13. 9. 2002
Posluchači rozhlasu BBC protestovali proti "přehnanému" zpravodajství k výročí 11. září
"Zatímco pociťuji smutek vůči pozůstalým po obětech z 11. září 2001 a nedovedu si představit tu hrůzu, kterou museli zažívat příslušníci záchranných služeb, nemohu si pomoci a musím uvažovat nad tím, kdy se všichni mlčky zastavíme a uvědomíme si, že každodenně umírají tiše a bez zájmu světa v třetím světě tisíce dětí i dospělých v důsledku válek, hladomorů, nemocí a chudoby.
Je snad utrpení jejich pozůstalých či těch, kteří se snaží o tyto lidi starat a utěšit je, méně pozoruhodné, anebo se o tak nedůležité lidi nemusíme zajímat?" "Téměř všechny vaše dnešní dopisy a emaily se vyjadřují kriticky ohledně podrobného zpravodajství, které jsme věnovali včerejším událostem," konstatoval ve čtvrtek 12. září moderátor každodenního odpoledního publicistického pořadu rozhlasové stanice BBC Radio Four a pokračoval: "Mnoho těch, kteří nám napsali, konstatují, že pociťují samozřejmě sympatie pro oběti útoků i pro pozůstalé, ale také si přejí, aby se vzpomínalo i na jiné oběti. " - Pořad citoval tyto názory posluchačů: |
Jean Evansová se vyjádřila ke středečním vzpomínkovým akcím takto: "Zatímco pociťuji smutek vůči pozůstalým po obětech z 11. září 2001 a nedovedu si představit tu hrůzu, kterou museli zažívat příslušníci záchranných služeb, nemohu si pomoci a uvažovat nad tím, kdy se všichni mlčky zastavíme a uvědomíme si, že každodenně umírají tiše a bez zájmu světa v třetím světě tisíce dětí i dospělých v důsledku válek, hladomorů, nemocí a chudoby. Je snad utrpení jejich pozůstalých či těch, kteří se snaží o tyto lidi starat a utěšit je, méně pozoruhodné, anebo se o tak nedůležité lidi nemusíme zajímat?" Patricia Bridges-Palmersová shrnula názory vyjádřené mnoha posluchači, pokračoval moderátor: "Jsem dnes snad jediná, která zjišťuje, že jsou mé pocity smutky přehlušeny pocitem trpkého hněvu?" ptá se. "Pociťuji skutečný smutek pro ty, kteří milovali ony 3000 lidí, kteří zahynuli v New Zorku a ve Washingtonu a v těch letadlech, ale tito lidé zemřeli relativně rychle a měli málo času uvědomit si, že za okamžik zahynou. Byli to téměř všechno dospělí lidé, kteří už leccos v životě zažili, a jejich rodinám se pak dostalo obrovského množství sympatií a peněz. Daleko větší smutek pociťuji pro tisíce rodičů v Africe, kteří mají obrovský pocit viny, že nejsou schopni nijak pomoci a jsou svědky toho, jak jejich děti pomalu a v utrpení na hladomor - je to hladomor, který je do značné míry důsledkem politiky státu, který dává přednost nade vším ostatním svým šokujícím způsobem sobeckým zájmům. A tohle se neděje jen v jeden den v roce, ale pořád, každý den, každý týden, každý rok. A smrt těchto lidí v podstatě nikdo nezaznamenává." Posluchačka pokračuje: "Trvalo nám v Británii loni pouhé dvě hodiny od útoku, než jsem ujistili své bratrance na druhé straně Atlantiku, že se na nás mohou spolehnout a že jim poskytneme veškerou podporu. Od roku 1939 přihlíželi tito naši bratranci v nečinnosti našemu utrpení během celých dvou let vražedné války, než nám nakonec přišli na pomoc, a to jen proto, že oni sami se stali terčem útoku. Kolik lidí by dnes bylo naživu, kdyby americká energie, bohatství a síla podpořila své evropské spojence v roce 1939." |