Mají lidé Západu právo se vzbouřit také?

27. 6. 2009 / Štěpán Kotrba

reakce na článek Jana Čulíka "Mají lidé mimo Západ právo být svobodní?"

Obraťme otázku: Mají lidé Západu právo být svobodní? A jsou? Jan Čulík, téměř slovy osvícence Voltaira, horuje pro nikým neomezitelné právo vzpoury všech různých skupinek ve jménu jimi chápaných svobod. To by nebylo až tak směšné, kdyby každý nechápal svobodu jinak. Je svobodný žebrák či bezdomovec - jsou respektována jeho lidská práva? Je svobodný bohatec, který musí platit daně větší, než chudák? A je svobodný ten, jehož úspory denodenně likviduje státem manipulovaná inflace, jejímž cílem je jen jeho závislost na mzdě, jehož výši nemůže ovlivnit? Přes veškerý pokrok se nikdy zboží a služby nezlevňují a my všichni jsme stále více a více závislými otroky. A stále snadněji můžeme být žebráky či bezdomovci.

Jan Čulík by měl v požadavku na právo vzpoury pravdu, kdyby se jednalo o "vnitřní džihád" dle výroku jednoho z klasiků existencialismu: "Není třeba měnit svět, je třeba měnit svůj vztah k němu". Kdyby se jednalo o aplikaci teze Benedicta de Spinozy, citovaná Marxem, že "svoboda je poznaná nutnost".

Jakmile ovšem dav chce měnit své okolí, v euroatlantické kultuře všeobecně uznávaná dohoda parlamentní demokracie vyžaduje přesné postupy. Ne povstání, ale volby. V okamžiku, kdy si představíme sjednocující se Evropu jako jednotnou a přitom stále napůl rozdělenou desítkami politických konceptů, je boj za právo vzpoury, byť násilné, bez zrcadlové legitimity vzpouru potlačit, třeba i násilím, absurdní. Zkusme si to namodelovat: "Svoboda začíná právem říct, že dvě a dvě jsou čtyři," konstatuje Voltaire. "Jakým právem by mohl tvor stvořený k sebeurčení nutit jiného tvora, aby myslel tak, jak myslí on?"

Odpůrci Lisabonu se vzbouří, budou zapalovat auta, házet dlažební kostky a útočit na majetek, zdraví či životy těch ostatních, kteří si Lisabonskou smlouvu přejí. Jak is myslíte, že situace dopadne? Mají právo odpůrci prosazovat vůči moci svůj názor? Mají. Má právo moc jim v tom zamezit - i za cenu několika desítek mrtvých, je-li ohrožen veřejný pořádek v míře, která hraničí s pokusem o státní převrat? Má. Jak to dopadne střet, neurčí pravidla lidských práv, ale vojenská strategie i taktika na obou stranách.

Nejen v Íránu, ale i v Londýně protestní dav plný emocí zaplní náměstí. 1%, 10% či 20% občanů ovšem nelegitimizuje dav k volání po změně ústavního pořádku, pádu vlády či čemukoliv jinému. Požadavky budou legitimní mocí odmítnuty. Třeba násilím. Násilí zplodí zase jen násilí.

Odpůrci vysokých daní budou volat po minimalizaci státu a pokoušet se podpálit ministerstvo financí. Najde se jich v takové Praze sto tisíc, když se jich sto tisíc našlo při "obraně demokracie" v zimě 2000-2001 během rebelie v České televizi? Najde. Co udělá "demokratický" stát ? Padne? Určitě ne. Připustí podpálení ministerstva ve jménu práv davu protestovat? Určitě ne. Použije násilí a připustí i mrtvé? A proč ne?

Anarchistické, romantické koncepty "vzpoury davu" nejsou určeny k vítězství. Mají pouze znejistit stávající moc a přispět k její delegitimizaci. Ta moc, která si to nechá líbit, je teprve tehdy určena ke svržení.

Jan Čulík si jako typický Evropan, potvrzující teze "pitomoučkosti" v Dolejšího článku "Binární smýšlení Západu může být pitomoučké", myslí v článku "Mají lidé mimo Západ právo být svobodní?", že čínští představitelé se děsí záběrů z Íránu, neboť jejich režim je dle Čulíka "nelegitimní". Kde na to přišel? Podle jakých kritérií soudí legitimitu společnosti, jejíž písmo ani neumí přečíst? Ale to je přesně ona euroatlantická hloupost, poměřující svým metrem na legitimitu cizí kultury. Tisíc let lidem v Evropě vtloukaná hloupost, že jen ten Bůh křesťanský je ten jediný a jedině toho je třeba uctívat a za něj umírat. A že jedině to jeho desatero je to správné. Čína má plné a nikým nezadatelné právo určovat si limity své legitimity sama. Stejně tak má právo určovat si pravidla voleb, trestní sazby, výši daní a další náležitosti svého společenského zřízení. A britský metr na čínská práva je k smíchu.

Čínští představitelé ovládají společenství miliardy lidí tak, že se prakticky nikdo nebouří. Může totéž říkat o sobě "demokratický" premiér Brown? Mýty absurdního dramatika Václava Havla o "moci bezmocných" nejspíš popletly hlavu mnoha lidem...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.6. 2009