Martin Luther King: Teorie a praxe občanské neposlušnosti

7. 10. 2010 / Erazim Kohák

Ten pomník jsem pak míjel několikrát denně cestou z pracovny na přednášky a zpět – přednášeli jsme tehdy dvanáctkrát do týdne. Nikdy mi nezevšedněl. Představuje let abstraktně pojatých ptáků vzhůru k nebi. Mně připomínal metaforu idejí v Rádlově Útěše z filosofie. Dodnes mi ve vzpomínkách připadá úchvatný. Opravdu nic na něm není všední.

Naši afroameričtí studenti tehdy obviňovali univerzitu, že volila abstraktní pomník jen proto, aby na podstavec v srdci univerzity nemusela postavit sochu muže s výrazně africkými rysy. Mýlili se. Vždyť vážený kapitulní děkan Howard Thurman byl sám Afroameričan. Bostonská univerzita byla od svých počátků ohniskem filosofického směru označovaného jako americký personalismus. Rasismus tu nikdy neměl místa.

Význam abstraktní plastiky byl jiný. Svým životem byl Martin Luther King Afroameričan. Patřil intimně Americe své doby a jejím zápasům o lidskou důstojnost. Přesto svým významem nepatřil jen Afroameričanům. Ne¬patřil ani jen Američanům. Pat¬řil utištěným všeho světa, kte¬ří se od¬vážili zdvihnout oči k nebi jako ti ptáci na pomníku. Když hovořím o Martinu Lutheru Kingovi ve vlastech českých, myslím na naše romské spoluobčany, na vietnamské trhovce a obyvatele našich uprchlických táborů. Martin Luther King patří všem.

■ ■ ■

Martina Luthera Kinga nejlépe poznáte z jeho kázání. Slavné kázání na schodech Lincolnova památníku ve Washingtonu je známé jako „Mám sen“.² Začalo to vlastně v Montgomery v Alabamě 1. prosince 1955, když se krejčovská pomocnice Rosa Parksová v autobuse veřejné dopravy odmítla vzdát místa určeného jen pro bílé. Tehdy King, nově povolaný farář místního černošského baptistického kostela, začal na její podporu organizovat bojkot veřejné dopravy.

King si byl od začátku vědom, že pokud se jakýkoliv spor stane střetem hrubé síly, vždycky zvítězí ten, kdo disponuje většími mocenskými prostředky. To byla na americkém jihu policie. Ostatně i v případech, kdy obě strany disponují mocenskými prostředky, střet síly problém nevyřeší, jen zničí předpoklady smírného řešení. Proto se rozhodl od začátku pro nenásilnou formu odporu, a v tom vytrval. Bojkot trval déle než rok a vyžádal si nesmírnou obětavost a odhodlání černošské komunity. Výsledekem pak nebyl masakr jedné či druhé strany, nýbrž smírná integrace veřejné dopravy.

Ve středu Kingova nenásilného odporu byla základní, přímo biblická úcta k lidské důstojnosti každého člověka, kterou možná posílila i zkušenost s filosofií amerického personalismu na Bostonské univerzitě. Mladí Afroameričané se od něho učili odmítat nedůstojné postavení diskriminovaných. Odmítli přijmout odvěký návyk, třeba že bufety jsou jen pro bílé. Zasedli a čekali na obsluhu. Čekali třeba šest měsíců. Nakonec ušlý zisk přiměl podnikatele, aby diskriminační politiku změnili.

Nebylo to nikdy snadné. Nárok rasové nadřazenosti zakrývá strach, a ten má hluboké kořeny. Byly útoky policejními psy i vodními děly, byla šikana, byly i vraždy, nikdy nepotrestané. V roce 1963 skončil dr. King sám ve vězení v Birminghamu v Alabamě, kde podmínky byly daleko blíž těm ruským než evropským. Pak v srpnu zorganizoval protestní pochod milionu odpůrců rasismu na Washington a tam proslovil své ká¬zání.

Jeho základem byla myšlenka, že Američané tmavé pleti nepřicházejí do Washingtonu s prosíkem, nýbrž s neproplacenou směnkou. Tou směnkou je příslib života, svobody a možnosti usilovat o štěstí. To slíbili zakladatelé Spojených států ústavou všem Američanům bez rozdílu. To je směnka, se kterou přicházejí tmaví Američané do Washingtonu a dožadují se jejího proplacení jako směnky na plnost svobody a jistotu spravedlnosti.

Martin Luther King zdůrazňoval ve svém kázání u Lincolnova památníku, že tentokrát nepostačí, aby si tmaví Američané ulevili protestem a vrátili se do navyklých podmínek. Nepostačí nic menšího než plné, rovnoprávné občanství. Dokud k tomu nedojde, nepokoje budou pokračovat. Taková byla skutečnost. Avšak věren svému přesvědčení, dr. King varoval své stoupence tóny biblických proroků: Nepokoušejme se uhasit svou žízeň po svobodě z kalichu hořkosti a nenávisti. Pamatujme, že naše svoboda je nerozlučně spjata se svobodou našich bílých bratří. Nemůžeme jít její cestou sami.

Proto dr. King zakončil výzvou, aby se jeho posluchači vrátili do života a prosazovali v nedůstojných podmínkách lidskou důstojnost. Nebude to snadné, varoval, ale nezasloužené utrpení vykupuje. Vede nás sen o Americe, kde rovnoprávnost bude samozřejmostí, kde potomci otroků a otrokářů usednou u jednoho stolu jako sestry a bratří, kde děti černé i bílé si podají ruce bratrství. Vede nás sen. Uzavřel citátem z tradiční písně dosud bílých Američanů, „Rozezvučte svobody zvon!“

■ ■ ■

Bylo to kázání na úrovni Lincolnova projevu na Gettysburgském hřbitově či Kucinichovy Modlitby za Ameriku. Účastníci v něm prožili sen svobody a spravedlnosti. Něco se v nich změnilo. Stali se z posluchačů spoluúčastníky zápasu za rovná práva – a King vystoupil před celou zemí jako jejich kazatel.

Měnil se i Martin Luther King. Od svých prvopočátků zá¬pasil za práva všech Američanů ve jménu amerických ideálů. Věřil v Ameriku. Jenže v roce 1967 právě tato Amerika vedla v Indočíně krutou, bezohlednou koloniální válku. Ve Vietnamu umíraly desetitisíce Vietnamců a tisíce mladých Američanů, z velké části chudých Afroameričanů, kteří se nemohli vyhnout odvodu vysokoškolským studiem. Americké vládní kruhy válku bezohledně prosazovaly. Na válkách se vydělává. Pranýřovaly jako zrádce a přisluhovače nepřítele každého, kdo je kritizoval. Jenže King nikdy nebyl člověkem vybíravého svědomí. Byl si vědom, jak řekl 30. dubna 1967 v kázání „Why I am against the war in Vietnam“³ v kostele Riverside v New Yorku, že někdy nadejdou doby, kdy mlčet je zrada.

Promluvil, a vystoupil otevřeně proti válce. Překvapil pravicové kruhy, které ho začínaly tolerovat, pokud se staral jen o rovnoprávnost svých černochů. Prý mír a občanská práva jsou něčím odlišným. Jenže King prokázal jejich propojenost. Válečné výlohy si vynucují odbourání sociálních programů. Zabít jednoho protivníka přicházelo tehdy Ameriku na půl milionu dolarů. Na podporu v hmotné nouzi vydávala Amerika na jednoho příjemce všeho všudy padesát tři dolarů. Něco tu neklape.

A nejen to. Válka vyžaduje daleko vyšší cenu ve zhroucení morálky. Posílá mladé Američany tmavé pleti tisíce mil údajně vyvážet svými samopaly svobodu, která pro ně neexistovala ani v Georgii či v Harlemu. Učí mladé lidi násilí jako přijatelnému nástroji sociální změny. Martin Luther King se snažil učit je nenásilnému obcování, Amerika je učí pravému opaku. King si byl vědom rozporu, když ho vládci amerického tisku chválili, dokud zastával nenásilný postoj vůči brutálnímu šerifovi Bull Connorovi v Selmě, ale začali ho proklínat, když zastával tentýž nenásilný postoj k malým snědým vietnamským dětem. Amerika se stala největším šiřitelem násilí na světě – ve jménu svobody! Celá společnost zešílela válkou.

King vždy ve jménu lidské důstojnosti vládnoucích i ovládaných napadal pokrytectví společnosti, která káže svobodu a spravedlnost, avšak zároveň ochraňuje diskriminaci a bezpráví. Teď stejným způsobem napadl pokrytectví společnosti, která šíří násilí pod rouškou mýtů o svobodě. Tak jako otevřeně říkal pravdu o americkém rasismu, tak teď prohlašoval prav¬du o koloniální válce, kterou Ame¬rika ve Vietnamu převzala od Francouzů. Došel k jednoznačnému závěru: proti trojhlavé hydře rasismu, militarismu a vykořisťování Amerika nevystačí s reformou. Teď potřebuje nenásilnou revoluci – u nás bychom řekli revoluci hlav a srdcí –, která by jasně uznala hloubku a šířku zla a vypořádala se s ním.

King ve svém kázání na Riverside rozšířil biblickou metaforu příběhu o milosrdném Samaritánovi. Když na cestě z Jeruzaléma do Jericha opětovně dochází k neštěstím, nestačí poskytovat první pomoc. Je třeba se obrátit k příčinám – k rasismu, militarismu a sociálnímu bezpráví. Národ, který rok co rok vydává víc na zbrojení než na sociální programy, se přibližuje duchovní smrti, řekl svým věrným. Teď potřebujeme opravdovou revoluci hodnot, odmítnout trojí zlo rasismu, militarismu a ekonomického vykořisťování a obrátit se s láskou a úctou ke všemu lidstvu.

To už bylo slovo do pranice. Rasismus, militarismus a vykořisťování nebyly jen nešvary. Byly to tři pilíře amerického konzervatismu. King tu už nevolal jen po nápravě určitých křivd, nýbrž po zásadních změnách – a dovedl získat podporu širokých vrstev Ameriky, menšin, mladých, lidí práce. Potřeba byla zjevná. Teď se našel i charismatický kazatel, který by ji mohl prosadit. O Martina Luthera Kinga se vždy zajímal Federální pátrací úřad FBI. Jeho ředitel označil Kinga a Roberta Kennedyho, ministra spravedlnosti a nověji nadějného prezidentského kandidáta, za nebezpečné jedince, které by bylo záhodné odstranit. Po kázání na Riverside se o něj podle zprávy senátního Výboru pro právnost začala zajímat i 116. skupina americké Vojenské rozvědky.

■ ■ ■

Martin Luther King jako by cítil nebezpečí. Promluvil o něm otevřeně ve svém posledním kázání 3. dubna 1968 v Memphisu ve státě Tennesee, které známe pod názvem „Stál jsem na vrcholu hory“ (I’ve been to the mountaintop).⁴ King přijel do Memphisu, aby podpořil stávku memphiských sanitárních dělníků. Ve stávce nešlo jen o mzdové požadavky, ale také o bezpečnost a lidskou důstojnost, a nezúčastnili se jí jen afroameričtí dělníci, nýbrž celá odborová organizace. Nebyla to už akce za rasovou rovnoprávnost. Tak jako hlavním bodem kázání na Riverside byl odpor k militarismu, zde šlo o odpor k ekonomickému vykořisťování, o třetí hlavu trojhlavé saně rasismu, militarismu a vykořisťování.

Snad proto, že chtěl oslovit silně nábožensky založené dělníky v nejméně uznávaném povolání, či snad proto, že po okázalé ochraně během letu do Memphisu cítil hrozbu, sáhl King ještě výrazněji než obvykle k náboženské metafoře. Připomíná Mojžíše na hoře Nebó na prahu zaslíbené země či snad horu Ježíšova pokoušení, ale také výstup učedlníků s Ježíšem na horu Proměnění. King si představuje, že by mu z vrcholu hory Bůh ukázal všechny věky světa a dal mu vybrat. Na tuto nabídku odpovídá, že by volil dobu, ve které skutečně žil i se vším zlem, protože právě když je noc nejtemnější, je vidět hvězdy.

Naše temná doba, kázal King, je dobou velikých proměn, kdy lidstvo jako by stálo na pokraji nového věku. Solidaritou může překonat jedované květy sobectví. Překoná válku: otázka už není – násilí, nebo nenásilí, nýbrž nenásilí, nebo neexistence. Překoná bídu trváním na lidské důstojnosti, rozhodnutím žít jako lidé. Překoná rasismus láskou – cituje proroka Amose – ať povalí se jako voda soud a spravedlnost jako potok silný.

V Kingově posledním kázání se ozývají všechny tři náměty jeho života, zápas s rasismem, odpor k násilí v mezilidských i mezinárodních vztazích a odpor k ekonomickému bezpráví, k rozporu nesmyslného nadbytku a beznadějné bídy. Napomíná své stoupence: Nikdo vám nemůže jezdit na hřbetě, pokud není ohnutý. Volá po nebezpečném nesobectví. Neptejte se, radí svým stoupencům, co bude s vámi, když se zapojíte do zápasu. Ptejte se, co se stane s trpícími, když se nezapojíte.

Marek Hrubec a kol., „Martin Luther King proti nespravedlnosti“. Praha, nakladatelství Filosofia, září 2010.

Vytisknout