Svatý Václav se stal patronem českého národa. Dnes už je jedno, že se tak stalo spíše z důvodů politických než kvůli jeho činům či v důsledku jeho nedobrovolného skonu (takových mrtvol mohli Přemyslovci dodat habakuk). Prostě jím byl, a tím to haslo. Píseň s jeho jménem v názvu provázela česká vojska při všech bitvách, občas prý dokonce i nějaký ten zázrak přihodil a nebýt pana Škroupa, možná bychom ještě dnes zpívali při vítězných olympiádách Svatý Václave ...

A jak souvisí svatý Václav s mnichovskou dohodou? Je to prosté. On, i potomci jeho bratra, kteří zdědili panovnické insignie, si přes nekonečné třenice s německým živlem v sousedství uvědomovali, že bez kvalitního přísunu imigrantů vymře celý český národ po meči i přeslici.

Že nemá šanci uspět bez široce rozvinuté poddanské základny, která by dodávala nejen služby, ale i vojáky. A tak se vylepovaly plakáty, králové udělovali investiční pobídky a české pohraničí - tehdy tvořené většinou hlubokými pralesy - se pomalu zalidňovalo. Němci. Raný středověk hluboce ovlivnil události třicátých let dvacátého století.

Příbuzní svatého Václava nám prostě nasadili Němce do pohraničí. Což by nebyl až tak velký problém, kdyby jejich silně vzdálení potomci (ovšem pouze po přeslici) nevyházeli 23. května 1618 Viléma Slavatu a Jaroslava Bořitu z Martinic na hnůj v příkopu Pražského hradu. Hrůzy třicetileté války, které tato zdánlivě nevinná (a s trochou nadsázky by se dalo napsat i rodinná) událost vyvolala, vlastně vytvořily Sudety a jejich problém v dnešní podobě. Českou kotlinou se několikrát přehnaly, křížem krážem, vojska všech myslitelných armád a že při tom nejednaly podle tehdy ještě neexistující Ženevské konvence je nasnadě. Rabujícími vojsky a následnou morovou epidemií zdecimovaný český venkov přímo vybízel k obsazení těmi, co v království přežili.

Oněmi šťastlivci byli předkové dnešních sudetských Němců, kterých se, v jejich hůře dostupných horských usedlostech válka ani epidemie, až tak těžce nedotkla. A tak se osidlovaly úrodné nížiny severních Čech i poloprázdná města plná vyrabovaných, ale hlavně prázdných domů. Své k tomu přidala i habsburská politika poněmčování všeho co šlo a problém byl na světě. Nebo alespoň jeho základy.

Hlavní část sudetských Němců přece jen zůstala v pohraničních horách a jelikož neštěstí nechodí jen po lidech, ale i po horách, zůstaly mnohé oblasti v době technické revoluce v druhé polovině 19. století pokroku ušetřeny. Své sehrálo i probíhající národně obrozenecké nadšení v České kotlině, jež hrálo na národoveckou vlnu a do podhorských oblastí až tolik techniky a továren nedorazilo. Byly tady sice výjimky v podobě dnešního Liberecka, ale i ty měly své mouchy.

A tak na hospodářskou krizi v třicátých letech minulého století (to se tak těžce píše) nejvíce doplatili sudetští Němci. A začali se vztekat. Viděli, že v jejich nedaleké pravlasti je krize zažehnána, továrny jedou naplno, všichni pracují. Za jakou to bylo cenu, pochopili až po pár letech. Ale v té době vypadala situace, zvláště když byla vykreslována mistrem propagandy jakým byl Joseph Goebbels jen v těch nejrůžovějších barvách, zcela jinak. Práce a pořádek, to jsou věci, které vždy přitáhnou rozbouřené davy a když se k těmto faktorům přidá i nechuť a neschopnost tehdejších velmocí k jakémukoliv zásahu, jsou podmínky pro podpis dohody, jakou byl Mnichovský diktát, téměř ideální.

S písní o svatém Václavu na rtech odcházely v září třicátého osmého roku do pohraničních pevností zmobilizované jednotky československé armády, aby se, po několika dnech, vracely stejnou cestou, se slzami v očích a s letáky oznamujícími odtržení části jejich vlasti v rukou, zpět do vnitrozemí. Vina Svatého Václava na mnichovské porážce české diplomacie byla tehdy nicotná. O to větší zavinění však bylo na straně politiků, které od patrona českých zemí dělilo tisíc let vývoje a společného soužití Čechů a Němců na jednom teritoriu.