Antikomunismus jako továrna na Absolutno

26. 6. 2009 / Karel Dolejší

Milan Znoj v poznámce k textům Ondřeje Slačálka a Martina Škabrahy převedl pozornost od třídní analýzy současného českého antikomunismu k analýze funkční. V aktuálním kontextu pak upozornil na zdánlivě paradoxní skutečnost, že terčem antikomunismu dnes není ani tak sama KSČM jako spíše ČSSD.

Pokus o "smysluplnou" impregnaci blábolivého českého politického diskursu antikomunistickým moralinem však po mém soudu v sobě nese podstatně vyšší ambice než posluhovat aktuálnímu politickému boji - fakticky míří až k restauraci kategorie Absolutního nepřítele. Militantní antikomunismus totiž slučuje minimálně:

  • Obraz vnějšího nepřítele: Antikomunismus denuncuje Východ. Přepodstatňuje ovšem prostorovou distanci v distanci časovou, takže z neochoty naslouchat Medveděvově argumentaci se jakoby stává důsledný odpor proti Brežněvovi.
  • Obraz vnitřního nepřítele: Vnitřní nepřítel se odvozuje od vnějšího. Kdo nevěří v transsubstanciaci Medveděva v Brežněva, kdo říká, že bychom měli naslouchat ruským obavám z radaru atd., napomáhá vnějšímu nepříteli a měl by tedy skončit jako "outlaw", psanec.
  • Obraz politického nepřítele (hostis): Politickým nepřítelem antikomunismu je sociální demokracie. Antikomunismus odmítá sociální stát a progresívní zdanění; nejde však o tolerovanou odlišnost existující v současném prostoru, ale o "komunistický přežitek" v čase.
  • Obraz soukromého nepřítele (inimicus): Politický nepřítel (hostis) představuje hrozbu, proto je s ním veden boj; není však automaticky považován za morálně špatného a lze s ním tedy za náležitých podmínek uzavřít spravedlivé příměří nebo spravedlivý mír. Není třeba jej osobně nenávidět za to, kým je. U soukromého nepřítele je tomu ale jinak - tomu se ruka nepodává.

Tak - toť Nepřítel v celé své ohavnosti.

Už jste si všimli, jak Jiřímu Paroubkovi ze spánkových kostí pučí rohy?

Sociální vědy aplikované do života
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.6. 2009