Ministerstvo kultury se v posledních dnech dostalo do hledáčku některých umělců, kteří vytvořili iniciativu Za Česko kulturní. Za ušlechtilým názvem je skryta snaha o navýšení grantů zejména pro literární časopisy, jejichž představitelé jsou také iniciátory této akce. (...)

Literární časopisy dostaly v loňském roce na svoji činnost 14 milionů korun. V průběhu roku jim tato částka byla navýšena, neboť se díky hospodářskému růstu jednalo o rok mimořádně štědrý také ke kulturním aktivitám. Podotýkám, že v loňském roce bylo financování české kultury zajištěno vůbec nejlépe od vzniku samostatné České republiky a věřte, že mne to stálo mnoho úsilí. Letos titíž příjemci od resortu kultury dostali milionů 13. Zároveň jim bylo slíbeno, že stejně jako v loňském roce, i letos bude resort usilovat o navýšení prostředků v průběhu fiskálního roku. Podtrženo, sečteno. Ano, literární časopisy dostaly granty na úrovni let minulých. Budou tedy muset hledat zdroje prostředků jinde, budou muset přemýšlet, kde ušetřit, zvažovat sjednocení titulů, vzájemnou podporu redakcí, rozšíření počtu předplatitelů či snížení periodicity vydání... (reakce ministra kultury).

Zatímco davová kultura, ať už jde o film nebo popmusic nebo jiné formy, je stále ještě založena na soutěži, úsilí, schopnosti a profesionalitě (což platí stále třeba i pro symfonické orchestry, operní zpěváky atd.), noví spisovatelé, malíři, sochaři a skladatelé hudebních děl čelí pojmu spravedlnosti dotační politiky státu. Jde o živobytí a o to, jak se protlouci v tomto lhostejném světě k cecku s kapkou státního mlíka. Ale potřebuje snad společnost takovou kulturu a takové elity?

Zůstáváme stále jaksi v zajetí představy, že kultura potřebuje od státu svobodu a že ten musí umožnit její rozmanitost, a nejen to, musí podpořit její kritickou funkci, zaměřenou proti všemu samozřejmému, čili i proti státu samotnému. Jenže tato bitva už byla svedena a její sláva spočívá v tom, že od prokletých básníků po Burroughse to byl opravdový boj, nikoli státní opatrovnictví. Duch ukazuje a uplatňuje svou moc, a může to trvat desítky let, než se to podaří, může procházet nejtvrdšími zkouškami zoufalství (a zřejmě i musí, aby byl silný), ale nakonec zvítězí. Naopak bezduchost je vnitřně slabá, nemůže nabídnout nic výjimečného, nic umanutého, aby to vydrželo překonávat pády a úskalí, proto potřebuje skleníkovou péči, aby se vyhnula nepřízni počasí a skutečnému úsilí. Tím v žádném případě nemíním, že by se mělo začít s ukončením dotování kultury, mnohem více mi jde o to, že dotace mohou být otázkou politické odpovědnosti a intervence do společnosti, jak by měla vypadat, to podstatné se ale na této úrovni neděje. Na opravdu tvůrčí úrovni, která ovlivní svět na stovky let, jde o kvalitu osobností a jejich tvůrčí poslání, i kdyby žily na úplné periferii veřejného a kulturního zájmu, ba i kdyby jejich osobní život musel nutně skončit smrtí hlady a šílenstvím. (Stát a společnost a kultura; Téma č. 30/2008)

Literární časopis existující zároveň na papíře a na internetu je v současné době stále častějším jevem. Literární časopis existující výhradně na internetu a nadto nezávislý na veřejných zdrojích se dost možná brzy stane jevem jedině možným.

Se soucitem myslíme na kolegy z tištěných periodik, kteří si zvykli, že v nich Ministerstvo kultury shledává k podpoře vhodnou kulturní hodnotu. Ti nyní stojí před rozhodnutím, zda tuto hodnotu obhajovat v přijímacích salonech chudnoucích kapitánů českého průmyslu, a nebo se rovněž přesunout do oblastí, kde výdajem je pouze platba za doménu a tvrdá měna osobního času při přípravě každého čísla. Při průjezdu tištěnými stanicemi s opadávající omítkou, vadnoucí květinovou výzdobou a zachmuřenými tvářemi přednostů tak povzbudivě máváme a zveme své kolegy na trať světové informační sítě, kde se nebojuje o dotace, ale o vteřiny pozornosti čtenáře mezi nevyhnutelnými překliky jinam. Totiž, zdá se nám, že to je boj vlastně ještě dost férový.