost vynucována ve světě suverénních států, to je problém. Kdo je postaven před soud a kdo nikdy před soud postavaen nebude, to je otázka toho, co se politicky hodí.

Přesto však mnozí prokurátoři v Haagu hovoří o budoucím světě, kde lidé dojdou k přesvědčení, že musejí zastávat univerzální hodnoty.

Britský komentátor přiznává, že se staví skepticky vůči utopickým plánům, a je si vědom, že jménem internacionalismu byly napáchány obrovské škody. Přesto však nelze než si přát, aby se mezinárodnímu soudnímu dvoru jeho práce dařila. Možná nikdy nebude dokonalý, avšak snad se mu podaří pohnat alespon některé mezinárodní zločince na lavici obžalovaných.