Nehegemonický dovětek ke Slačálkově a Škabrahově pohledu na antikomunismus

25. 6. 2009

Martin Škabraha trefil hřebík na hlavičku, přesněji řečeno přistihl Ondřeje Slačálka při vzývání staromarxisté mantry, jež nám zvěstuje, že vládnoucí ideje jsou ideje vládnoucí třídy. Ve své pronikavé analýze antikomunismu nového typu si totiž Slačálek neodpustil najít třídního nositele, řka: hle, vidím střední třídu ve spodničce havlovského antikomunismu s lidskou tváří. Jenomže tím situaci více zatemnil, než osvětlil. Chybí totiž vysvětlení, proč zrovna naše "sociálně rozmazaná" střední třída by měla mít zájem na této verzi antikomunismu. Qui bono? je prostá otázka a staromarxismus na ní odpovídá celou složitou teorií, která dávno ztratila na přesvědčivosti. Konec konců Laclau i Mouffová se k teorii hegemonie dostali až když se vzdali třídní analýzy, poznamenává Milan Znoj.

Škabrahova korekce v tom smyslu, že v případě havlovského antikomunismu s lidskou tváří nejde o ideovou hegemonii střední třídy, jež začíná trochu panikařit, ale že jde o snahu havlovské intelektuální elity ovládnout mysli střední třídy, je coby vysvětlení zdrojů hegemonie mnohem přesvědčivější, ale rovněž i zde začnou vyskakovat otazníky. Zmíním jenom jeden, nikoli největší, ale otazník spíše pobočný. Je ale namístě, protože patří k otázce, kterou oba pánové ve své úvaze opomenuli. Přitom bez ní nelze dostatečně pochopit, jakou roli a v jakém politickém střetu u nás soudobý antikomunismus funguje. Nelze totiž přehlédnout, že mezi starým distančním a novým vylučujícím antikomunismem (řečeno Slačálkovou terminologií) není jen důležitý rozdíl, ale také zajímavá spojnice. V obou případech byl totiž antikomunismus instrumentálně využíván v politickém zápase proti sociální demokracii, a to mnohem více než proti komunistické straně. Příznačným dokladem budiž nedávná akce mladých antikomunistů, kteří zapálili 90 svící před sídlem sociální demokracie v Praze a minutou ticha uctili památku obětí komunismu. Vyjádřili se přitom v tom smyslu, že obětí bylo tolik, takže budou moci tuto politickou performanci opakovat až do voleb. Proč svíce nezapalovali před sídlem komunistické strany, ale před sídlem sociální demokracie, která má také své mrtvé z komunistických represí? Prostá instrumentální otázka Qui bono? asi nemůže zastoupit snahu demaskovat hegemonii, může ji ale vhodně korigovat. V každém případě se přitom obejdeme bez zvetšelé třídní analýzy.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 25.6. 2009