Několik poznámek na okraj interpretace íránské "sexuální revoluce"

26. 6. 2009 / Karel Dolejší

Laura Secor napsala svou recenzi antropologické studie Pardis Mahdavi nazvané Passionate Uprisings: Iran's Sexual Revolution pro The Nation už v listopadu 2008, tedy mimo jakoukoliv souvislost se současnými událostmi v Íránu. Obsáhlý a strukturovaný text bez apriorní politické tendence naznačuje minimálně čtyři perspektivy: pohled z pozice "islámského zákonodárce" usilujícího zakonzervovat patriarchální, vůči ženám sexuálně opresívní společenský řád; spíše jen v náznacích perspektivu muže, který je takto privilegován; dále pohled starší ženy-matky, která se pokouší sloučit poslušnost vůči přísným náboženským předpisům s pochopením pro mladou generaci, která žije zcela jinak (to je nejtragičtější postava celého článku, poněvadž zcela selhává); a konečně mladou generaci, která je z velké části bez možnosti společenského uplatnění a udělala si tedy životní program jen a pouze z manického překračování tabu.

Secor, stejně jako Mahdavi, vyjadřuje sympatie k mladé generaci; je ovšem výrazně skeptická k přesvědčení původem íránské antropoložky, že tato generace, jejíž životní styl před třicítkou jí silně připomíná život maloměstských amerických teenagerů, představuje cosi jako "politický ferment" íránské společnosti.

Když Secor nalézá v životním stylu nejmladší íránské generace cosi "nepopiratelně sterilního", samozřejmě vidí souvislost s politikou porevolučního íránského státu, který populaci maximálně ztížil až zabránil v participaci na veřejném životě. Nevyužitá, nezakotvená a dekadentní teheránská zlatá mládež problematickým způsobem odpovídá na situaci, kterou sama nezavinila.

Pokud se však ptáme, proč se nakonec nepodařilo "Zelenou revoluci" rozšířit mimo Teherán, není přitom možno sine ira et studio obejít otázku, zda sociální izolaci vzpoury v konzervativní šíitské zemi máme přičítat jen a pouze režimnímu represívnímu aparátu.

Genderová nerovnost ve společnosti | Írán
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.6. 2009