Postskriptum: Přání otcem myšlenky, aneb Uvíznutí v Boydově smyčce

27. 6. 2009 / Karel Dolejší

Plukovník USAF William Boyd kdysi doplnil Darwinovu vývojovou teorii o schema přizpůsobování inteligentních organismů a uskupení racionálních organismů vnějšímu prostředí, které je klíčové pro jejich přežití. Jde o nepřetržitě opakovaný cyklus zahrnující pozorování (observation) - orientaci (orientation) - rozhodnutí (decision) - jednání (action). Boyd ve zkratce celý cyklus nazývá OODA Loop, já budu pro větší srozumitelnost hovořit o Boydově smyčce:

• Pozorování: Zahrnuje sběr dat prostřednictvím smyslů
• Orientace: Analýza a syntéza dat za účelem formulace aktuální mentální perspektivy
• Rozhodnutí: Určení postupu na základě aktuální mentální perspektivy
• Jednání: Fyzické provedení rozhodnutí

Poruchy v tomto cyklu mohou způsobit, že jedinec nebo skupina jedinců jsou v procesu přirozeného výběru eliminováni. Může k tomu typicky dojít například proto, že Boydova smyčka v daném případě probíhá příliš pomalu a konkurent tedy dokáže jednat agilněji; protože prostředí se mění tak rychle, že cyklus není dokončován a "zasekává se" na opakovaném pozorování a orientaci; případně protože vnitřní struktura dané lidské skupiny je příliš rigidní, chybí jí společný jednotící náhled, extenzívní interní komunikace (předpisy, normované postupy, nařízení, porady...) zahlcuje kapacitu pro pozorování stavu vnějšího světa...

Ale jednou z možných poruch je také chyba při pozorování a orientaci, kdy je nějaký jev špatně interpretován (stíhací pilot si nevšimne, že protivníkova náhlá ztráta rychlosti není známkou vážného poškození stroje, ale překvapivým manévrem), přičemž taková chyba může mít i systematický charakter. K tomu poslednímu dochází zejména tehdy, jestliže je náš pohled na svět příliš zjednodušený a povrchně ztotožňuje jevy, s nimiž není radno takto zacházet (ztrátu rychlosti po zásahu a snahu dostat se za nalétávajícího útočníka).

Nuže: George Friedman z analytické společnosti Stratfor dosti přesvědčivě argumentuje, že to co nám z Íránu ukazovala západní média byla selhávající revoluce, jíž se nakonec účastnily převážně jen velkoměstské "Twitterující třídy". To co nyní vidíme v médiích je s Friedmanovým závěrem konzistentní. Pokud má Musávího opozice nakonec uspět, může se jí to zdařit jen za podstatného rozšíření její sociální základny, mj. o venkovské obyvatelstvo a o politicky velmi vlivný klérus (bez jeho pomoci patrně vůbec nemůže pomýšlet na rozložení bezpečnostních složek dosud naprosto loajálních k Ahmadínežádovi). To však mimo jiné znamená, že Musávího opozice vůbec nemůže zůstat nadále tak radikálně prozápadní, jako když komunikovala jen s reportéry BBC a CNN; její program bude muset být založen na konzervativním, nábožensky ukotveném nacionalismu, jinak prakticky nemá šanci vybřednout z kruhů teheránské high society. Pokud se chce pokusit rozložit agitací bezpečnostní složky, bude muset být dokonce otevřeně protizápadní a a protiizraelská. Nikdo by neměl tyto programové posuny podceňovat, poněvadž by se staly takřka součástí genetické výbavy Zeleného hnutí, jestliže by uspělo. Prakticky totéž by se stalo i v případě, že by byl s pomocí části konzervativců kolem Medžlisu nalezen nějaký kuloární kompromis.

Neil MacFarquhar v The New York Times upozornil na fakt, že Ahmadínežádův nový velitel Revolučních gard, Muhammad Alí Džafarí, je specialistou na protipovstalecké operace a souběžně s dosazením řady "spolehlivých kádrů" provedl kompletní reorganizaci hlavní opory íránského režimu - s cílem zvýšit její efektivitu a pružnost. Rozložit gardy agitací bude takřka nemožné, jsou velmi dobře připraveny takovému pokusu čelit; vojensky porazit by je mohla jedině pravidelná armáda, i té by to dalo hodně práce, a zatím absolutně nic nenasvědčuje tomu, že by se k něčemu podobnému chystala. Pokud by byl Ahmadínežád jakkoliv odstraněn, následná dohoda s gardami by musela zahrnout ohromné koncese v oblasti vnitřního uspořádání státu, bezpečnostní a zahraniční politiky.

Pokud má Zelené hnutí porazit Ahmadínežáda, bude se mu zkrátka muset začít v lecčems podobat. Jestliže zůstane prozápadní, bude téměř jistě neúspěšné; jestliže bude úspěšné, nebude už téměř jistě prozápadní - taková je logika jeho růstu v íránské společnosti. Výsledkem odstranění Ahmadínežáda by byla země nadále "islámská" s přibližně stejně asertivní zahraniční politikou jako dosud a se stejnými zásobami strategických surovin, ale s mnohem větším mezinárodním kreditem v regionu i ve světě.

Otázka je, jestli nad tímto výsledkem - ach ano, doprovázeným jistou liberalizací vnitřních poměrů, která by ovšem kvůli kléru a ozbrojeným silám nemohla zajít příliš daleko - by měl na Západě někdo důvod jásat, nebo zda by to byl spíše důvod k podstatně vážnějším starostem z obrozeného a agresívního íránského nacionalismu.

Čím více se situací v Íránu podrobněji zabývám, tím sílí mé přesvědčení, že soudruzi globálové už v těch fázích Boydovy smyčky, které zahrnují pozorování a orientaci, dělají dost vážnou chybu...

Vytisknout