Proč se evropská strategie záchrany bank mění v politickou a ekonomickou katastrofu

8. 10. 2010

Toto rozhodnutí je nejkatastrofálnějším politickým rozhodnutím přijatým v poválečné Evropě. Ani ne tak pro ně samo - bylo v té době nezbytné zastavit rozklad - ale kvůli nedostatku aktivity při začleňování rozhodnutí do strategie řešení problémů bankovního sektoru - nedostatečné kapitalizace, nadbytku toxických aktiv, špatného managementu, a samozřejmě nadměrné velikosti. Následky této strategie se stanou zřejmými teprve v příštích letech. Minulý týden jsme zahlédli krátký záblesk, když Irsko přiznalo černou díru v bankovním sektoru, která bude jen letos stát zemi zhruba 32% HDP. Také Němci jsou co se týče bankovního sektoru notorickými optimisty, i když velká část z něj není patřičně kapitalizována.

Fundamentální chybou, jíž se evropské vlády dopustily na počátku krize, bylo selhání při redukci bankovního sektoru a neschopnost donutit majitele cenných papírů podílet se na nákladech záchranných operací.

Eurozóna byla vystavěna kolem svaté trojice: Žádný bakrot, žádné vystoupení, žádná sanace, což je logicky nesoudržná kombinace, nicméně hluboce zakořeněná. Dokonce i Řekové s poměrem dluhu k HDP takřka 150% si přejí vyhnout se bankrotu.

Zatímco Irsko a Řecko hoří, EU se vrátila k dobře známým ideologickým debatám. Fakt, že Irsko až donedávna nebylo v deficitu, zřejmě na nikoho nedělá dojem. Irsko, stejně jako Španělsko, se změnilo z počestné země na takřka bankrotující prakticky přes noc. Všechny návrhy nyní projednávané v Bruselu, i kdyby byly aplikovány retroaktivně, by na současné situaci nezměnily vůbec nic.

Hlavním problémem eurozóny není úzce chápaná fiskální disciplína, ale národní platební schopnost, což je mnohem širší pojem. V důsledku všeobecných garancí už není možné oddělit soukromé dluhy od veřejného. Je tu jen prostý a jednoduchý dluh. Jsme teď v paradoxní situaci, kdy přežití bank je zajištěno lépe než přežití těch, kdo je zachránili.

Podrobnosti v angličtině: ZDE