Živočichové v zahradě: Slepice, králíci a ryby. - Nevítaní hosté.

8. 10. 2010 / John Michael Greer

Ne, zvířata, o nichž se v této souvislosti nejčastěji uvažuje, jsou ta, jež poskytují našemu druhu jídlo o něco bezprostřednějším a přijatelnějším způsobem. To není nerozumný myšlenkový návyk. Ačkoli žížaly, čmeláci a další volně žijící tvorové, kteří spolupracují se zahradou nebo farmou celkově pravděpodobně hrají v zeleném kouzelnictví důležitější roli, domestikovaná zvířata různých druhů mají v potravinové ekonomice zadního dvorku roli rozhodující. Jejich úkolem je spotřebovat biomasu, kterou lidské bytosti buď nemohou jíst, nebo ji nepovažují za moc výživnou, a přeměnit ji v jedlejší a výživnější formy.

To samozřejmě není způsob, jakým postupuje moderní průmyslové zemědělství. Už jsem dříve poznamenal, že pokud by zlý génius stvořil nejhorší možný způsob výroby potravin, i nejďábelštější úskoky by jen těžko konkurovaly tomu, jak pěstujeme potraviny v současné Americe. Zvířata, která chováme kvůli potravě, prošla miliony let evoluce, která je vybavila schopností jíst potraviny, jež lidské bytosti jíst nemohou, a proměnit je v potraviny podobné těm, k jejichž jezení se lidské bytosti vyvinuly. Krmíme je tedy jim vlastní potravou, třeba tak, že krávy vyženeme ven na pastvu, nebo necháme slepice zobat hmyz a zbytky zeleniny? Samozřejmě, že ne.

Místo toho je krmíme zrním, které by mohlo stejně dobře být potravou lidských bytostí, doplněným o chemikálie a léky, a v každém druhém případě "obohacené" i o těla jiných zvířat, která byla vyřazena jako nevhodná k lidské spotřebě. Uvědomte si, že to děláme v rozsáhlých zařízeních plýtvajících energií, tak přeplněných a špatně spravovaných, že hnůj, který by jinak byl cenným zdrojem zlepšování úrodnosti půdy, se stává obrovským problémem - a samozřejmě nikdo ani nepomyslel na vyrovnání se s tímto problémem prostředky tak rozumnými jako průmyslové kompostování. Maso, mléko, vejce a jiné výrobky z tohoto systému představují chorobnou parodii na ekvivalenty, které lze dostat od zdravých zvířat krmených jejich přirozenou stravou v hygienických a humánních podmínkách.

Spousta lidí, kteří mají námitky vůči děsivým podmínkám a ekologickým nákladům velkochovů, na to reagovalo úplným zavržením živočišných potravin. To je jistě možná volba, ale zdaleka ne jediná, a některé z argumentů, které byly shromážděny při její obraně, prostě nezaberou. Ti ze čtenářů, kteří zjišťují, že jim vegetariánská nebo veganská strava vyhovuje, by určitě měli klidně pokračovat ve svých býložravých způsobech, ale ne každý považuje takovou stravu za odpovídající svým potřebám, a ti, na jejichž stolech mají své místo živočišné produkty, jsou součástí dlouhé tradice hominidů; naši australopithéčtí předkové jedli maso, jako ostatně i šimpanzi dodnes, a může být vhodné poznamenat, že žádná přežívající nebo zaznamenaná předindustriální kultura kdekoli na Zemi neměla tradiční stravu, která by byla zcela zbavena živočišných produktů.

Je důležité mít na paměti také to, že existuje střední cesta mezi jezením výrobků z průmyslových velkochovů na jedné a úplným vypuštěním živočišných potravin. Jeden způsob, jak tuto střední cestu sledovat, je kupovat živočišné produkty od místních ekologických farmářů a pěstitelů, jejichž činnost je přístupná návštěvám spotřebitelů. Další zahrnuje ohlédnutí za domácnostní ekonomikou dřívějška, kdy kurník vzadu na zahrádce byl stejnou součástí většiny městských domácností, jako kamna v kuchyni a střecha nad hlavou.

Stejně jako pěstování jedlých rostlin, i chov zvířat lze vlastně provádět jedním ze dvou způsobů, extenzivně nebo intenzivně. Extenzívní přístup v předprůmyslových společnostech se nazývá pastevectví, a je základem jedné ze dvou velkých humánních ekologií, které se někdy koncem poslední doby ledové vyvinuly z lovecko-sběračského životního stylu. Zatímco první rolníci si usmysleli domestikovat rostliny, jež kdysi brali z volné přírody, první pastevci chtěli ochočit zvířata, která kdysi lovili. Obě nové lidské ekologie měly své dětské choroby a katastrofické scénáře, ale obě se většiny chyb zbavily, a budou po konci industrialismu stejně životaschopné jako před ním. Je například předem celkem jasné, že Velké pláně za čtyři nebo pět století budou obývány pasteveckými kočovníky, jejichž nájezdy na agrární města v povodí Mississippi a Ohia budou v příští historii vyvolávat stejně zrychlený tep, jako jejich ekvivalenty na pláních centrální Asie v minulých stoletích.

Stáda dobytka a kočovní lupiči z Nebrasky 25. století jsou ale z hlediska věcí, o něž tu jde, trochu příliš daleko, a nejbližší moderní ekvivalenty jsou mimo dosah pro každého, kdo nemá dost velkou výměru pro dobytek a koně, kteří budou definovat život těchto kočovníků. To je okamžik, kdy nastupuje intenzivní přístup. Stejně jako zahrady na zadním dvorku mohou produkovat významnou sklizeň zeleniny, když jsou intenzivně obdělávány, kurník nebo králíkárna na dvorku mohou produkovat stabilní dodávky potravin živočišného původu, jsou-li spravovány stejně efektivním a intenzivním způsobem. To neznamená uvržení zvířat do nějakého zmenšeného ekvivalentu velkochovů; spíše jde o volání po pohodlném přístřeší a prostoru odpovídajícím potřebám toho počtu zvířat, který máte, spolu s dostatkem potravy a čisté vody, dodanými spíše vašim úsilím než méně štědrými zvyklostmi přírody.

Slepice a králíci nejsou jediná zvířata, která mohou být chována tímto způsobem, ale pro lidi, kteří nemají dostatek nemovitostí, aby ponechali ladem pořádný kus pastviny, patří k těm nejlepším. Oba druhy mohou žít pohodlně a zdravě na relativně malém prostoru, mají zálibu v levné stravě, a produkují bohatě a spolehlivě, pokud se s nimi dobře zachází. Slepice jsou zvláště dobré pro ty s něžnými city vůči zvířatům; nemusíte je zabít, abyste jimi byli živeni, neboť půl tuctu slepic udrží několik lidí po větší část roku bohatě zásobených vejci. Králíci tuto výhodu nemají, ani kuřata chovaná na maso; většina lidí, které znám a kteří chovají jedno nebo druhé, reaguje na tvrdou nutnost porážky tím, že dělá ze své strany co nejvíce pro to, aby jejich zvířata zažila ve svém životě jen jeden špatný den.

Aby byli zdraví a produktivní, slepice a králíci potřebují pohodlné, dobře větrané a čisté bydlení chráněné před deštěm, dost dobře izolované, aby přestáli letní vedro i zimní mráz. Potřebují potravu a v jakémkoliv druhu intenzivního chovu nebudou s to sehnat si sami dostatek píce; budete muset udržovat krmítka plná, ať už potravy, kterou vypěstujete sami, nebo něčím od místního pěstitele či z obchodu. Potřebují vodu a potřebují odvážet hnůj, i když lze připustit, že pravidelné úsilí spojené s tím posledním splatí poskytováním jedné z nejlepších světových surovin pro kompost. (Zvířata koncentrují živiny a pravidelná dávka slepičího nebo králičího hnoje smíšeného s vaším kuchyňským a zahradním odpadem v kompostu urychlí proces kompostování a dramaticky zvýší úrodnost půdy.) Zvířata také potřebují různé druhy příležitostné péče v každé fázi jejich životního cyklu, od narození až po gulášový hrnec.

V konečném důsledku to znamená, že pokud se rozhodnete získat mláďata slepic nebo králíků, vy nebo někdo jiný se jim budete muset věnovat každý den v týdnu, každý týden v roce. Ostatní zvířata mají zase jiné potřeby, ale ze všech praktických hledisek vzato, všechna vyžadují každodenní péči. Přesné požadavky jsou příliš složité, než abych je zde podrobně rozváděl; můžete se o nich poučit z mnoha knih věnovaných každému zvířeti, a pokud je to vůbec možné, doplnit užitečnými radami od někoho, kdo dotyčná zvířata choval.

Jaké jsou některé z dalších možností pro malochovy? Holubi byly chováni na dvorcích po mnoho staletí; pokud máte o něco větší prostor, pak lze úspěšně chovat kachny, husy, krůty a perličky. Ve větším měřítku představují dobrou volbu kozy a menší vepři; například vietnamští břichatí vepři, kteří byli v Americe krátce pěstováni jako módní mazlíčci, se posléze stali základem malochovů bravu. Existuje více exotických možností, které lze s trochou hledání nalézt. Snad nejvíce fascinující alternativou jsou však ryby.

Akvakultura v miaturním měřítku byla ústředním bodem zájmu New Alchemy Institute, jedné z nejinovativnějších a nejinspirativnějších skupin v rámci hnutí přiměřené technologie v době jeho rozkvětu během 70. a 80. let. Tilapie, jedna z populárních chovných ryb té doby, byla jedním z objevů Alchymistů; jejich Archy, neboli integrované ekopřístřešky, zahrnovaly nádrže s tilapiemi, které poskytovaly vodu a hnojivo v podobě rybích výkalů pro skleníkové plodiny, stejně jako stabilní přísun ryb. Nikdy jsem nepracoval s miniaturní akvakulturou, a tak nemám žádné praktické znalosti, které bych mohl nabídnout, ale koncepce se zdá v praxi dobře fungovat, a zelení čarodějové zajímající se o technické problémy mohou udělat horší věci než prohledat dokumenty Institutu, které jsou online k dispozici prostřednictvím několika stránek, a začít experimentovat.

Ať už mají ploutve, peří, nebo srst, zvířata představují mnohem větší výzvu než zelenina. Jsou biologicky složitější než rostliny, stejně tak i křehčí a vyžadují mnohem více péče; stejná koncentrace živin v potravinovém řetězci, která je činí tak delikátní pro lidské bytosti, je také ceněna jinými predátory, a vydatné rafnutí, které většina rostlin může bez problémů ustát, uvede většinu zvířat v nebezpečí infekce nebo vykrvácení. I mezi zelenými čaroději nejsou projektem vhodným pro každého, ale ti, kteří se rozhodnou, že malochov zvířat je výzvou, kterou chtějí přijmout, mohou pořádně přispět k naplnění spižíren své domácnosti a v širším měřítku k odolnosti svých rodin a komunit ve světě, kde velkochovy už nebudou ničím více než nešťastnou vzpomínkou.

***

V jakémsi fiktivním světě, v němž cukrkandl roste na stromech a finanční krize způsobené přílišnými dluhy lze řešit tím, že se přidá ještě větší dluh, jediná zvířata, jimiž se zahradník bude muset zabývat, budou buď malá hospodářská zvířata, která udržují jeho ledničku plnou, nebo užitečná zvířátka z okolní ekologie, která na povel přilétnou či se připlazí, aby opylovala rostliny, měnila rostlinnou hmotu v kompost, a obecně zahradě i zahradníkovi prospívala. Bohužel, nežijeme v takovém světě, a pokud máte na dvorku zahradu, budete se zabývat mnoha dalšími živočichy, jejichž životním cílem je sníst potravu, kterou pěstujete, než se k ní vy sami dostanete.

Říkejme jim Nežádoucí (Unwanted). Pokud to zní jako název druhořadého westernu, není to úplně nevhodné, protože většina amerických zahradníků, zdá se, uvažuje v pojmech vypůjčených z hollywodských kovbojek: Vaše zahrada je nevyhnutelně šťastným, ale bezmocným westernovým městečkem, zvířata, o nichž je řeč, jsou bandité v černých kloboucích, a ty jsi pistolník s cínovou hvězdou na košili, který stojí uprostřed hlavní ulice a čeká, až se zlí hoši ukážou, s oběma rukama komíhajícíma se nad rukojetěmi šestiranných stříkaček.

Jakkoliv je tento obrázek populární, nepředstavuje užitečný přístup k řízení zahradního ekosystému. Představa, že byste měli kontrolovat nechtěné živočichy stříkáním jedů do všech stran, nemusí být úplně nejhloupější koncept, který je aktuálně v oběhu, ale pravděpodobně se tomuto výměru docela blíží; pamatujte si, že zdravá zahrada je ta s různorodou populací živých bytostí nacházejících se ve vzájemné rovnováze, a toxické látky, jež příliš mnoho zahrádkářů rádo stříká na všechno kolem, jsou stejně smrtící pro včely a další užitečná stvoření, jako pro ty, o nichž si myslíte, že se jich potřebujete zbavit. Většina z nich není zrovna zdravá ani pro vás, a ukládání jedů do vlastních potravních zásob není obecně považováno za chytrý tah.

Když na to přijde, nejde ani o efektivní způsob, jak se zbavit zvířátek, která nechcete. Je důležité pochopit, proč tomu tak je, protože to ukazuje na zásadní rozdíl mezi zbytečně mechanistickým přístupem, kterým se řídí tolik aktivit současné průmyslové společnosti, na jedné straně, a ekologickým přístupem, který by měl řídit práci zeleného čaroděje, na straně druhé. Představte si tedy velké pole plné jediné plodiny, stříkané pravidelně chemickými jedy, abychom tomu či onomu hmyzu zabránili ve snězení úrody. Oč tu z ekologického hlediska jde?

Jde o dokonalé prostředí pro všechny hmyz, který se může naučit žít s chemickým jedem. Tento hmyz vyhledává bohaté zásoby potravin ochotně hlídané chemickým "dravcem", který zničí ostatní druhy hmyzu, jež by jinak soutěžily o stejný zdroj. Nabídněte evoluci takovou šanci, a nebude dlouho trvat, než se nabídky ujme - což je důvod, proč ztráty způsobené hmyzími škůdci u většiny plodin v USA vzrostly na úroveň nepříliš se lišící od té, která byla standardem předtím, než na trh přišly chemické pesticidy, i když většina pesticidů je aplikována v množství rovnajícím se maximální bezpečné dávce na akr, či ji dokonce překračující.

Vůbec tu nepomáhá ani to, že téměř všechny chemické pesticidy jsou jednoduché chemické sloučeniny, z nichž každá interferuje s biochemií svého zamýšleného cíle jediným a pouze jediným způsobem. Fetišismus chemické čistoty, který prostupuje tak velkou částí moderní technologie, má mnohé stinné stránky, a toto je jedna z nich. Rostliny, jež vyvinuly chemickou obranu proti dravčímu hmyzu, používají několik set látek, které útočí na biochemii hmyzu na mnoha různých místech, což je přístup, který běžným náhodným mutacím v populaci hmyzu velmi ztěžuje jeho obcházení. Spoléhejte tedy na jedinou sloučeninu s jedinou chemickou cestou, a evoluci to usnadníte; jediná mutace na správném místě je vše, co je třeba, a dříve či později sázka do loterie vyjde ve prospěch hmyzu.

Je zajímavé, že stejný zlozvyk leží v posledních letech i za bouřlivým šířením bakterií rezistentních vůči antibiotikům. Jakékoliv antibiotikum spoléhá na jedinou účinnou látku s jediným účinkem na bakterie, proti nimž má bojovat; dokonce i dnes tak často používané antibiotické koktejly obsahují pouze dvě nebo tři účinné složky. Srovnejme to s třezalkou tečkovanou (Hypericum perforatum), která je dnes nejznámější jako antidepresivum, ale měla v tradiční západní bylinné medicíně mnohem větší roli coby lék na rány, a obsahuje celé tucty antibakteriálních látek - hypericin, rottlerin, xanthony, prokyaniny, pryskyřice, oleje a další. Je to právě tato komplexnost, co mikrobům znemožňuje vyvinout rezistenci vůči bylinné léčbě.

Křižáci na své cestě do Svaté země měli ve zvyku vzít měch na víno vystlaný květy třezalky a naplnit ho olivovým olejem; v době, kdy se dostali na místo bojů, byl olej krvavě červený, a oni ho používali při obvazování ran způsobených mečem, aby jim v ne zrovna sterilních podmínkách vojenského tábora dvanáctého století nehnisaly. Pokud americké zákony zůstanou takové, jaké jsou, asi bych měl problémy kvůli provozování medicíny bez licence, pokud bych vás vyzýval, abyste zvážili použití bylinných přípravků jako třezalky proti infekci, nebo dokonce doporučil, abyste si přečetli vynikající knihy na dané téma, jako Rostlinná antibiotika (Herbal Antibiotics) Stephena Harroda Buhnera, takže samozřejmě nic takového neudělám.

Stejná logika ale může být s mnohem menším rizikem právních problémů použita na zahradě. Místo toho, abychom se se snažili zbavit nežádoucích tvorů v zahradě prostoduchým a snadno obelstitelným přístupem jediného jedu, je nutné změnit prostředí tak, aby již nepodporovalo výskyt Nežádoucích. To není tak jednoduché jako postříkat všechno jedem, ale vyžaduje to, abyste se poučili o životním cyklu a environmentálních potřebách každého z tvorů, kterého máte v úmyslu odradit, a přišli na to, jak ho připravit o věci, které potřebuje, a jak učinit vaši zahradu přitažlivější pro tvory, kteří Nežádoucí jedí, dráždí, obtěžují a frustrují do té doby, dokud v zoufalství nezvednou končetiny a nejdou otravovat někoho jiného.

Někdy postačí jen pár jednoduchých věcí... například když vlákna kukuřičného klasu zhnědnou a opylení je u konce, můžete natáhnout na jednotlivé klasy staré podkolenky s gumou, a - a kolegové v maskách banditů vaši kukuřici patrně příliš neobtěžují.

Některé druhy hmyzu mohou být podobně kontrolovány pomocí jednoduchého prostředku v podobě fyzického odstranění. Je pravda, že na velké farmě by to byl vskutku olbřímí úkol, ale v malé intenzivně obhospodařované zahradě se to stává funkčním. Například listokazi japonští (Popillia japonica) mohou být z vaší zeleniny vybíráni ručně; udělejte to hned po ránu, když jsou ještě malátní, a rozložte plachtu na zem pod zeleninu, aby zachytila ty, kteří spadávají. Ve skutečnosti se stáváte dalším dravcem těchto brouků a vyvinete tak dostatečný tlak na jejich populaci, abyste zabránili přemnožení.

Obdobně jeden velmi účinný způsob, jak omezit počet slimáků v zahradě, je najít místa, kde se přes den rádi skrývají, a odstranit je, s výjimkou jednoho vhodného prkna ponechaného na zemi uprostřed zahrady. Každý den jděte ven a posbírejte všechny slimáky skrývající se pod prknem, a nakrmte jimi vaše slepice, které budou potěšeny. (Ti zahradníci, kteří slepice nemají, mohou hodit slimáky do kbelíku osolené vody.) Dělejte to pravidelně a udržíte slimáčí populaci ve většině zahrad pod úrovní, kdy je poškození rostlin v nejlepším případě jen nepatrné.

Ne všechny problémy s tvory, kteří chtějí jíst vaši zeleninu, nebo když na to přijde i vaše zvířata, mohou být vyřešeny tak snadno. Každý zahradník hodný své úrody vlastní pár dobrých knih o boji proti škůdcům, a najde si čas naučit se co nejvíce o zvycích a slabinách hmyzu, savců a ptáků, které je třeba udržet pod kontrolou, pokud chce ze zahrady získat potravu. Několik dobrých rozhovorů přes plot s místními zahradníky vám může také poskytnout vodítko k metodám, které byly vyvinuty přímo v místě. Zahradní deník aktualizovaný poznámkami o tom, co funguje a co ne, je dalším cenným zdrojem.

Snad nejdůležitějším zdrojem je vědomí, že v pěstování a ošetřování zahrady pracujete s ekosystémem, neprovozujete stroj. Stroje vyžadují čistotu; ekosystémům se daří v rozmanitosti, jež je opakem čistoty. To znamená, že byste měli mít ve vaší zahradě v každém jednotlivém okamžiku mnoho různých plodin, a měly by být spíše sety a sázeny střídavě než pěstované v pěkně úhledných čtvercích, aby se hmyz nebo choroby rostlin, které se pustily do jedné rostliny, nemohly jednoduše stěhovat na další. To znamená, že byste měli být připraveni použít řadu dílčích odstrašení, když se něco, co rádo jí vaši zeleninu, ocitne v nerovnováze se systémem, spíše než se pokoušet o knokaut, který může zabít něco, co potřebujete.

To také znamená nutnost přijmout fakt, že určitý počet vašich rostlin bude sebrán jinými živými bytostmi, a soustředit se na udržení tohoto čísla v přijatelných mezích, spíše než se snažit srazit ho na nulu. Možná si nepřejete mít v zahradě mývaly a slimáky, ale oni hrají nezbytnou roli v širším ekosystému, a jakožto zelení čarodějové - spíše než jed třímající odstřikovači - máte za úkol naučit se pracovat s širším systémem takovým způsobem, který funguje pro všechny, jichž se týká.

Články v angličtině: ZDE