Je ČR na půli téže cesty?

V Jižní Americe: Od diktatury k postkolonialismu, přes propad volnotržní ekonomiky až k levicovým vládám

7. 10. 2010

Na rozdíl od Evropy levice v Jižní Americe stále ještě vítězí ve volbách - i když s potížemi, píše v deníku Guardian Luis Hernandez Navarro.

V osmdesátých letech se Latinská Amerika osvobodila od temných dnů vojenské diktatury s nadějí, že demokracie přinese sociální spravedlnost. To se nestalo. Jihoamerické země byly donuceny přijmout doktrínu o volném trhu z tzv. Washingtonského konsensu. Slabé a špatně připravené vlády prodaly veřejné zdroje za minimální ceny, zejména španělskému kapitálu, a byly zataženy do globálního kapitalismu. Prospěch z toho měly elity, zatímco většina obyvatelstva nezískala nic. Počet pracovních příležitostí se skoro vůbec nezvýšil, platy ve veřejném sektoru byly sníženy a dramaticky vzrostla chudoba.

Dělníci začali trpět dvojí nevýhodou. Jejich pracovní síla stála víc než pracovní síla v Číně, a byli hůř vzdělaní než lidé ve východní Evropě.

Jak vlády postupně opustily přerozdělovací a sociální funkci, začal se rozkládat koncept národního státu. Chudší vrstvy společnosti se přestaly se státem identifikovat. Došlo k hluboké krizi politické reprezentace: tradiční strany odrazovaly voliče a politikové, kteří nahradili vojáky, rychle ztratili svou důvěryhodnost.

Tohle je kontext, ve kterém přišla levice k moci. Za poslední dvě desetiletí vedla masová mobilizace zejména domorodého obyvatelstva ke svržení čtyř prezidentů v Argentině, třech v Ekvádoru a jednoho ve Venezuele, v Brazílii, v Kolumbii a v Peru. Sociální hnutí se postavila proti hegemonii Spojených států a zastavila privatizaci státních podniků a přírodních zdrojů. Vytvořila novou společenskou identitu, založenou na etnických a regionálních požadavcích. Sjednotila vyloučené a marginalizované lidi. Než začala ve volbách vítězit centristická levice, uskutečnilo se už předtím kulturní vítězství.

Ve VenezuEle, v Bolivii a v Ekvádoru se staly nové ústavy vyjádřením této nové společenské smlouvy. Vznikl právní rámec, který uznává kolektivní sociální a ekologická práva a vytváří podmínky pro vznik radikální demokracie, která vzniká z dekolonizace národů.

Tyto levicové vlády stojí v čele rekonstrukce architektury moci a geopolitiky. Po celém jihoamerickém kontinentu došlo k hlubokým změnám ve vztazích s USA a s globálními finančními organizacemi. Politika Bílého domu byla odmítnuta a přijaty byly nové instituční struktury, které podporují regionální integraci podle potřeb jihoamerického kontinentu.

Americké iniciativy, snažící se vytvořit rámec pro volnotržní obchod, byly odmítnuty. Ekvádor neobnovil kontrakt na americkou vojenskou základnu v Mantě. Zahraničněpolitické styky se rozvíjejí jinými směry. Jihoamerické země projevují solidaritu s Kubou, mají aktivní diplomatické styky s Íránem a rostou v nich čínské investice.

Ústředním prvkem těchto nových státních struktur je požadavek národní kontroly nad přírodními zdroji - což vyvolalo podstatné konflikty s multinacionálními společnostmi. Dnes mají státy větší kontrolu nad přírodními zdroji, avšak sociální a místní organizace vlády kritizují za to, že v podstatě jen těží a vyvážejí přírodní zdroje.

Vznáší se i další kritika - Konfederace domorodých národností v Ekvádoru obvinila Correu, že se chová autoritářsky, a ekologické organizace argumentují, že poskytl příliš mnoho ústupků velkým těžařským společnostem. V Brazílii kritizovalo MST - hnutí bezzemků - prezidenta Lulu, že nepokročil s pozemkovou reformou. Ve Venezuele je nespokojenost s vládnoucí byrokracií a s novou třídou Chavezových zbohatlíků. Radikálnější místní skupiny kritizují nové projekty těžby zemního plynu.

Těžba přírodních zdrojů přinesla jihoamerickému kontinentu velké nové finanční příjmy, z nichž jihoamerické vlády financovaly sociální programy a bojovaly tak proti chudobě. Během dvou Lulových funkčních období pomohl jeho rodinný plán 50 milionům nejchudších Brazilců. Ve Venezuele bylo 60 procent daní z příjmu zaměřeno v letech 1999 - 2009 na sociální programy a index chudoby tam poklesl z 49 procent na 24 procent a extremní chudoba z 30 procent na 7 procent. Ekonomické elity v jihoamerických zemích útočí na tyto sociální výdaje, avšak zisky soukromých společností v Jižní Americe rostou - v Brazílii za Luly vydělaly tři banky za osm let 95 miliard dolarů.

Sociální transformace v Jižní Americe dosud nepřinesla definitivní výsledky. Kontroverze o roli státu a o směřování regionální integrační a rozvojové politiky nebyly vyřešeny. Situace je nestabilizovaná - a bude taková ještě několik let.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 7.10. 2010