POLEMIKA:

Obrana Tabu v sociálních vědách

26. 6. 2009 / Petr Bakalář

Rozhodujícím motivem pro napsání knihy však byla zajímavost tématu jako takového a vysvětlující síla teorií. Ostatně napsal jsem i jiné knihy -- např. o psychologii Prahy, a opět z jednoho prostého důvodu -- téma mě intelektuálně zajímalo. Není to snad dostatečný motiv?

Pojďme však k něčemu momentálně důležitějšímu, totiž k Blažkovu postoji k "politicky nekorektním" tématům jako takovým. Autorovi reflexe jsem položit tři otázky (předem jsem uvedl, že jeho odpovědi zakomponuji do svého textu).

1. Otázka:

Znáte někoho, kdo by se (u nás) těmito tématy (hereditárními rozdíly mezi etnickými skupinami, v našem kontextu především Romy) zabýval seriózně? Jakou publikaci/text byste čtenáři doporučil?

Odpověď:

Výzkumy (jako jsou např. jistě zajímavé publikace od Rushtona, k nimž je ale velká část americké psychologické veřejnosti značně rezervovaná) se u nás nedělají, ale v dnešním světě propojené informovanosti a specializace pracovišť není snad nutná existence jakéhosi národního výzkumu rasových rozdílů inteligence (+ pozn.: Vaše publikace či tzv. "Institut pro výzkum tabuizovaných témat" takové výzkumy v žádném případě nenahrazují).

Resumé:

Blažek nedoporučil žádného autora ani publikaci. Z pohledu zájemce o tyto témata je to škoda. Pokud je má kniha špatná, které jsou tedy ty dobré? Proč je takový problém něco doporučit?

2. Otázka:

Jak v environmentálním modelu vysvětlit fakt, že děti Afroameričanů adoptované bílými rodiči mají nižší inteligenci než děti např. korejských emigrantu, které se také dostanou do adoptivní péče (např. Weiberg et al., 1992; Frydman et al., 1989)?

Odpověď:

Problematika vztahu a) dědičnosti (včetně třeba i tzv. imprintingu genů nebo faktorů ovlivňujících expresi genů), b) vnějších vlivů (životospráva matky v těhotenství, výživa nebo četnost a kvalita podnětů, sociální faktory a kulturní zvyklosti v určitých fázích ontogeneze) a c) inteligence (která je tak trochu v různých situacích něco jiného) je daleko složitější, než aby se dala zkoumat způsobem, jak to zjednodušeně prezentuje vaše otázka.

Resumé:

Odpověď na jedničku, ale nemohu se zbavit dojmu, že pouze "na papíře". Mám pocit, že Blažek by nejraději apriori vyloučil hereditární faktor. Mnoho environmentálně orientovaných vědců se snažilo bez něho obejít, ale ukázalo se, že to (zatím?) nelze. Zákon Occamovy břitvy nám říká, že pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované.

Příklad: Pokud se rodičům s hudebním nadáním narodí hudebně nadané dítě, nebudeme mít problémy akceptovat, že nadaní je zděděno -- a naopak, příliš nás nepřekvapí, když dítě rodičů bez hudebního nadání bude v tomto směru bez vloh. Proč podobný směr úvahy budí takovou nevraživost pokud se týká inteligence, je "citlivost tématu", nikoli věcná argumentace.

3. Otázka

Kdybyste - čistě teoreticky, jako vedlejší produkt vašeho výzkumu - nad jakoukoli pochybnost zjistil, že romské děti jsou v průměru méně inteligentní (tak, jak dnes inteligenci rozumíme) než děti neromské, a tento rozdíl má hereditární základ, publikoval byste toto zjištění?

Odpověď:

Na otázku č. 3 znám jasnou odpověď - je to však moje osobní věc a nechápu, že se na ni takto ptáte.

Resumé:

Dotaz směřoval k hierarchii hodnot, konkrétně k tomu, na jakém místě stojí vědecká poctivost. Zde se Blažek ocitl mezi Skyllou a Charybdou. Říci, že by takový výzkum nepublikoval, znamená zpochybnit status sebe jako vědce (budou se publikovat jen "dobré" výsledky -- tj. ty, které přinášejí "pozitivní hodnoty"). Na druhou stranu publikovat výsledky znamená koledovat si o nálepku rasisty. Nejjistější tedy je nevyjádřit se.

Věda nemůže být zlá nebo dobrá, nýbrž jen lživá nebo pravdivá. Věda je cesta za pravdou bez ohledu na následky. Týká se toho, co je a nikoli toho, co by mělo být.

Po obdržení odpovědí jsem Blažkovi napsal, že je mu konečný text zašlu k event. úpravě (stylistické apod.), což jsem považoval za normální a správnou věc. Odpověď mě překvapila:

Trochu zvláštní, ne? Proč by autor neměl mít zájem na tom, aby jeho myšlenky/názory byly publikovány v "čisté" podobě, dát mu možnost "second thought"? Myslím, že by to mohla být pointa mé odpovědi na kritiku Tabu -- zatímco je mi podsouvána frustrace, zdá se, že je to spíše Blažek (a pochopitelně mnoho dalších), který věci tohoto druhu řeší emocionálně (zcela zbytečně). A navíc -- pokud se budeme bavit jen s lidmi, kteří sdílejí naše názory, příliš daleko nedojdeme.

Ještě jedna věc stojí za povšimnutí. Pokud na základě dostupných výzkumů napíši, že je vysoce pravděpodobné, že Romové mají hereditárně nižší inteligenci, setká se tento závěr s bouřlivou kritikou. Je mi podsouváno, že neobjektivně nakládám z daty, vybírám si jen to, co se mi hodí, jsem rasista apod. Když však Vladimír Smékal z Masarykovy university napíše, že zjistil, že "romské děti i děti z ostatních menšin, žijících v České republice, mají podle odborného výzkumu stejné vrozené předpoklady pro vzdělávání jako mládež majoritní české společnosti", nikdo se neozve, nikdo nežádá důkazy. Jeho výzkum nebyl nikdy publikován, a jak jsem zjistil, je založen na dvou diplomových (!) pracích (navíc -- ty práce nic podobného nezjistily).

Proč Blažek a jiní neuplatňují stejně kritický postup proti podobným závěrům? Hledáme přeci pravdu, nebo ne?

Zdroje:

Weiberg, R. A., Scarr, S. & Waldman, I.D. (1992): The Minnesota Transracial Adoption Study: A follow-up of IQ test performance at adolescence. Intelligence, č. 16, s. 117-35.

Frydman, M. & Lynn, R. (1989): The intelligence of Korean children adopted in Belgium. Personality and Individual Differences, č. 10, s. 1323-1326.

Vytisknout