Názor většiny a "svoboda" lidí mimo náš kulturní okruh často nebývají lidem na Západě po chuti

27. 6. 2009 / Karel Dolejší

Jan Čulík argumentuje, že lidé mimo Západ mají právo být svobodní. Bohužel, pokud chtějí být někde lidé svobodni jinak, než si Západ představuje, je jejich volba často ignorována nebo alespoň dezinterpretována. Co chtěli bouřící se čínští studenti v roce 1989 a jak se to vztahuje k názoru průměrného Číňana, o tom se zpravidla vůbec nepíše; když palestinské volby vyhrálo radikální hnutí Hamás, měl s tím Západ problém; názor většiny okupovaných Iráčanů prakticky nikoho nezajímá, stejně jako názor většiny Afghánců; Západ zkrátka své normativní požadavky považuje za samozřejmost, a když se neplní, tváří se jako by ti, kdo hlasují proti nim, snad ani neexistovali. Jako by lidé ve Francii v 19. století nehlasovali pro diktaturu Ludvíka Bonaparta, v Německu v roce 1933 nezvolili Hitlera, v Československu v roce 1946 komunisty a v USA v roce 2000 Bushe II.

Koncept občanských práv a omezené vlády je však jedna věc a doktrína lidové svrchovanosti věc druhá. Můžeme primárně trvat na liberálním principu ústavně omezené vlády, ať už jako zdroj moci vystupuje cokoliv; pak je ovšem zřejmé, že jde o normativní požadavek západního původu, který většina obyvatelstva nemusí vždycky sdílet. Nebo můžeme primárně trvat na tom, že všechny vlády po celém světě by měly být především reprezentativní v tom smyslu, že zastupují většinový názor lidu; pak ale musíme akceptovat i výsledek, jímž například v naprosté většině islámských zemí bude volba ostře neliberálních a protizápadních politiků. V současnosti je však stále ještě problémem Západu to, že zhusta předstírá, jako by většina lidu všude na světě nechtěla nic jiného než západní pojetí demokracie. Právě tím vzniká častá iluze, kdy určitá část nějaké společnosti vystupuje coby "lid" a Západ jásá, ačkoliv by vlastně po podrobném prozkoumání situace jásat neměl; a ti, kdo komunikují se západními médii, většinu společnosti nezastupují, neboť patří k určité specifické menšině nadané potřebnými komunikativními kompetencemi.

Ale především: Článek Toma Platea pojednává o něčem jiném. Píše se v něm o strachu lidí mimo Západ z destabilizace jejich často labilních společností a ze změn k horšímu. A jak známo, ze strachu se vždycky rodí ty úplně nejhorší věci...

Írán
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.6. 2009