Tři a půl milionu Pákistánců na útěku a my nedbáme

26. 6. 2009 / Daniel Veselý

Prezident Obama ve svém aktuálním projevu ostře odsoudil íránské vládní kruhy kvůli použití síly proti demonstrantům protestujícím proti výsledku případně zfalšovaných voleb: "Spojené státy a mezinárodní komunita je zděšena a pobouřena hrozbami, bitím a zatýkáním lidí během posledních dnů. Silně odsuzuji tyto nespravedlivé akce a připojuji se k americkému lidu v zármutku nad každým lidským životem, který je ztracen." I tuzemští komentátoři se svorně sešikovali a odsoudili íránský vládnoucí establišment za potlačování názoru demonstrujících občanů.

Toto úterý bylo podle agentury Reuters při americkém náletu bezpilotního letounu v Jižním Vazíristánu v Pákistánu zabito 70 lidí. Neslyšel jsem o tom, že by se někdo ze zahraničních nebo našich komentátorů, neřkuli zodpovědných za tento útok, uchýlil k tryzně, jako v případě úzkostlivě počítaných obětí íránských násilností.

Tento úder představuje ale pouze nepatrný kamínek mozaiky obrovské vojenské kampaně pákistánské armády proti pákistánskému Talibanu v údolí Svát a okolních oblastech. Megalomanská akce byla v koordinaci se stupňujícími se "predator drone" nálety amerických "stínů a "havranů" řízených na dálku z Nevady zahájena minulý měsíc.

Dosud boje mezi armádou a povstalci vyhnaly z domovů více než 3,5 milionu lidí. Přesný počet zabitých civilistů není dosud znám, bude-li kdy vůbec. Přestože v polovině minulého měsíce OSN uvedla, že pákistánský konflikt vyhání obyvatele z domovů rychleji než kterýkoliv další od genocidy ve Rwandě v roce 1994, média a mezinárodní komunita nebyla s to reflektovat děsivou povahu masového exodu a postavit se vůči němu s břitkou řevnivostí, jakou předvádějí v souvislosti s aktuálními událostmi v Íránu, a to z důvodů čistě prozaických, ba cynických.

Je přirozeně mimořádně složité vylíčit utrpení běženců, ať pochází z rukou Talibanu, pákistánské armády nebo amerických "stínů" a "havranů". Tedy namátkou. V květnu se pákistánské město Mingora stalo terčem těžkého leteckého bombardování. Očitý svědek incidentu uvedl, že se spolu s ostatními chvatně pokoušel pohřbít mrtvá těla, zatímco se zbylí snažili dát dohromady své rodiny, aby společně opustili válečnou zónu. Humanitární zmocněnec OSN Abdul Aziz Arrukban 22. června varoval, že by miliony vysídlených Pákistánců kvůli vojenské ofenzivě mohly "pomalu umírat", dokud mezinárodní komunita nezačne chápat děsivý rozsah tragédie.

Kathy Gannon popsala pro agenturu AP poměry v oblastní nemocnici Mardan, která se nachází v krizové oblasti: "Třicet postelí z oceli je narváno těsně, jedna vedle druhé, žádné matrace. Kaluže moči se rozlévají po podlaze a čerstvá krev špiní rozpárané lůžkoviny. Jedna koupelna pro 30 pacientů zapáchá močí a výkaly. Záchody přetékají. V jednom rohu místnosti jsou navršené odpadky."

Pákistánský opoziční poslanec Imran Khan k tématu v relaci Democracy Now! uvedl: "Před pěti lety v Pákistánu nebyl Taliban, dnes tu operuje 30 jeho skupin... Každá vojenská operace vytvořila novou radikální skupinu. A současné vojenské dobrodružství nejenže není efektivní, ale má spíš opačný efekt. Radikalizuje celou zdejší společnost, především pak paštúnskou. (...)

Říká se, že bude Pákistán "talibanizovaný", to je však nesmysl, podobně jako strach amerických zákonodárců z toho, že se povstalci zmocní nukleárního potenciálu země. Počet bojovníků Talibanu v údolí Svát je asi 5 000. Pákistán má stálé vojsko o 700 000 vojáků. Přes svou rostoucí moc se Taliban jaderných zbraní prostě zmocnit nemůže. (...) Aktuální krize je přímou reakcí na americkou invazi do Afghánistánu a s ní souvisí i nárůst paštúnského nacionalismu. (...)

Je pravda, že lidé zde žijící chtěli vojenskou operaci, aby se zbavili Talibů, ovšem nikoliv vedenou tímto způsobem. Útok pákistánské armády na několik tisíc talibanských bojovníků vysídlil tři a půl milionu lidí - s nasazením dělostřelectva, bitevních vrtulníků, leounů F-16, a drasticky dopadl na civilní populaci."

Na otázku moderátorky pořadu Amy Goodman, jakou alternativu k řešení problému vedle masivní vojenské kampaně Khan spatřuje, odpověděl, že se musí přistoupit na rozhovor s některými talibanskými skupinami. Musí být zastaveno obrovské vojenské tažení, dopřán oddychový čas. Třeba použít prostředky vynaložené na vojenský materiál na opravu poničené a chátrající infrastruktury, sociální služby atd. Podle Khana je třeba dobrat se kořenů, z nichž roste sentiment a důvody pro existenci a vliv fanatických radikálů.

Zdroje: ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.6. 2009