Hegemonie koho a nad kým?

24. 6. 2009 / Martin Škabraha

"Protože co je opozitum k antikomunismu? Komunismus. Nebo snad něco jiného?"
Erik Tabery

Ondřej Slačálek formuloval tezi, že současný český antikomunismus (který nazývá antikomunismem vyloučení) je projevem ztráty společenské hegemonie jeho představitelů. Je to podnětná teze, kterou však autor podle mého názoru nedotáhl. Jeho text potřebuje upřesnění, o které se nyní pokusím.

Ze závěru Slačálkovy studie čtenář nabývá dojem, že hegemonie, o které je řeč, je nadvládou střední třídy (resp. její části). To je trochu zavádějící z toho důvodu, že to pojem hegemonie zasazuje do "logiky nutného", jak by se vyjádřili Laclau a Mouffeová: jako by hegemonie tzv. morální pravice byla nutným projevem objektivních zájmů a postavení střední třídy, a když se toto postavení otřásá (což by určitě bylo možné doložit sociologicky), oslabuje se i hegemonie s ní spjatého diskurzu. Jenže hegemonie je pojem, který nepatří do "logiky nutného", ale do "logiky kontigentního", jinak řečeno: hegemonie není nutnou projekcí objektivního postavení nějaké třídy, ale historicky nahodilým výsledkem boje angažovaných intelektuálních elit o to, kdo bude formulovat převažující společenské vědomí (trochu tato marxistická teorie připomíná schumpeterovskou teorii demokracie, v níž je mínění voličů nikoliv předpokladem, ale naopak výsledkem činnosti politických stran).

Myslím si proto, že Slačálkova studie není ani tak o hegemonii střední třídy jako o hegemonii nad střední třídou. Ostatně, ruský marxismus, v jehož debatách se pojem hegemonie rodil, vyústil ne v nadvládu dělnické třídy, ale v nadvládu strany, elity, která mluvila jejím jménem (aniž by ta třída jako dějinnotvorný činitel objektivně existovala). Obdobně lze za hegemony československého roku 1968 označit tzv. reformní komunisty, kteří si osobovali právo hovořit za celou společnost -- ta sice zdaleka nemusela jejich postoje sdílet (lze předpokládat, že se v ní prolínala celá řada motivů), hegemonie reformních komunistů ve veřejném prostoru ale nedovolovala formulovat problémy jinak než v jazyce socialismu s lidskou tváří (hanba výjimkám).

Střední třída je -- minimálně v demokratických režimech -- rozhodující silou pro stabilní a nekonfliktní vývoj společnosti. Zápas o hegemonii jako zápas o získání jejího vědomí ("srdce a mysle") je tedy zápasem o to, v jakém jazyce bude relevantní většina společnosti formulovat své vlastní zájmy a svou situaci a jak se tedy bude stavět k řešení konkrétních problémů a k systému jako takovému; jazyk v tomto slova smyslu přitom vždy představuje i hranice toho, co jsme schopni legitimně vyjádřit ("hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa").

Jak to vypadá v případě, který popisuje Ondřej Slačálek, totiž v přechodu od "distančního antikomunismu" k "antikomunismu vyloučení"? Nejdřív si upřesněme, co je hlavním cílem diskurzu, který prosazuje náš hegemon. Je to diskurz "liberálních demokratů s lidskou tváří", jejichž úkolem je kontrolovat kritické myšlení takovým způsobem, aby nikdy nepřesáhlo kritiku dílčích nedostatků, lidských selhání, apod.; kritika musí být "konstruktivní", tj. nesmí být anti-systémová. Morální pravice v tomto duchu staví na havlovské kritice "mafiánského (též veksláckého) kapitalismu", která především hájí přesvědčení, že existuje i nějaký jiný kapitalismus (nějaký opravdový, morální kapitalismus). Systém není špatný, jen jsme se ještě málo zbavili zbytků toho starého.

Z tohoto hlediska se mi zdá opravdu klíčový moment, na který poukazuje i Slačálek -- totiž konec Havlova prezidentování a volba Václava Klause, a to za pomoci hlasů komunistů (navíc v mrazivě symbolickém únoru). Neměli bychom se ale dívat jen na to, že se tu poprvé jako důležitý aktér dostali do oficiální a celostatní politické hry ostrakizovaní komunisté. Jde také o to, čeho je pro mnohé (ať už oprávněně, nebo ne) ztělesněním samotný Václav Klaus. V Klausově světě totiž žádný jiný kapitalismus než ten mafiánský není, resp. rozlišení tohoto typu nedává smysl ("není třetí cesty"). Kapitalismus podle Klause je tedy kapitalismem právě takovým, jakým nám ho vždycky líčili komunisti. Odtud plyne i spojování zkorumpované a klientelistické politiky právě s Klausovou érou.

Pro porozumění antikomunistické ofenzívě je podle mého názoru tato souvislost velmi důležitá. Spojení mezi Klausem a komunisty je hlubší než pouze na bázi pragmatického boje o politickou moc. Pro ty, kdo chtějí navazovat na hlavní legitimizační sílu "sametové revoluce", tedy havlovský disent, jsou to jen dvě tváře normalizace, se kterou disent bojoval svůj o "život v pravdě". Každopádně by případná vazba mezi antikomunismem a antiklausismem (lze-li o něčem takovém hovořit) stála za prozkoumání.

Spojení antikomunismu a hegemonie v současném Česku bych tedy dával do souvislosti s osudem havlovského diskurzu "morálního kapitalismu", jehož role ve společnosti vlastně souvisí s kompromisy raných devadesátých let. Radikální antikomunisté té doby, usilující o opravdu revoluční vyrovnání se s komunisty, chtěli jít cestou přímé represe, která však pro mainstream nastupující moci byla neschůdná vzhledem k reálné kontinuitě mezi starým a novým režimem (fakticky dohoda o předání moci); Havel vděčil KSČ za svou prezidentskou funkci, privatizace se zase často opírala o někdejší "socialistické manažery", existovala i kontinuita v právu a soudnictví... Předěl mezi starým a novým tak byl spíše rétorický.

Jestliže nový režim nemůže vůči starému režimu uplatnit přímou represi a jeho dědice zakázat, musí jít právě cestou hegemonie -- tedy: nevezmeme vám hlas, ale vnutíme vám náš jazyk a naše vidění světa, přivedeme vás na svou stranu, vychováme si vás (reformujeme, modernizujeme). Tato cesta k eliminaci komunismu (a husákovské normalizace) z českého veřejného prostoru však po všech stránkách selhala (v roce 2002 41 poslanců KSČM ve sněmovně!). A je to především reakce poražené havlovské inteligence, ne nejistota středních vrstev, co podle mého názoru stojí za ofenzívní formou antikomunismu, který v okamžiku výzev ke "zrušení komunstů" opouští strategii kulturně politické hegemonie a směřuje ke strategii přímé represe.

Samozřejmě, že zhoršující se postavení středních vrstev (mj. díky nejistotě po ekonomickém poklesu, který ukončil éru Klausova premiérování) k celé situaci přispívá -- zvětšuje totiž potenciál tzv. protestních hlasů. Hlavní důvod je ale pro mě někde jinde: havlovské intelektuální elity snily sen o kapitalismu s lidskou tváří jako konečné odpovědi na českou otázku. Ten sen už jim málokdo věří -- a kdo za to může? No přece komunisti!

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 24.6. 2009