Svoboda

27. 6. 2009 / František Řezáč

Člověk, cítící svobodně, má v sobě jakýsi vnitřní kompas nebo čidlo, které začne signalizovat, když něco není v pořádku se svobodou. Člověk jednající svobodně a také skupina lidí či národ, se jistě ve své touze po svobodě mohou zmýlit, ale riziko omylu ke svobodě patří. Neomylnost kněží, mudrců, tajemníků a dohlížitelů je znakem nesvobody.

Sedláci ve Francii netušili, kam povede vzpoura proti králi, že zrodí Napoleona a ne jednoho, ale poselství Velké revoluce konec konců, nejen sedlákům, svobodu přineslo. A dodnes můžeme v různých podobách slyšet, že byla revoluce zbytečná, krvavá a že prý to mohlo jít jinak. Inu, nešlo.

Podobně u nás. Marie Terezie ani Josef II. netušili, co vyvolá poskytnutí svobody vyznání a pohybu, jak národy využijí vzdělání, jež jim bylo napůl vnuceno v úřední řeči říše, která se nakonec rozpadla. Ale ne proto, že lidi získali svobodu.

Ti kdo omezují svobodu obyčejných lidí, si jsou v řadě ohledů až nápadně podobní. Různí zachmuření obřadníci, zasedající v kuriích, ústředních výborech či radách dohlížitelů, vědí lépe než my, jak se máme oblékat, jakou hudbu máme poslouchat.

Však jsme si jejich šikan užili dost - měřili nám šířku nohavic i délku vlasů, určovali, kam se smíme či nesmíme podívat. Pro nás byla symbolem svobody Amerika a je vidět, že strach všelijakých dohlížitelů z Ameriky jako přitažlivého příkladu pro obyčejné lidi trvá dodnes a stejně jako kdysi je tato země obviňována ze subverze - nebýt Ameriky a jejího vměšování, lidé by byli hodní a nebouřili by se proti dohlížitelům.

Jistě, lze namítnout, že obdiv k Americe je naivní a s tou svobodou to v USA není tak úžasné, jak jsme si představovali.

Jenže právě proto jsme chtěli svobodu: Abychom si názor, i na Ameriku, mohli udělat sami, bez mudrců, kteří prý vědí lépe než my, co si máme přát...

Vytisknout