Jsou opravdu jiní

25. 6. 2009 / Jindřich Bešťák

Horečnatost budování kapitalismu v Čechách (předtím socialismu) mělo, přes zcela zásadní odlišnosti dnešní globální reality, bezpochyby řadu podobných, některých vnějších i skytých, rysů s oněmi "údernickými" padesátými léty, jak případně M. Škabraha v úvodu připomíná. Případné rozbory tohoto tématu nechám fundovanějším. Alespoň malá osobní vsuvka z reality už mnohým (mladším) neznámé. Byl jsem v té době (padesátá léta) malé dítě, z dnešního pohledu "chudé", ale spokojené se svými knížkami, starým rozhlasem, natahovacím gramofonem, elektrickým vláčkem a harmonikou, kinem za dvě kačky. Hlad jsem neměl, hubertus se tehdy obecně cenil. Vlastně jsem byl zaopatřen, i přes malý otcův příjem, velmi dobře, i když matka po prodělané tuberkulóze delší dobu nepracovala. Jen jednou nebylo na vánoční dárek a tak mi otec přemaloval dřevěný traktor z minulých vánoc. Knížka ale byla. Unesl jsem to bez problémů.

Jsem nakonec rád, z mnoha zcela nepolitických důvodů, že jsem se narodil brzy po válce v roce 1945, i když život později nebyl pro moje rodiče v žádném případě žádná dobová idyla, ale vcelku ani tragedie. Dostali jsme od "dolů" pěkný byt, byla práce, skromné živobytí i zábava. To pěkné, co jsme jako děti prožili a co nám následně bylo umožněno prožívat v 60. letech, je ovšem zkušenost zcela nepřenosná, jak je všeobecně známo. Mě oslovili více V+W, Semafor, jazz než pak Beatles, četl jsem však mj. romány W. Scotta. Tato osobní vsuvka má být jen určitým kontrastem k tomu, co známe z dnešní rozvinuté spotřební společnosti. Domnívám se, že nejhorší jsou antagonismy toho, nebo těch, které tíží společné, či jakési podobné, vnitřní viny, podobné rysy, které je třeba zastřít, odstranit za každou cenu a jakýmikoli prostředky. Nechci však pokračovat tímto směrem.

Kolegyně mi dnes podsunula rozhovor s dr. Václavem Cílkem uveřejněný v jisté tiskovině, kterou si nekupuji. Pana doktora Cílka si nesmírně vážím, mám některé jeho knihy a rád ho poslouchám. V tomto rozhovoru říká některé věci, které velmi dobře charakterizují naší dobu a úzce souvisejí i s výše uvedeným tématem. Možná, že ne všichni čtenáři BL zrovna tento četli, tak si dovolím některé citace. Na otázku redaktora, co tedy nasvědčuje vstupu do zcela nové epochy, odpovídá: "Málokdo si uvědomuje, že dozrála mentálně úplně nová generace lidí, kteří se narodili v 90. letech. Není to jen běžná obměna -- jsou opravdu jiní, dost se liší i od dnešních třícátníků. Mají potřebu obrovského sebeprosazení, zároveň jsou hodně agresívní a poznali jen ekonomický růst. Vyznávají proto hlavně hédonistický způsob života, mají až nereálná očekávání, ale přitom jim spíše hrozí nezaměstnanost. To je koktejl, který má velký potenciál k revoltě. Příkladem takového prvotního, zatím skoro neškodného organizovaného naštvání mladých byla vajíčková válka".

Troufám si jen ze své zkušenosti dodat, že mluví-li tu dr. Cílek o úplně jiné generaci, tak bezpochyby správně vystihuje její podstatné určující rysy. Nedomnívám se však, že se týkají z hlediska procentuálního vyjádření všech členů této tzv. nové generace. Mnoho v běžném smyslu "normálních", inteligentních, ba i milých, mladých lidí s řadou hodnotných zájmů, se do této charakteristiky jaksi nevejde. Nevím, zda nějaké výzkumy v tomto směru jsou k dispozici. Zajisté ale, jako ostatně vždy, převládne ta nejagresivnější část, byť možná nemusí být v početní převaze, nevím. Jinak -- minulý víkend jsme byli v Praze (muzejní noc, také stovky muzikantů kolem Vltavy...). V tramvaji č. 7 seděli především mladí a mladší. Starší lidé byli většinou pěkně a často moderně oblečeni. "Srandu" pana Vinaře na téma "důchodci" moc neberu a také mě z ní spíše mrazí. A ta dobrá sranda, alespoň dle V+W, už dávno skončila.

Pan doktor Cílek v rozhovoru pokračuje: "V podstatě recesistická akce milých studentů se může snadno zvrhnout v něco jiného. Mladou generaci teď možná nejlépe vidí učitelé, kteří potvrdí, jak roste její agresivita. Nejde jen o Česko, ale o celou Evropu a Spojené státy. Ve Francii vedou statistiky fyzického napadení učitelů, jež stále rostou. Myslím, že velmi snadno a rychle mohou být nezaměstnanými a radikalizujícími se vysokoškoláky a středoškoláky destabilizovány i současné politické strany...."

O násilí ve školách v USA, v Anglii a v Německu již dříve pojednal dr. František Koukolík ve svých článcích a knihách o tzv. deprivantech. Na otázku, jak se tato generace vyrovná s případnými tvrdými dopady krize, dr. Cílek odpovídá: "Mám pocit, že nemůže chápat, která "bije" (Pozn." - tak to je veliká pravda a týká se dle mého dokonce nemalé části našimi médii masírované společnosti). Bude trvat na svém právu na blahobyt. A pokud ho nedostane, bude frustrovaná nebo agresivní. Když do krize vpluje moje generace nebo i vaše -- třicátníků, tak skromnost je modus, do kterého se budeme umět přepnout. Sice neradi, ale zvládneme to..... Ale lidé kolem dvaceti to budou mít nejtěžší."

Poslední odstavec z delšího rozhovoru dr. V. Cílka využiji k reakci na téma nájezdů důchodců na "akční" zlevněné nákupy. Rozhovor je tematicky širší a zahrnuje i soudobý ekonomický rámec problému. Na otázku, proč by se kvůli nové generaci měla měnit celá evropská civilizace, dr. Cílek říká: "Vraťme se k investičním dravcům, kteří teď hledají práci. Ideální jsou pro ně cenové bubliny, ať už vyvolané uměle nebo skutečnou panikou. Mám tady kamarády z Vancouveru, kteří mi líčili, jak loni vypukla v Kanadě panika, že bude drahá rýže. Lidé udělali nájezd na "sámošky" a úplně je vykoupili. To se stalo ve společnosti, která je inteligentní, dobře informovaná a je v přebytku. Jakmile se rozšíří fáma, že začne něco docházet, vypukne panika kdekoli na světě. A ceny vzrostou. Pak se sice třeba ukáže, že rýže je dost nebo se dá dovézt, a ceny zase půjdou dolů, ale panika už nadělá obecnou škodu". Viděli jsme sami v televizi, jak se o levné zboží rvali až s následky zranění lidé ve "vyspělém světě", když otevírali nový supermarket. A my trochu starší a ještě starší víme, a máme jaksi pod kůží, že jsme museli jít a "ulovit" někde ve frontě cca na dvě hodiny to kilo hovězího, když syn měl tak rád svíčkovou. Jinak, mě "akční" nájezdy nezajímají, tedy zatím, doufám. Jeden kolega v kapele říkal tak "ze srandy" -- "a bude hůř".

Závěrem -- v Praze jsem si minulý víkend zase koupil knížku, tentokrát od mladého doktora ekonomie Tomáše Sedláčka, zřejmě již dostatečně známou "Ekonomii dobra a zla". Ještě jsem ji nestihl přečíst, ale nahlédl jsem do poslední kapitoly. Tam píše: "Poučení v krizi je zdá se naše jediná naděje. V časech dobrých totiž není vhodná doba na zpytování a reflexi, natož na jakousi změnu cesty v duchu původního slova pokání. To v krizi se zjevuje pravda, často ve své nehezké nahatosti (král je nahý), ale za to ve vší vehementnosti. "Tato krize není jen ekonomická či spotřební, je mnohem hlubší. Naší době chybí přiměřenost. Je třeba odvyknout si od spotřební drogy tak, jak si od ní odvyká závislý člověk. O tom, že to nebude snadné, nepanují žádné pochyby. Žili jsme příliš dlouho a beztrestně na dluh nejen finanční, ale i ekonomický, znevažována byla politická zodpovědnost a ke třetímu světu jsme se chovali až s příliš velkou dávkou krutého cynismu. I to je náš dluh".

Chápu doufám dobře, že T. Sedláček zde myslí západní rozvinutou spotřební společnost obecně, tedy celou její etapu, jak se postupně vyvinula po 2. světové válce. Tak nevím, kdo tohle všechno dnes naší "zcela jiné generaci" vysvětlí. Školy na to jistě nestačí, kromě jiného na to nejsou jejich vzdělávací programy ani nastaveny. Také nevím, zda se případně někdo nepokusí tuto mladou generaci jakkoli zneužít. Nebylo by to asi ani příliš obtížné. Může přijít i nový mladý "Mussolini" a slíbit opětovný blahobyt (viz dr. Cílek). "Ohne sranda". Obecně je známé, že skutečné poznání a zkušenosti se rodily vždy nelehce, s určitým odříkáním i "bolestmi", prací a úsilím. Kdo řekl, že to už neplatí!? Na konec přeji všem lidem, kteří druhým nechtějí škodit ani ubližovat, jen to dobré a -- přiměřená skromnost nade vše. A nebo ne ... ?

Vytisknout