První, co bleskne hlavou zasvěcenému čtenáři knih Terezy Boučkové, jež je autorkou scénáře, je pocit, že vlastně vypráví stále totéž. Smradi jsou totiž jen jinou variantou její autobiografické knižní prvotiny Indiánský běh (vydané počátkem 90. let), stejní jsou hrdinové, prostředí i řešené problémy - jen je příběh přenesen na plátno, a tím posunut do vícerozměrného prostředí se zvukem a obrazem. Film tvoří pětice hrdinů - manželský pár, který adoptoval dva chlapce z dětského domova (jednoho "polobílého", druhého Roma) a který má navíc ještě nejmladšího, vlastního syna. Kvůli neshodám se sousedy a nepřátelskému prostředí v Praze se rodina stěhuje na blízkou vesnici na samotu. Ovšem děti musejí i nadále chodit do škol a matka musí koexistovat se svými sousedy a obecním životem. A právě tady nastává - očekávaný - problém. Romský syn je místním rasistou obviněn z toho, že mu rozbil čelní sklo v jeho udržované stodvacítce, a rodina se obloukem znovu setkává s tím, kvůli čemu odešla z předchozího bydliště. Příhoda s autem tvoří první pomyslný příběhový vrchol Smradů, druhý pak pokus obou nevlastních synů od adoptivních rodičů utéct. Vše však končí šťastně, a tak má nakonec divák poněkud chlácholivý pocit, že vše je vlastně v pořádku. Jenže onen happyend se koná pouze ve filmu, v realitě bychom pravděpodobně našli jen málo paralel, a zrovna tak zřejmě ve vlastním životě Boučkové. Idealistický závěr však pozoruhodně zapadá do jednoduchosti děje a nepůsobí nijak rušivě.

Za zmínku stojí bezesporu doprovodná hudba, o kterou se postarala skupina Jablkoň. Její instrumentálky laděné do etnické hudby s minimem zpívaných pasáží ve své jednoduchosti doplňují nekomplikovaně vyprávěný (komplikovaný) rodinný příběh. Výtvarná stránka filmu byla zpočátku poněkud rušena podivnými a nesmyslnými záběry shora a ze stran; kameraman od nich však posléze upustil a dobře udělal - snaha o ozvláštnění vizuální stránky tímto způsobem narušovala již výše zmiňovanou přímočarost a "jednoduchost" dějové linky. Výmluvným a přitom výtvarně neobyčejně působivým prvkem byly kameramanovy návraty na most, pomyslně i doslova dělící hlavní hrdiny od "zbytku" světa. Na něm jako by se střetávaly a gradovaly jednotlivé epizody příběhu.

Poněkud problematickým se ve filmu jeví herectví protagonistů. Naprosto nepřehlédnutelná je Petra Špalková, mladičká (bezdětná) herečka, která se stala velmi autentickou matkou tří synů a na jejímž výkonu by se jen těžko hledaly nedostatky. Ani žádný ze tří představitelů synů rodiny Šírů netrpí v tomto snímku přehnanými divadelními gesty - jsou to prostě kluci, kteří svým způsobem hrají sami sebe. To je velmi pozitivní, protože je znát, že mladičcí herci ještě nejsou v negativním ovlivněni hereckou rutinou. Ta jinak bohužel poznamenala zbytek výkonů - například projev Ivana Trojana (táta Šír). Je zajímavé, že velká většina českých herců skutečně není schopna odlišit projev na divadelní scéně a ve filmu. Do filmových studií a exteriérů zanášejí divadelní gesta a projev, aniž by si uvědomili, že divadlo chce "větší gesta" prostě jen a jen proto, že je třeba překřičet velký prostor hlediště. Anebo si to uvědomují, ale prostě jinak hrát neumějí. Proto znovu poukazuji na výkon Petry Špalkové, která se této chyby vystříhala a jejíž postava působí jaksi normálně, a tudíž nenásilně a velmi spontánně.

Celkově je třeba film Smradi pochválit. Je to ojediněle prosté a přitom duchaplné dílo s burcujícím ústředním tématem. Možná je to právě ona stále deklarovaná jednoduchost, která dovoluje divákovi, aby při příběhu utíkal myšlenkami ke svým osobním zážitkům s rasismem.