Rovnost v jednoduchosti?

26. 6. 2009 / Jan Hradil

Řečí o maximálním zjednodušení právního řádu již měl "plnou pusu" před patnácti lety Klaus, zejména však za předchozí vlády se tato politika začala více prosazovat do praxe například v podobě "rovné" daně a zdravotnických poplatků, a nutnost "zjednodušení" dokonce vystupovala v roli prostředku, jímž byly tyto kroky legitimizovány. Jsem osobně naopak toho názoru, že zjednodušování společenských pravidel vede k hrubým nespravedlnostem a že si dnešní společnost luxus jednoduchých pravidel zkrátka nemůže dovolit. Přitom nechci tvrdit, že by samotný zájem na tom, aby byly normy přehledné, čitelné a co možná nejjednodušší, byl nesmyslný, jenom jej nelze upřednostňovat před jinými stejně relevantními zájmy, jak se to v současnosti často děje.

V současné stále komplexnější společnosti se totiž vytváří čím dále více asymetrických vztahů, které se vyznačují nepoměrem moci (zejména ekonomické, ale i politické či informační) svých účastníků. V praktickém životě lze jako na nejzjevnější příklad poukázat na vztah stát -- občan nebo zaměstnanec -- zaměstnavatel (zejména pokud je zaměstnavatelem velká firma, nikoli malý živnostník), v nichž je mocenský nepoměr docela dobře zřetelný.

Další obvyklé mocenské nepoměry v našem praktickém životě již tak zřejmé nejsou. Patří sem totiž také vztah producent (který ví co nabízí) -- konzument (který neví, co kupuje), pod který lze subsumovat nejen situaci v obchodě, ale i v bance, když chceme vyjednat hypotéku, nebo také vztah provozovatel médií -- divák, posluchač, popřípadě čtenář. Mocenská nerovnost v tomto posledně uvedeném vztahu je spíše informační povahy, médium totiž pro čtenáře vybírá a tedy zužuje okruh informací, které pak poskytuje.

Na existenci těchto nerovností není nic špatného, naopak jsou velice přirozené a existovaly tu odjakživa. Historie však ukazuje, že pro společnost je nepřijatelné systematické zneužívání těchto nerovností ze strany nositelů oné politické, ekonomické, informační či často jen fyzické moci. Život bez pravidel se sice může zdát jako krásná idea, ale absence pravidel právě umožňuje výše uvedeným nositelům moci, aby ji zneužívali, to znamená využívali ve svůj prospěch v rozporu s (právně) relevantními zájmy druhých. Z těchto důvodů existuje jakýsi společenský konsenzus (mám občas pocit, že v ČR není, ale v zahraniční o něčem takovém lze hovořit) na tom, že pravidla musí existovat.

Zašel bych ještě dále a tvrdím, že je třeba vyhnout se lákadlu jednoduchosti pravidel, respektive je třeba redukovat a zkvalitnit kritiku složitosti veřejných systémů (ať již jde o sociální, daňový, politický či právní systém). Čím jednodušší norma, tím méně reflektuje komplexitu současných společenských vztahů, respektive rozdíly v postavení jednotlivých aktérů. Jednoduchá norma navíc často ponechává mnohé situace bez právní úpravy, vznikají tak mezery v právu, které je třeba zaplnit výkladem v praxi, která však může být značně nekonzistentní. Jednoduchá norma navíc nechává příliš velký prostor k uvážení tomu, kdo ji aplikuje. Pokud takový orgán není dostatečně kvalifikován, nebo jedná v zájmu konkrétní třetí osoby, praktická účinnost normy se tím samozřejmě znehodnocuje a iluze práva se rozplývá...

Dobré příklady výše uvedeného představují například tzv. "rovná" daň a zdravotnické poplatky. Tyto instituty byly zavedeny v souladu s dosavadní mantrou ODS, že v jednoduchosti je efektivita. Jenomže v případě rovné daně bylo dosaženo jen toho, že většině obyvatel ČR (té s podprůměrnou hrubou mzdou) byly daně celkově zvýšeny (jak to, že jsem neslyšel "vytí" z Liberálního institutu, jejichž oblíbeným tématem je např. den daňové svobody?) a těm, kteří materiálním nedostatkem netrpí, byly daně sníženy. To, že se takto "naspořené" prostředky bohatých do ekonomiky vracejí, je pustá lež a manipulace. Prostředky naspořené "navíc" sice zůstávají v rukou bohatých, ale dostanou se tak maximálně na nějaká zahraniční konta či se za ně nakoupí luxusní zboží (opět ze zahraničí), které s investicemi do domácí ekonomiky nemá nic společného. Navíc, skutečné hospodářské investice byly a jsou ve formě nákladů (prostředků nezbytných pro provoz podniku) od daní osvobozeny. Pro jednoduchou rovnou daň zkrátka neexistuje jediný rozumný důvod. Hospodářskou realitu i potřeby společnosti mnohem lépe odráží složitější daňový systém s daňovou progresí, plný výjimek a osvobození tak, jak existuje ve všech vyspělých zemích, a ne Tlustého daňové přiznání formátu A5.

Dalším příkladem jsou zdravotnické poplatky. Je jasné, kdo z důvodu svého zdravotního stavu musí k lékaři chodit nejčastěji -- jsou to ve valné většině starší lidé, ti samí starší lidé, kteří si celý život poctivě vydělávali na důchod, ze kterého jim teď nezbývá než živořit. A tito lidé mají být tou hlavní skupinou, která má naše zdravotnictví z poplatků financovat? Jednoduchost nastavených pravidel nejen působí nespravedlnost v podobě závažnějšího materiálního dopadu na jednu konkrétní kategorii obyvatel, ale také způsobuje, že výběr regulačních poplatků je nepřiměřený okolnostem. Jak jinak lze nazvat stav, kdy regulační poplatek platí za každou návštěvu osoba, která prostě k lékaři pravidelně docházet musí, a to z důvodu diagnózy, kterou jí lékař určil? Tyto nespravedlnosti by bylo možné napravit, pokud bychom přistoupili na to, že je třeba zavést některé kvalifikace a výjimky -- s tím důsledkem, že by právní úprava musela být poněkud složitější.

Dnešní právní předpisy skutečně nejsou a nemohou být srozumitelné "pro babičku z Horní Dolní", jak si kdysi přál ekonom Klaus. Srozumitelný pro ni často není ani náš politický systém, který je přitom o dost jednodušší než náš právní systém. Jednoduchý a srozumitelný pro laika nemůže být, protože právo upravuje veškeré společenské a hospodářské vztahy, které se podaří i nadprůměrně inteligentnímu jednotlivci pojmout ve svém celku jen málokdy.

Obdobné úvahy lze použít i ve vztahu k antidiskriminačnímu zákonu. Pro mnohé tato norma přináší oprávněné obavy z dalšího růstu komplexity práva a společenských vztahů. Jenže jsou to tytéž obavy, jako byly obavy katolické církve z reformace, obavy roajalistů z nových poměrů za velké francouzské revoluce, obavy fašistů z postupující liberalizace společnosti, obavy islamistů ze zapojení ženské části populace do hospodářského a společenského života, obavy skalních příznivců minulého režimu, kteří varovali před komplexností a nejistotou volnotržního systému, většinou tedy obavy těch, kteří pro mnohé představují příslovečnou "žábu na prameni".

V českém prostředí pak "obavy" před antidiskriminačním zákonem nabývají ještě dalšího rozměru ve světle zvláštnosti naší společnosti, která spočívá v její uzavřenosti a rasové i materiální homogennosti. Ti, co jsou u moci, ať již politické, ekonomické nebo informační, jsou z velké většiny bílí zdraví muži bez vyznání nebo křesťanského vyznání (že jsou to většinou lidé s ostrými lokty, je při absenci pravidel jen přirozené). Ti samozřejmě mají veškerý zájem na tom, aby se mohli volně rozhodovat v souladu se svými vlastními zájmy (respektive spíše bez ohledu na zájmy druhých) a v případě potřeby se po lidech mohli "proběhnout", aniž by jim přitom někdo "šlapal na paty". Bohužel se naše společnost díky své homogennosti s těmito lidmi do značné míry identifikuje. Proto se najde tolik populárních hlasů popírajících nezbytnost antidiskriminačního zákona.

Podstatou antidiskriminační úpravy je právo na rovnost, které je v principu zcela pochopitelné a jednoduché. Co je tedy "rovností" míněno? A co to teprve znamená v naší homogenní společnosti, v níž se naprostá většina obyvatel rasově, nábožensky, ale i do jisté míry materiálně identifikuje s těmi privilegovanými bílými muži - ateisty či křesťany?

Právo na rovnost v podstatě definuje měřítka, kritéria, na jejichž základě člověk-občan-obyvatel v praktickém styku s veřejností nesmí mezi těmito osobami rozlišovat. Toto právo bývá v obdobných zahraničních normách rozvedeno do vícera zvláštních ustanovení, která upravují jednotlivé relevantní oblasti (pracovní poměr, členství a účast v profesních a zájmových organizacích, vzdělávání, atp.) a jsou opatřena některými výjimkami. Navíc mnohé zahraniční právní úpravy stanoví zvláštní procesní rámec, který umožňuje projednávání diskriminačních věcí mimo klasické soudní řízení, takže je jejich projednání méně formální a levnější. Rozhodnutí vydaná v tomto rámci samozřejmě podléhají soudnímu přezkumu.

Nezavedení antidiskriminační úpravy v ČR by samozřejmě znamenalo, že ta výše popsaná privilegovaná většina ve společnosti by se dále mohla poměrně beztrestně "vozit" po Romech, Vietnamcích a vůbec jakýchkoliv příslušnících jiných od nás východních států, muslimech, starších a nemocných lidech, v mnohých případech i ženách, právě proto, že česká právní úprava je v tomto ohledu tak obecná, obtížně aplikovatelná a že nijak neusnadňuje dovolání se práva těm, kteří to nejvíce potřebují.

Proč je tak důležité, aby se musela naše většina v jistém (přinejmenším právním) slova smyslu omezit? V tom právě spočívá tajemství a kouzlo systému demokracie, jak ji pojímáme dnes, která nemá a nesmí (sic!) být pouhou vládou většiny (viz již J.J. Rousseau, O společenské smlouvě, 1762), ale musí vždy chránit názorové, kulturní, rasové, a jiné menšiny -- přestože to pro majoritní společnost často představuje určitou zátěž, jak obecně společenskou, tak individuální. Za posledních 100 let jsme však viděli, kam nás vůle zmanipulované většiny dokáže dovést.

Úvodní citát podle mého názoru dobře vyjadřuje podstatu problémů spojených s jednoduchostí společenských norem a dotýká se i antidiskriminačního zákona. Formálně všem bez rozdílu je lidem zakázáno krást či spát pod mostem (to je tzv. formální rovnost, kterou zastávají zpravidla právě ti "privilegovaní"). To však nic nemění na tom, že někomu nic jiného nezbývá (a že tedy tato formální rovnost způsobuje faktickou nerovnost). Zasvěcený člověk by sice mohl namítnout, že to není z právního hlediska zcela pravda, jelikož byl-li by někdo v takové nouzi, že by v souvislosti s jeho zájmy byla ohrožena hodnota chráněná právem (život, majetek), která je vyšší než hodnota ukradeného "chleba", tak jde o tzv. krajní nouzi, která působí beztrestnost jinak trestného jednání. Ale to je vše opět vznešená teorie, v praxi všichni dobře víme, jak dopadne chudák, co ukradne "chleba". Zaprvé o nějakém institutu krajní nouze zpravidla ani neví, a zadruhé ani právní systém nepřipustí, aby jeho situace jako krajní nouze kvalifikována byla, i když faktické dopady materiální deprivace takových lidí jsou s ohrožením zájmů chráněných právem často srovnatelné. Faktickou rovnost je proto třeba nejen deklarovat, ale rovněž propagovat a nastavit účinný procesní rámec pro její vynucování.

Jinou věcí je, ze antidiskriminační zákon v podobě, v jaké byl schválen, je bezzubý, jelikož postrádá efektivní procesní rámec, v němž by bylo možné práva v něm zakotvená vynucovat v praxi. To je však otázkou pro další rozbory a bude to jistě předmětem další politické práce. Důležité je, že existuje základní obecný rámec, který lze dále doplňovat a upravovat.

Vytisknout