Mají lidé mimo Západ právo být svobodní?

27. 6. 2009 / Jan Čulík

V článku "Binární smýšlení Západu může být pitomoučké" cituje Karel Dolejší Toma Plata ze serveru Al Arabia, který kritizuje údajné zjednodušené myšlení lidí na Západě, kteří se dostávají do nadšení údajně pokaždé, když vidí, že se v nedemokratických zemích konají demonstrace. Avšak, argumentuje autor, mimo Západ lidi íránské demonstrace nevidí nutně už tak nadšeně. Například autoritářští vládci v Číně je museli sledovat s opravdovou hrůzou.

Věc je myslím trochu složitější. Nijak nechci upírat mimoevropským a mimozápadním kulturám nárok na právo vidět věci jinak (i když pokud to například znamená ženskou obřízku, brutální potlačování ženských práv či usekávání rukou či nohou za krádež, nemyslím, že by měl Západ tyto zvyklosti tolerovat v rámci takzvané "kulturní odlišnosti").

Už jsem mnohokrát psal o tom, jak jsem byl za života v komunistickém režimu v Československu v sedmdesátých letech frustrován tím, když do země přijížděli politicky korektní Američané a vysvětlovali nám, Čechům, že oni proti útlaku tajné policie v Československu nic dělat nebudou a nemohou, protože je to prostě součástí východoevropské kultury, východoevropského koloritu, že tam tajná policie slídí mezi lidmi a potlačuje samostatné názory. Bojovat proti tomu by znamenalo porušovat místní právo na kulturní samostatnost.

Dovedu si docela dobře představit, jak vedoucí představitelé Číny sledovali íránské demonstrace v televizi s hrůzou. Proč? No prostě proto, že je jejich režim nelegitimní. Západní demokracie nejsou pro své občany žádným rájem, ale v podstatě fungují se souhlasem svých občanů. Dokud asijské režimy nevytvoří takové vládní struktury, aby se vládci nemuseli bát hněvu vlastního utlačovaného obyvatelstva, budou permanentně nestabilní. Kdyby byl čínský režim založen na společenském konsensu, čínští politikové by se nemuseli bát íránského lidového hněvu.

Akceptuji veškeré argumenty o kulturní odlišnosti i o tom, že nynější íránská revoluce nemusela být dostatečně zralá a možná byla omezena jen na určitou, středostavovskou a vzdělanou, vrstvu íránské společnosti. Kdo ví.

Přesto mají utlačovaní lidé právo se vzbouřit. To bychom jim neměli upírat.

Írán
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.6. 2009