A co frustrovaní levičáci?

8. 10. 2010 / Karel Dolejší

"Chudinka Paul Krugman, uvězněný ve staré keynesiánské vyjeté koleji s jejími klapkami na očích", rozjíždí se Wolff. To věru vypadá na začátek staré indiánské nebo keltské bitvy s rituálním nadáváním protivníkovi. Tato praxe sloužila k nabourání sebevědomí protistrany, než vypukne vřava v podobě řady vedle sebe a po sobě následujících individuálních soubojů. Wolff je emeritním a hostujícím profesorem na dvou univerzitách, kdežto Krugman se v Obamově éře stal z poněkud odstrčeného nobelisty akademickou popstar přednášející po celém světě - a navrch ještě protežovaným komentátorem New York Times. Je tedy nad slunce jasné, že Wolff prostě musel ubohého Krugmana politovat, a tím nám o sobě hned na úvod leccos prozradit. Leč postupme dále.

Podle Wolffovy interpretace Krugman tvrdí, že kdyby americká vláda pokračovala v deficitním financování fiskálních stimulů, byla by recese dávno vyřízená. Pravda ovšem je, že vskutku značně nostalgický Krugman (jen si otevřete The Conscience of a Liberal...) není zrovna prvoplánovým optimistou; obává se, že USA tak jako tak čeká nejméně dekáda stagnace na japonský způsob. Nicméně přesto Wolffův terč opravdu prosazuje další deficitní financování jako údajně jedinou alternativu k druhému kolu Velké recese. S touto výhradou můžeme podepsat tvrzení, že Krugman nepřestává varovat před tím, aby se rok 2010 nestal podobně zlomovým jako rok 1937, který USA uvrhl zpět do náruče Velké deprese.

A zde to začíná být moc zajímavé, protože odsud Wolff po nějaký čas vidí věci poměrně ostře. Dokonce i "fiskální konzervativci, Republikáni a bohatí" (fiscal conservatives, Republicans, and the rich - skupina, které autor v typicky levičácké mánii pro zkratky okamžitě přiděluje akronym FCRR) přece dávají přednost tomu, aby si Washington peníze vypůjčil, spíše než aby jim je sebral na daních - a v tomto smyslu i oni podporují keynesiánské deficitní financování. Přece právě oni vládě půjčí a shrábnou pak úroky, vysvětluje naprosto polopaticky Wolff. Takže když jsou recese ostré a hrozí přejít v depresi, i FCRR (no prostě: i bad guys této kovbojky) souhlasí s keynesiánskou politikou, jak jsme to viděli na přelomu let 2008 a 2009. Ale přejí si, aby rozsah a trvání této politiky byly omezené.

FCRR ovšem nemají rádi velké a dlouhodobé deficity, protože pro ně hned v několikerém ohledu představují riziko. A sice:

• Bojí se, že ve Washingtonu vznikne politický tlak na to, aby vláda sama zaměstnala lidi bez práce, čili zřídila v ekonomice státní sektor.
• Obávají se, že státní podniky by mohly přinést jiný typ firemní kultury, demokratičtější a s větším vlivem dělníků (Wolff je jenom americký akademický levičák starého stylu, který nikdy nežil za železnou oponou, nechejme ho při tom...)
• Jakožto věřitelé financující deficit vlády se FCRR obávají prodražování dluhové služby, které by mohlo vyvolat lidový požadavek, aby se vláda dluhů zbavila, třeba i bankrotem.
• Existuje strach, že vláda si většinu dostupných peněz vypůjčí sama a privátní věřitelé budou pak muset platit vyšší úroky.
• FCRR pochybuje o tom, že by současné rozpočtové deficity byly vyrovnány budoucími přebytky.

Ale na prvním místě FCRR nemiluje keynesiánské deficitní výdaje proto, že je považuje za překážku "kreativní destrukce" v podobě zániku části podniků a poklesu mezd, jenž je nutný k obnovení ziskovosti firem a tím i ekonomického růstu. Právě proto bad guys souhlasili pouze a jedině s jednorázovým a krátkodobým fiskálním stimulem, který zabránil nejhorším extrémům, ale pokračování v této politice považují za neefektivní a kontraproduktivní způsob oživení kapitalismu ve fázi krize. To vše logicky vyplývá z mainstreamové neoklasické ekonomické teorie.

Keynesiáni mají poněkud jinou teorii, obávají se, že proces "kreativní destrukce" může vyvolat sociální hnutí ohrožující kapitalismus a požadující fundamentální sociální změnu.

Jde zde prostě jen o opakování klasického sporu mezi pravostředovými a levostředovými teoretiky, jehož předmětem je role vlády při zvládání kapitalistických hospodářských cyklů. Obě strany přitom obviňují protistranu, že se chová nezodpovědně a ohrožuje kapitalismus, shrnuje Wolff.

"Nekonečné debaty obou stran jsou spektákly sloužící ke klamání mas" (spectacles of mass distraction), politické představení inscenující překonání ekonomické krize. Veřejná politika osciluje mezi oběma póly podle jejich momentální politické síly - a to je také vše, co se děje. Když se na přelomu let 2009 a 2010 zdálo, že dochází k oživení, FCRR přestali podporovat keynesianismus a Krugman začal panikařit. Ve skutečnosti však optimální uchování kapitalismu nezajišťtuje ani jedna, ani druhá strana - je to oscilace mezi oběma póly, přičemž každý z nich se prezentuje jako jediná myslitelná alternativa protistrany, konstatuje neohegelovec Wolff.

Leč v tomto bodě to už s objevností Wolffovy analýzy jde rychle z kopce a na zraky autora padá vlčí mha. Jen velmi letmo zmiňuje pravicově populistické a velmi populární hnutí Tea Party Movement hrozící převrátit Republikánskou stranu vzhůru nohama, stejně jako jeho obviňování Obamy ze "socialismu". Wolffovi se zdá, že s diskreditací Obamovy administrativy nadchází v USA okamžik historické příležitosti pro radikální levici.

Já se ovšem daleko spíše domnívám, že příští "poučení z krizového vývoje v americké společnosti" nenapíše ani Paul Krugman, ani Rick Wolff, ale grizzlice Palinová.

Jenže to už bude myslím úplně jiná kovbojka...

Vytisknout