Její příjemné a pohodlné dětství skončilo v roce 1992, kdy padl Sověty podporovaný režim a armády mudžahídů - vyzbrojené Západem - bojovaly o ovládnutí Kábulu, postupně o každou ulici. "Pamatuju, jak jsem každý večer seděla v rohu pokoje a poslouchala jsem rakety a bomby," říká Zohal deprimovaným tónem. "A každé ráno jsme vycházeli ven a sbírali mrtvoly. Nedalo se pomyslet vůbec na nic. Jen jsme čekali na smrt. Neměli jsme žádnou naději pro budoucnost, ani, že třeba přežijeme."

Rodina Zohal byla donucena opustit svůj domov, poté, co se soustředily boje na jejich čtvrť. Znovu se pak stala uprchlíky, když utekla před extremním útlakem od Talibánu a strávila dva roky v Pákistánu, jenže absolutní nedostatek peněz a chudoba je donutily se loni do Kábulu vrátit. Pak uprchla celá rodina znovu směrem k pákistánské hranici během amerického bombardování. Byla tedy uprchlíky třikrát - jednou prchala před mudžahídy, jednou před Talibánem a jednou před Američany. Teď se Zohalina rodina snaží vybudovat si svůj život znovu. Zohal se chce stát inženýrkou, dopoledne studuje na univerzitě a odpoledne studuje počítačovou vědu a angličtinu.

V kadeřnickém salónu v Kábulu sedí Shaima a Suheila, dvě sestry, obě jsou to lékařky. Sahima se bude vdávat a chystá se mít bohatou afghánskou svatbu.

"Když oslavovala zasnoubení," vysvětluje Suheila, "nesměli jsme to fotografovat, ale přesto jsme to tajně vyfotografovali. Nesměli jsme ani mít hudebníky." Co by udělal Talibán, kdyby si najali na tu zasnubovací ceremonii hudebníky? Suheila si přejede prstem přes hrdlo. "Ale já jsem pustila hudbu z kazety, tiše. Tančila jsem - byla jsem rozhodnuta tančit."

Do kadeřnického salónu vběhne se vzkazem malý chlapec. Holky doma potřebují další natáčky. Suheila vstane a oblékne si burku. "Víte, proč tohle pořád ještě nosím?!

Západní tisk se před časem rozepsal o tom, že po odchodu Talibánu z Kábulu odhodily osvobozené ženy hábity, zakrývající jim celé tělo i tvář. Avšak v Kábulu nosí skoro všechny mladé ženu burku i nadále. Reportérka Guardianu se zeptala 20 - 30 žen, proč se stále zahalují? Všechny odpověděly stejně: Bojí se.

"Není tady stále ještě bezpečí," vysvětluje Suheila stručně. Talibán a mudžahídové, to nebylo jen pár maniaků, ale byly to stovky a tisíce "ochotných katů" - muži, kteří hromadně znásilňovali ženy jako součást svých válek, brutálně ženy bili za to, že ukazují svou tvář. Tito muži jsou stále přítomni a zatím se neprojevují, protože jsou v zemi mezinárodní jednotky, avšak po odchodu zahraničních vojsk, obávají se afghánské ženy, budou tito muži znovu páchat násilí.

"Samozřejmě, burka nebylo na afghánském režimu to nejhorší," zdůrazňuje Suheila. "Ale dokud nebudeme v bezpečí, nemůžeme si ji sundat." I nyní přicházejí zprávy o politicky a nábožensky motivovaném násilí vůči ženám. Organizace Human Rights Watch zdokumentovala případy znásilnění a útoků proti určitým etnickým skupinám v severním Afghánistánu. Z města Mazar-i-Sharif byly dokonce odvolány pracovnice humanitárních organizací, poté, co byla jedna z nich hromadně znásilněna. Před pouhým měsícem stříkl kdosi v Kábulu dvěma ženám, které měly na sobě šátky a ne burku, do tváře kyselinu. Takže mají ženy v Afghánistánu pocit, že musejí dál nosit burku.

Některé ženy v Afghánistánu se snažily vstoupit do politiky. Reportérka Guardianu přijela do Afghánistánu v době, kdy se tam sešla k jednání loja džirga, shromáždění 1500 osob, které mělo rozhodnout o struktuře budoucí vlády. 200 z nich jsou ženy.

Jenže v následujících týdnech byly afghánské ženy vytlačeny z politiky. Moc se znovu soustředila do rukou mužů, kteří ovládají zbraně a peníze, do rukou bývalých mudžahídů, kteří získali vliv účastí při krvavých bojích a terorizováním civilistů. Jsou to muži jako Abdul Rashid Dostum, Ismail Khan a Burhanuddin Rabbani, kteří všichni ovládají určité části Afghánistánu a kteří mají v národním shromáždění své stoupence. I když Západ považuje tyto muže za užitečné spojence, ženy, s nimiž hovořila reportérka Guardianu, nezapomínají na jejich zločiny. V první den zasedání loja džirgy se přímo obrátily některé delegátky, mezi nimi Tajwah Kakur, na Rabbaniho: "Proč usmrtily a znásilnily vaše armády tolik žen?" ptá se Kakur. "Proč je v naší zemi tolik vdov?" Rabbani mlčí.

Kakur, která pracuje na ministerstvu pro záležitosti žen, je rozhněvána současnou situací i tím, že se muži zpět navracejí k moci. "Všechny afghánské ženy vědí, o kom mluvím. Tito muži unášeli a znásilňovali afghánské ženy. Dokud jim nebudou odebrány zbraně, ženy tady nebudou v bezpečí. Ano, tvrdí se nám teď, že tito muži jsou hrdinové. Ale kdo rozbil všechny budovy a unášel ženy? Nejsou to hrdinové. Jsou to nuly."

Avšak afghánské ženy nemají jen problém s muži, kteří jim vládnou. Mnoho z nich má vážné finanční problémy. Před ministerstvem pro ženské otázky se shromažďují ženy, hledající práci. Jedna z těch žen, Khandijal, je pět měsíců těhotná. Je nesmírně vyzáblá a vyhladovělá. "Chodím sem každý den už čtyři měsíce a hledá práci. Není žádná." Khandijal má pět dcer, všechny jsou mladší než dvanáct let. "Nemám pro ně nic. Mají hlad a nikdo tady pro mě nic neudělá."

"Pro mě byla situace lepší za Talibánu," říká Hanifa. Její manžel byl usmrcen před třemi lety a Hanifa má sedm dětí. "OSN poskytla vdovám v Kábulu legitimaci, na níž jsme dostávali zadarmo potraviny. Dostávali jsme každý den pět chlebů naan. Teď nemáme nic. Když přišli poprvé Američané, byla jsem šťastná. Doufala jsem, že se naše situace zlepší, ale nic pro nás není. Američané se o nás nikdy nezajímali."

Afghánistánu ovšem přislíbilo mezinárodní společenství spoustu peněz a snad tedy svět pomůže zemi zrekonstruovat. Pro mnoho lidí se situace zlepšila - World Food Programme nyní pomáhá třikrát více chudých lidem než za Talibánu. Avšak mnoho institucí a států, které Afghánistánu přislíbily pomoc, dosud peníze neposkytly: čekají, zda křehký mír vydrží. 800 milionů dolarů, které zatím přišly, nestačí na ukončení utrpení milionů lidí. Odhaduje se, že afghánské ženy trpí nejvyšší úmrtností při porodu na světě, při porodu umírá 1700 žen z 100 000. Průměrná délka života je asi 46 let a asi 50 procent afghánských dětí je zakrnělých v důsledku podvýživy - přesto však už je reálným nebezpečím, že mezinárodní společenství přestane zemi pomáhat.

Kábul je absolutně zničené město - rumiště sahá dlouhé kilometry až do pustých hor. Kábul ovšem nebýval vždycky pouští: v sedmdesátých a v osmdesátých letech to bylo kosmopolitní město, ženy chodily po ulicích v minisukních, byly tu přeplněné jazzové kluby a pestré parky. V osmdesátých letech tvořily ženy 40 procent lékařů a 50 procent univerzitních studentů v Kábulu a i když taková svoboda neexistovala po celém Afghánistánu, mnoho žen z měst žilo v zemi víceméně ve svobodě.

Avšak i ženy z nejtradičnějších částí afghánské společnosti dokáží promluvit jazykem odporu. V chudé vesnici Sarasia západně od Kábulu mají ženy těžký život: vesnická studna už vyschla, a tak musejí každý den chodit pro vodu až do vedlejší vesnice. Nicméně se ve vesnici konají kursy čtení a psaní. Ženy, které sem chodí, zdaleka nepatří k vzdělané elitě. Soraya je padesátiletá vdova a byla celý život negramotná. "Jste-li negramotný, je to, jako byste byl slepý," říká. Syn jí nechtěl dovolit, aby chodila do hodin, ale nakonec povolil.

V této vesnici nosí všechny ženy stále burky: nosily je vždycky. Ženy nesmějí z vesnice odejít bez povolení mužů a žádná z těchto žen nemá žádné vzdělání. Přesto však se jim podařilo udržet naživu představy, že se dá žít jinak. Aisha konstatuje: "Protože jsme nevzdělané, nemůžeme se postavit nahlas za svá práva. Chceme, aby to naše dcery měly jinak. Chceme, aby byly schopny mluvit za svá práva před lidmi odjinud. Samozřejmě, že chceme víc svobody. I ženy, které do tohoto kursu nechodí, to chtějí. Ale naši manželé a bratři a otci nám v tom brání. Mullahové tvrdí, že svoboda není pro ženy dobrá věc."

Kurs čtení a psaní financuje Revoluční asociace žen v Afghánistánu. Tato pozoruhodná organizace existuje od roku 1977 a je to svědectví o neuvěřitelné odolnosti afghánských žen. Tisíce členů této organizace pracovaly ilegálně a v exilu po dobu téměř třiceti let - proti sovětskému režimu, proti mudžahídům, proti Talibánu - a organizace je nyní silnější než kdy předtím. Avšak i když začíná tato organizace nyní fungovat trochu otevřeněji, většina její práce je stále ještě anonymní a ilegální. Je zajímavé, že navzdory tomu, že Západ tvrdí, že v Afghánistánu podporuje liberálnější společnost, Revoluční asociace žen neobdržela nikdy pomoc od žádné vlády.

Avšak členové této organizace stále požadují rovnost pro ženy a světskou vládu a také intenzivně usilují o znovuvybudování občanské společnosti. Na rozdíl od četných chaotických vládních i nevládních projektů jsou dva projekty této Asociace, které viděla reportérka Guardianu, velmi dobře organizované.

V jednom tomto kursu vyučuje Zahmina Nyamati. Je jí 42. Před dvaceti lety byla optimistickou absolventkou technického oboru na kábulské univerzitě. Vzala si státního úředníka a měla pět dětí. Její manžel ale před sedmi lety zemřel a ona pak žila s dětmi v uprchlickém táboře v Pákistánu. Ve dne dělala služku pro pákistánské rodiny a v noci šila, aby vydělala dost peněz na to, aby její děti mohly chodit do školy. Když mluví, pláče. Nesnaží se utírat si slzy:

"Mám dobré vzpomínky z dětství a z prvních let manželství. Pak jsme přišli o všechno. Pracovala jsem v domech, kde byla špína, a jako obrovskou věc mi bylo dovoleno odnést si pro děti jídlo, které se oni chystali vyhodit.

Když jsem se provdala, myslela jsem si, že alespoň budeme žít v míru. Alespoň budeme mít jednoduchý domov, kde budu moct říct: 'Tohle je můj pokoj', alespoň děti, až budou chodit do školy, budou moci říct: 'Tohle jsou moje boty, tohle je má tužka.' Ale moje děti sedí samy. Nikdy si nehrají s jinými dětmi. Když přijdu domů, ptají se mě: 'Co jsi nám přinesla?' A já nemůžu říct nic. Můj život skončil. Ale chci, aby to oni měli lepší. Proto pracuju ve dne v noci. Musím být silná. Modlím se každým dnem: 'Panebože, ať jsem silná.'"

Zahmina žije se čtyřmi dětmi v jedné místnosti, jedno dítě je invalidní a jen leží na podlaze, nemůže chodit ani lézt. V místnosti není nábytek, jen jedna postel s cáry oděvů a přikrývek. Po pádu Talibánu se Zahmina vrátila jako statisíce jiných do Kábulu za pomoci OSN, která dávala navracejícím se uprchlíkům 10 - 30 dolarů na osobu, Zahmina také dostala dvě igelitové plachty, dvě přikrývky a tři pytlíky mouky. Mají teď pocit štěstí, že se jim podařilo najít jednu místnost se střechou.

Rozhovor poslouchá její dvanáctiletá dcera Alya. Britská reportérka se jí ptá, co bude dělat v budoucnosti. "Stanu se lékařkou," říká s rozhodností.