Čulíkova obrana imperiálních práv na "tu jedinou" pravdu

27. 6. 2009 / Štěpán Kotrba

Komentář Štěpána Kotrby k článku Jana Čulíka "Co je to "Čína"?", polemizujícím s textem Štěpána Kotrby "Mají lidé na Západě právo se vzbouřit také?"

"Čína" dneška je země, ctící vlastní tradice a mající vlastní pravidla vlády. Uznávající vlastní pravidla státní správy a samosprávy. Země s otevřenými hranicemi, odkud nikdo neutíká, protože nechce a nebo není kam. A kdo chce, tak jde. Všude je chléb o dvou kůrkách. Země nacionalistická, hrdá jak na SVÉ "utlačitele" císařské, tak i komunistické. Pohrdající chaosem v Evropě. Vnitřní stabilita tohoto režimu je založena na souhlasu VĚTŠINY z miliardy jeho obyvatel. Miliarda lidí se nedá kočírovat násilím. Vynikajícím způsobem o Číně psali v Britských listech nikoliv evropští aktivisté "lidských práv", ale ti, kteří tam žijí a podnikají. Tak třeba autor článku "Nebeský klid už dvacet let".

Jakou legitimitu má oproti Číně režim rozkradačů státního majetku v Británii, režim požitkářských elitářů, lhářů a darebáků - ve všech stranách? Páchá snad předseda britského parlamentu či předseda vlády rituální sepuku jako omluvu občanům? Ne. Nechávají si střeva párat bulvárním tiskem. Vidím nicméně daleko více utlačitelské režimy světa, než je státně kapitalistická Čína pod vedením místní "komunistické" strany, která už má komunistický jen název. Jenže ty z Británie nejsou vidět, protože zde má britská "demokracie" dodnes krev na rukou.

Je to převážně Afrika, kde dodnes řeší následky kolonialismu zemí "západní" Evropy a především Británie, trvající do druhé půli dvacátého století a selhání jakýchkoliv "transtiton" modelů při "darování svobody" a vytváření Commonwealth of Nations. NGOmani ani profesoři z univerzit se sem nehrnou, není to mediálně "trendy", protože nikde v dohledu není dost ropy či dalších nerostů. Vláda na to nedává granty.

Pozůstatky britských držav jsou dnes jen džungle či stepi, etnické či rodové války a smrt. Ale dobře se sem prodávají zbraně a střelivo. Etiopie, Ašantská říše - Ghana (nezávislá na Británii od roku 1957), Nigérie (1960), Sierra Leone a Tanganika (1961), Uganda (1962), Keňa (1963), Zanzibar (1963), Gambie (1965), Botswana (1966), Lesotho (1966) a Svazijsko (1968), Togo, Bečuánsko (dnes Botswana), Súdán a Libérie jsou dodnes živé pomníky britské "demokracie".

Ano, v Británii dnes demokracie je a funguje. Odcamcaď pocamcaď. Vzpomínám, jak demokraticky zamezila britská vláda importu Romů do země před několika lety... I tak se projevuje západní demokracie. Britská zahraniční politika ovšem demokratická není. Pouze politiku dělových člunů nahradilo hospodářské embargo EU, korupce, kšeft se zbraněmi, zločinná léková politika a hladomory.

Uznávám právo na národně osvobozeneckou válku i na občanskou válku. Neuznávám nicméně právo na cizí intervence a humanitární bombardování. Ve jménu jakýchkoliv idejí.

Anebo musí dát Británie právo Číně, aby podvracela britskou vládu zkorumpovaných zlodějů a snažila se zde o protivládní povstání. Čína na to zcela jistě najde v rozpočtu daleko víc, než si může na intervence dovolit dnešní Británie. Může navíc i nadále oslabovat nafouklou libru stejně, jak činí s americkým dolarem. Jak by se to Janu Čulíkovi líbilo ?

Mimo pár grázlů se nikdo v Československu neprosil o sametovou režii. Přesto zde bylo agentů západních služeb víc, než aby pouze pozorovali z oken velvyslanectví... Uznávám právo lidí zvolit si dobrovolně či formou násilnou vlastní režim ve své vlasti, neuznávám právo žádné země vnucovat svou imperiální morálku a cizí kulturní vzorce kdekoliv mimo hranice svého území.

Do Britských listů nepíšu, jak mi Jan Čulík podsouvá v článku "Co je to "Čína"?", proto, abych zde "zvenčí" podvracel politický režim. Žiju v Praze od svého dětství, neemigroval jsem nikam - ač jsem měl možnost a nehodlal jsem ani nikdy nikam emigrovat. Pokud Jan Čulík píše, aby intervenoval do české politiky s cílem změny režimu v Česku, je to nejen pro čtenáře, ale i pro mne novinka...

Myslím, že dostatečně Čulíkovi odpověděl už Karel Dolejší v článku "Názor většiny a "svoboda" lidí mimo náš kulturní okruh často nebývají lidem na Západě po chuti". K tomu není co dodat.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.6. 2009