Šikana ve vládní režii

8. 10. 2010

Šikana na pracovišti -- označovaná v cizině jako mobbing nebo bullying -- či speciální případ bossing (šikana od nadřízeného) není už ani u nás neznámá. Podobně jako "dětská" ("školní") šikana má i tato různé stupně a formy. A podobně jako šikana u dětí může mít devastující účinky. Když každý den v práci slyšíme, že jsme neschopní a nepotřební, musíme čelit osobním výpadům a vulgárním nadávkám, kolega či šéf neustále znevažuje naši práci, dostáváme úmyslně špatné zadání, abychom po vypracování dostali veřejnou důtku a museli práci předělat i po pracovní době - a ujede nám poslední spoj domů, je předem určeno, v kterou hodinu a na jak dlouho smíme na toaletu, jsme terčem posměšných emailů, uštěpačných poznámek, nepravdivých pomluv na pracovišti (to je jen namátkový výběr z konkrétních projevů šikany na pracovišti), klesá nejen naše spokojenost v práci, ale i výkonnost, děláme více chyb, jsme pomalejší, protože svou práci víckrát kontrolujeme -- při trvalém dlouhodobém stresu je zhroucení jen otázkou času. A léčení pak dlouhé a tím drahé.

Dokazování šikany je navíc velmi těžké, což vyplývá z podstaty šikany jako takové (ale to už je téma na jiný článek).

Takže na druhý pohled je logika snížené podpory mnohem kalnější než původní křišťálová čistota vládou nabízeného řešení. A to pomíjíme utrpení těch zaměstnanců, kteří jsou nuceni šikanou trpět.

A pak je tu ještě pohled třetí -- pohled zaměstnavatele. Vláda proklamuje, že svými opatřeními chce zpružnit stávající systém práce a usnadnit pohyb pracovní síly. Dosud je možný postup, že se zaměstnavatel se zaměstnancem domluví i po skončení zkušební lhůty (např. v situaci, kdy není dost zakázek) na ukončení pracovního poměru dohodou a zaměstnanec bez problémů jde na Úřad práce. A když zase zakázky jsou, zaměstnanec se vrací na původní místo.

Pokud ale by touto cestou zaměstnanec dostal jen část podpory v nezaměstnanosti, s dohodou o ukončení pracovního poměru logicky nebude souhlasit. A zaměstnavatel při představě, že by musel platit odstupné, raději žádného dalšího zaměstnance nepřijme a zkusí řešit situaci jinak (třeba brigádníkem, u kterého ušetří za pojistné). A tím stát tratí dvakrát -- poprvé nedostane peníze za pojistné a podruhé má člověka zbytečně u Úřadu práce.

Nestálo by za to se ještě jednou a systémově zamyslet nad navrhovanou úpravou?

Vytisknout